Kdo již nějakou dobu sleduje tvorbu těchto skandinávských šílenců (tento přídomek jim náleží právem nejen dle názvu kapely) jistě ví, že v případě tohoto 21 minutového dílka nepůjde jen o „nějaké to metalové demíčko“. Pánové Thordendal, Hagström, Kidman a Haake již na předchozích třech studiových nahrávkách dokázali, že je jejich muzika právem označována za ojedinělý fenomén současné nejen tvrdě metalové hudby…
…Tady ovšem dámy a pánové končí veškerá prdel… a nebo teprve začíná…
Stisknutím tlačítka „play“ na vašem přehrávači si uzavřete cestu zpět. To, čeho budete příštích 21 minut svědky v případě jediné písně, se dá nazvat všelijak, jisté ale je, se možná zcela změní váš názor na hudbu.
Skladbu otevírá Thordendalovo pro svou nepravidelnost typické riffování, kdy se po minutu a půl nemění prakticky nic a zároveň vše, riff se opakuje, neustále však mění svou konstrukci. Základní rytmus zůstává stejný, avšak linie kytary jakoby se přelévala ze strany na stranu. A když už vám ta minuta a půl přijde pro „jeden“ riff (jakkoli je barevný) jaksi dlouhá a stereotypní, rozpoutá se vzápětí v přehrávači doslova peklo…
Již po několika pasážích tohoto mnohovrstevného opusu, je jasné, že Meshuggah svou muziku posunuli ještě nepoměrně dál, čímž možná zklamali či zaskočili ty, kteří tvrdili, že je tato kapela přece jen trochu přeceňovaným, přesto, jak moc dokázala (věřím, že takových lidí se mnoho nenajde, žádného takového neznám).
Z kompozičního hlediska je „I“ složeno ze tří větších částí, přičemž v prvních dvou je tempo svižnější, v té třetí o něco zvolní, aby ještě více uzemňovaly svým důrazem na rytmus, již tak dokonalý. K sobě navzájem jsou „slepeny“ pasážemi, pro Fredrika Thordendala velice charakteristickými, kdy se zdá, že už to celé končí, ale překvapivě se to na vás celé po chvilce valí dál. Tyto tři hlavní části se dělí na mnoho menších dílů, přičemž každý skvěle zapadá do celkového konceptu nahrávky. Každá pasáž naprosto přirozeným způsobem přechází v druhou, ač by klidně všechny mohly být ohraničeny vlastní stopou. Každý díl je naprosto ojedinělý. Nečekejte zde žádný refrén, nic se neopakuje. Vše je zde naprosto jedinečné a celou nahrávkou vás provází jakási aura neuchopitelnosti. Jakoby každá jednotlivá část byla mezihrou sama o sobě mající za účel zpestřit linii skladby. Tady se ale už k původní linii nevrátí. Jakoby se zkrátka nebylo čeho se chytit a držet se, což má za následek desorientovanost v celém tom chaosu, pevně však při sobě držícím neviditelnými nitkami. Meshuggah se vysmívají veškerým hudebním konvencím a postupům. Meshuggah je popírají.
Celé to svým způsobem připomíná symfonickou báseň. Zapomeňte na všude okolo uplatňované postupy jako „úvod - sloka – refrén – sloka – refrén – mezihra – 2x refrén – závěr“ S výjimkou jediného momentu není takřka každičký riff na celé nahrávce v souvislosti s údery bicích zahrán více než jednou stejným způsobem, přičemž linie basy ani bicích není rovněž jednotná. Vše se v rámci rytmu neustále přelévá sem a tam. Nesouměrnost, nepravidelnost. Zde poprvé v kontextu hudby Meshuggah tato slova nemusí být ohraničena uvozovkami. Veškerá tvorba Meshuggah, nepočítaje však zcela první EP z 89., které se od nynější podoby jejich muziky o něco liší pro svou poměrnou trashovou typičnost, je naprosto charakterizována nesmírnou originalitou mající základy právě ve způsobu hry jaksi naruby převrácených riffů a logicky stejně strojově zvrácených bicí. V minulosti měly ovšem písničky, i přes svou genialitu, jaksi definovanou skladbu (o jiných „žánrových“ kapelách nemluvě), vše probíhalo v určitých cyklech, přece jen se to celé po nějaké době zopakovalo. Nyní je ale skladba písně, jak je všeobecně chápána, zcela popřena. Vlastně neexistuje. Pokaždé mám pocit, jakoby se v tomto případě ve studiu neuvěřitelně zprasili, „něco“ zahráli, ale nejsem schopen pochopit, jak je možné to celé alespoň jednou, ba dokonce dvakrát zopakovat. Zde neexistuje jakýsi motiv, který by byl vzápětí opakovatelný naprosto stejným způsobem. Jednotlivé sekvence si žijí sobě vlastním a identickým způsobem, dokonce i jejich srdce tepe arytmicky, defibriluje. Pouze krev zůstává stejná. Úchylnost, zvrácenost, šílenství… nazývejte to, jak chcete, Meshuggah byli vždy takoví a zároveň – snad právě proto – geniální. Tohle slovo myslím setsakramentsky vážně.
Je tedy zcela patrné, že je nutné se do nahrávky ponořit měrou co největší. Podstatná část krásy je ponořena pod hladinou, i přesto, že velký kus vyčnívá z vody ven.
