Proběhla zpráva, že posledního listopadu proběhne koncert Michael´s Uncle. Nějak bez většího povšimnutí českého hardcorového nebe. Zapomnělo na svoje kořeny? Padesát let Sedmičky, třicet let od revoluce, která je v underground scéně s Majkláčema spjata. Klub hlásil vyprodáno, já mám lístky od konce září. "Majkláče" mám rád už od puberty, asi jako jedinej z party, protože pro ostatní je to blbě stravitelný a divný. Takže kupuju dva lístky. Pro sebe a svýho strejce, kterej je viděl poprvý a naposled v roce 1990 a já poprvý a naposled někdy v roce 2007 nebo 2008 v Crossu na Sáčkovejch narozeninách.

Už příchod na Sedmičku mi vyčaroval úsměv na tváři, protože větší sběř jsem už dlouho neviděl. Starý autentický a dobový ksichty dávaly tušit, že tady budu jeden z těch mladších, což je v téměř dvaatřiceti letech taky na pováženou. Lidí stejně starejch jako já tam bylo tak do deseti. Ale je třeba si zvyknout, že punk nikoho nezajímá a tak nějak v tom zůstaneme sami. Ale fakt. V obličejích návštěvníků bylo tak nějak vidět, že už mají něco odžito. Milan přitakal: "Přišli všichni." Pleše probleskávaly, nepřítomný X-ray pohledy, povlávající trosky bejvalejch mániček a proplešlejch číratců. Jeden vypadal jak starej Brůna, kdyby nevěděl, že je to fiktivní postava, která se navíc utopila ve studni, tak byl dal krk že je to von. Druhej vypadal jak Jirka Kára. Kdybych nevěděl, že je mrtvej, dal bych za to krk, že je to von. Mezitim všim např. Mgr. Kuláč a Yahoda (ex-bubeník K.S + punk z legendární scény z čs. filmu Proč?). Unikátní galerka. Ale nikdo si na nic nehrál. Všichni působili tak nějak přirozeně ošuntěle a cejtil jsem se tam líp, než na mnoha jinejch koncertech, kdy je mi akorát na blití. Tráva voněla na baru, ale nikdo nehulil.

Trochu jsem si klepal na čelo, proč volba první kapely padla na Hydrauliter, ale když jsem tam stál, poslouchal a koukal na to, došlo mi, že výkop nemohl bejt zvolenej líp. Navození atmosféry za pomoci b/m tónů nic nemohlo pomoct víc. Údajně to byl poslední koncert kapely, ale neověřoval jsem to, nejsem novinář. Bylo to hodně působivý a sehraný. Perfektní. Blesková přestavba a pět minut před půl devátou Majkláči naběhli na stage. V originál sestavě. Co kus, to ďábel. Instrumentálně, vokálně, charismatem, nasazením. Nijak se nerozpakovali, krátkej úvod, pozdravení kámošů (mám pocit, že to bylo 98% sálu) a napálenej úvod z první československý DIY desky "The End of Dark Psychedelia": The Internationale / Securitate. Fak fak fak, fak že jo. Amrit zahlásil, že na moc zkoušek nebyl čas. Občas byly konce rozhašený, ale ty skladby nejsou uplně jednoduchý a rozhodně klobouk dolu za zvládnutí instrumentů, protože tohle zahrát fakt neni prdel ani když zkoušíte. Neskutečnej náhul.

Každá deska M.U je něčim zvláštní, originální a pro mě osobně je každá prostě geniální. Kapelu na začátku devadesátek rozdrtily drogy, ale romanticky musim podotknout, že tohle byli aspoň vopravdový feťáci. Ne dnešní vyměklý sračky, co všude rozhlašujou, jak hrozně jedou. Do toho se v půlce koncertu kolem mě dopředu derou padesátiletý drobný brejlatý maminy. Já mám, přirozeně, tendenci jim vykat. Na ulici by zapadly a vůbec bych si jich nevšim, ale tady je vidět, jakou mají radost, jdou dopředu dělat bordel a zavzpomínat na mladý léta. A to mi přišlo strašně hezký.

