Conspiracy / Day After
NADĚJE. Jediný slovo, který mě napadá při poslechu Mono. Je to jednoduchý slovo. A přitom je zvláštní, jak ho člověk málo používá. Jako bysme se ho trochu báli. Naděje totiž taky dost často znamená zklamání.
Proč mi právě Mono tenhle pocit evokujou tak silně? Nedokážu to vysvětlit. Jakmile ale zaslechnu první nitky jejich skladeb, vždycky si vzpomenu na naději. Ne, není to naděje, že se uskuteční něco konkrétního – spíš takovej prchavej pocit sounáležitosti. Tichá řeka, modrej les, pohádková cesta… Krajina Mono je klidná a vyrovnaná. Lehnout si do trávy, nechat se hladit větrem. Spousta lidí Mono vyčítá, že jejich hudba je hodně patetická – smyčce, „velký“ melodie… mě to ale nevadí, naopak. Rozumím tomu a jsem rád, když se někdo nebojí použít silný slova a motivy. Možná je to taky tím, že jsme si s lidma z Mono během jejich tří pražskejch návštěv docela porozuměli. Z toho, co jsem o nich zjistil a jak jsem je poznal, můžu říct jednu věc – tahle kapela je v tom, co dělá, jednou z nejupřímnějších, co jsem kdy zažil.
Nová deska Mono s názvem „Hymn To The Immortal Wind“ vyšla překvapivě na Conspiracy Records a je to možná nejsmutnější nahrávka v diskografii Mono. Táhlý melodie poskládaný z několika jednoduchejch tónu jsou často podkreslovaný armádou smyčců a v nejvypjatějších momentech hučí mezi skálami jako ledovej severák. Celý album je i na poměry Mono hodně pomalý, ale taky nejvyrovnanější ze všech desek, co kdy kapela natočila. Jedna skladba plynule přechází do druhý, jeden matnej odlesk nenápadně nahradí druhej – podobnej, ale nikdy ne úplně stejnej. Jako kdybyste šli podél mořského břehu: pořád ucejtíte slanej vítr, ale jednou bude narážet do skal, podruhý do písku… Je zvláštní, že zatímco předchozí alba Mono mi připomínala hlavně vlny a mohutný hory, tady cejtím nejvíc vítr (a teď, když jsem dopsal tuhle větu, jsem si uvědomil, že deska se vlastně fakt jmenuje „Hymn To The Immortal Wind.“ Úplně mě zamrazilo). Dokonalej zvuk – Mono znova točili se Stevem Albinim – je samozřejmostí.
Přiznám se, že Mono jsou pro mě jako dávná bajka z dětství, do který někdy rád utíkám. Nečekám, že by se ta bajka v průběhu let nějak měnila – stejně jako muzika kapely – jen trochu žloutnou listy v knize a příběh dostává několikátým vyprávěním jinej nádech. Přesně tohle bezpečí někdy hledám. A taky naději. Mono budou hrát 7. dubna v Akropoli a vím od nich, že se do Prahy zase moc těší. A že to nejsou zdvořilostní fráze.
Mono
Více na old.czechcore.cz
|