Zvuk nahrávky je fantastický, ostatně jako vždy, oproti předchozím počinům ještě přibylo hutnosti, zvukově bych ho tedy umístil někam mezi Destroy Erase Emprove a Nothing (nikoliv však z vývojového hlediska – tudíž nemám na mysli přirovnání k Chaosphere). Grindová pasáž hned po úvodu skladby zabíjí. Zkrátka vás rozřeže na kusy.
Zpěv Jense Kidmana jakoby ještě víc prořídl a zvukově více splývá s ostatními instrumenty, což přispívá k pocitu sounáležitosti nástrojů. Tento přístup byl patrný i na Nothing, zde však ve větší míře. Textové stránka umocňuje abstraktnost celé muziky a vůbec dojem vyvolaný hudbou. Málokdo jim však věnuje takovou pozornost, přitom si ji právem zaslouží.
O zvrácené hře mistrů Fredrika Thordendala a Martena Hagströma se snad ani nedá říci, že předvádí to, na co jsme byli u Meshuggah zvyklí. Jak jsem již řekl, předvádí mnohem víc. Jako vždy je ze způsobu jejich hry znatelná nesmírná progrese, opět koketují s jazzovými prvky, a vlastně celý přístup k muzice je jaksi jazzový. Thordendalovo „sólování“ rozpozná od kohokoliv jiného snad každý, kdo tvorbu těchto zvrácených Švédů sleduje, a jejich hudba by nabyla snad dalšího rozměru, kdyby svého kolegu přemluvil k sólům také. Rád bych podotknul, že pokud jsem použil výrazu sóla, měl jsem tím na mysli „takové ty“ chaoticky úchylné psychotické kytarové halucinogenní výlevy snad až do nitra duše, kde je až v tom nejhlubším nejskrytějším koutě skryto právě ono zrnko šílenství každého z nás, které možná při poslechu vyplyne na povrch. Výraz „math“, jehož podstatu do metalové hry Meshuggah položili a jímž je jejich muzika definována, tedy už snad ani nemusím blíže přibližovat. Stačí prostě, když si nahrávku poslechnete.
Bicí jsou neopakovatelné ještě více než kdy dříve (ostatně jako u všeho na této nahrávce). Tomas Haake svým stylem bubnování umocňuje styl hry, kdy máte pocit, že je vše obráceno naruby. Naprosto dechberoucí je pasáž, kdy se linie kytar dua Thordendal-Hagström jakoby snaží vzlétnout a oprostit se od země, a údery bicích je srážejí zpět, níž a níž. Nerad bych ale, aby to vyznělo tak, že spolu jednotliví instrumentalisté bojují a navzájem se ruší. Naopak. Taková „souhra“ (vlastně „nesouhra“, v případě Meshuggah jsou obě slova synonymy) je nevídaná. Zde jsem opět nucen se pozastavit nad nepochopitelností toho, jak to celé mohli nahrát (třeba jen kytaristé) spolu, tak přesně, tak precizně, i přesto, že beru v potaz průběh typického nahrávání. A to bude asi ono. Nahrávání tohoto EP nemohlo být typické. Ostatně živá vystoupení kapely jsou kapitolou samou o sobě. O pravosti takového tvrzení se bude české publikum moci přesvědčit letos 1.6. ve Vídni.
Snad jedině u hry na baskytaru vidím určité rezervy, což bych označil jako jediný aspekt hodný přirovnání k jiným metalovým kapelám, kde basa tvoří prostě spodek a svou linií víceméně kopíruje kresbu kytar. Avšak i zde si basa místy žije vlastním životem, především v úvodu nahrávky (čehož rozpoznání však vyžaduje velkou pozornost, ostatně jako jejich hudba vůbec). To bych přičetl především tomu, že byl u nahrávání „I“ nucen chopit se basy kytarista Fredrik z důvodu odchodu basáka po vydání zatím posledního LP Nothing (2002). Kapela ale již našla plnohodnotnou náhradu v podobě Dicka Loevgrena, který se prý velice intenzivně podílel na vzniku nové desky Catch 33, jejíž vydání bylo posunuto na letošní květen.
V případě „I“ máme před sebou jednoznačně nejlepší EP loňského roku, ale dle mého názoru i nejlepší metalovou nahrávku za poslední léta, neřku-li vůbec, kde dochází k výsměchu veškerým hudebním konvencím a postupům. Do 21 minut je zde zcela přirozeným způsobem vloženo něco, co vlastně běžnému lidskému uchu zní naprosto nepřirozeně. Pokud se vám takové tvrzení zdá paradoxní a samo sebe vyvracející, vězte, že muzika Meshuggah je paradox.
Nadále zde rozvíjejí to, v čem jsou tak geniální a potvrzují jistou neodiskutovatelnost svého fenoménu. Jak to bude v květnu, netroufám hádat. Meshuggah neustále překvapují.
Poslední dobu je patrné stále častější uplatňování jejich postupů v hudbě jiných metalových kapel, což je dle mého názoru jedině dobře, nebo? metalová hudba je zde transformována v samém jádru, na rozdíl od většiny větví tohoto stylu, kdy bylo a je obměňováno především to okolo. Je velice možné, že budeme svědky utváření nového trendu v metalové muzice…
… naproti tomu… Meshuggah jsou jen jedni…
autor: BuKy
Více na old.czechcore.cz
|