Majkláči pak zkrátili, podle mýho, jejich nejlepší písničku "Světlo", protože by jí podle Amrita celou nedali a zahráli jenom závěrečnej refrén. Hochu, tohle byl prostě od začátku do konce brutálně intenzivní (a hlavně zábavnej) koncert. Žádná póza, žádný debility, žádný hraní si na něco. Prostě pánové v letech, co si to po letech přišli zase spolu užít a zavzpomínat s kamarádama a kamarádkama. Včetně

hostovačky kamaráda, kterej přiletěl na koncert z Jižní Ameriky.

Neuvěřitelně talentovaná kapela, která rozpustila svůj potenciál a svoje životy v chemii. Euforická doba, euforický omyly. Dneska doba euforická neni a my děláme omyly pořád stejný, je to tak? Taky proběhla vzpomínka na Karla Jančáka, řek bych, výjimečnýho undegroundovýho kytaristu, kterej to s drogama dotáhnul do uplnýho konce. Jako pocta pro něj - "Carlos" - skladba z druhý desky "Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev". Normálně by mi koncert trvající skoro sedmdesát minut lez' strašně na nervy, ale tuhle kapelu miluju, znal jsem každej track a hlavně to nebyla sračka, jak se to často stává, tak to dávám s přehledem. Hormony štěstí mi zaplavujou mozek a já se tak poddávám svejm myšlenkám.

Čekáš na šedivý stíny, šedý stíny, plný špíny

Skončilo tvý soukromí, číhaj na tebe všude

Vědi i to, co se nikdo jinej nedoví

Smějou se, když slyšej pláč tvejch dětí

Svíjej se vzteky, když zahoříš

Ale jenom na chvíli, pak je zas vtáhne ten jejich svět

Chudáci ježci, tak často končej pod kolama aut

Stíhový noční běžci, vyholený hlavy

Je jich škoda pro tenhle svět

Tak nečum jako sova!

Vždyť přece nemůžeš bejt takhle sám

Tak honem zkus to znova

A poslouchej, co ti povídám

Dám ti jeden recept na to, jak ti bude fajn

Vždyť přece je eště jinej svět

Tak koukni se do sebe teď hned

Už vnímáš tu zář?

To věčný světlo a teplo, budem tady furt

Čas je klam

Čas je klam

Tak přeběhni přes ten krásnej most

Už je ti jasný, že jsi tady jenom krátkodobej host?

Čas je klam

Čas je klam

Pro mě osobní koncert roku, se všema antihitama. Job, Kámo, Motorová, Nezabíjej bratra, Nezapomeň a další. Spoustu energie a vyvolávání přídavku proběhlo místo stupidního "hobluj" nebo "ještě jednu" , potleskem a ojedinělym výkřikem "produkce!". To jsem šel skoro do kolen a když pak Majkláči zahráli "Punk a pogo" od HNF, šel jsem do kolen totálně. Z desek M.U budu čerpat energii asi nadosmrti. Miluju tu pachuť doby, pachuť bezmeznýho a bezpříkladnýho pionýrskýho feťáctví, nechutnosti, negativity vyplývající z vlastních životů, ale taky fantastický melodický i destrukční hudební i textový nápady. Nikdy žádnej kompromis. Ani s bolševikem, ani s životním stylem, všechno po hraně.

Kdybych byl něco jako Petr Korál nebo podobně fundovanej, napsal bych titulek "Hardcorové šílenství". Ale to by byla blbost. Tohle byl a je "jenom" skutečnej východoevropskej hardcore > trendy 3,14čoviny. What was behind the wall?

P.S. Naneštěstí musim konstatovat, že moderní digitální debilita prostoupila i do myslí starších generací, protože natáčet si každou druhou písničku na mobil v potemnělym klubu z deseti metrů prostě neni dobrej nápad. Minimálně budete obtěžovat někoho za váma. Neni prostě lepší si ten koncert užít v reálnym čase na reálnym místě a uchovat si vzpomínky v hlavě? Myslel jsem, že tohle je výsada jenom mladších ročníků ale už jsme všichni zdementněli. Naposledy mě takhle na stejnym místě sral Vinca při INVSN. (Autor recenze: Štelca)

https://www.youtube.com/watch?v=FVyqrwUL0gY

https://www.youtube.com/watch?v=fm790PX_WFY