NÄ je banskobystricka punková čtveřice, kterou tak nějak po očku sleduji už delší dobu. Nebo spíš čekám na první nahrávku, abych si mohl jednotlivé ústřižky poskládat do kompletního obrazu. Zatím to byla spíš jakási abstrakce, ale na začátku června se všechno změnilo a čekání došlo naplnění. Na začátku června totiž byla vypuštěna do světa Fušerinä, jak se jmenuje debutový materiál, který mají NÄ na svědomí. Má to podle všeho být raw punková záležitost, ale realita bude trochu někde jinde, což je vlastně více než dobře. Na začátek se určitě hodí říct, že to je neskutečná jízda a ten punk tu bude v hlavní roli, o tom žádná. Jenže důležitým bodem je tady to, o jaký punk se jedná, protože jak je ostatně dobře známo, není punk jako punk. A kapely jako právě slovenští NÄ jsou tím nejlepším příkladem toho, že punk prostě není mrtvý a že Ti bez varování vrazí takovou facku, že Tě tvář bude ještě dlouho svědět. A ano, je to tak správně, pokud by tu vůbec měla vzniknou taková otázka. A můžeme s klidem zahodit představy o trikách s áčkem v kroužku, čírech a jiných proprietách, které jako kdyby snad měly o něčem vypovídat, i když jsou spíš jen vyprázdněným obsahem.

Začátek seznámení s NÄ je možné hledat v prosinci 2022, kdy jsem se náhodou dostal k video záznamům ze zkušebny. Byla to komunikace ve stylu „čau, tady je plakát na akci, kde budeme hrát s novou kapelou.“ Ptal jsem se tehdy na to, zda je někde něco k poslechu a s odpovědí ne se mi dostalo nabídky poslechnout si něco, co bylo nahráno při zkouškách. K tomu tři texty, z nichž dva jsou na nové desce, a to byl vlastně na dlouhou dobu konec. Z vlastní zvědavosti jsem se k tomu po poslechu Fušeriny vrátil a mohl konstatovat, že rozdíl je příliš velký, i když ten základ tam bez diskuse je. Nicméně, pokud jde o nedávno vydaný debut, tak je vhodné zmínit, že NÄ tady posouvají punk na trochu jinou úroveň, než bychom mohli v českých a slovenských vodách čekat. Na druhou stranu není třeba očekávat nic revolučního a převratného.

Že si tuhle desku zamiluju je jasné v podstatě od prvních vteřin a je to přesně takový ten vtíravý a neodbytný pocit, kdy se člověk ptá, jestli to je doopravdy. Možná se jen ale zdráhám uvěřit, že by to mohlo být tak moc dobrý, jelikož něco takového jsem vážně nečekal. Wow efekt je tady na spadnutí a už první skladbu, když nebudu počítat kratičké intro, bych mohl poslouchat dokola. Tři vteřiny, do bicích se ozývá zběsilá trubka, a následně začíná nářez, co člověka vystřelí z kalhot. Rychlá přímočará, drzá a ostrá pecka bez jakýchkoliv zbytečností a kudrlinek. Ptám se, zda ta trubka byla jen jednoskladbový úlet na začátek nebo se v tom bude pokračovat. Osobně doufám v druhou variantu. Trvá dalších osm vteřin druhého tracku, než dostanu odpověď, která je navíc dostatečně uspokojivá. Dechová sekce tu bude zastoupena ve větší míře, což mi dělá neskutečnou radost. Když je řeč o trubce, tak ale rozhodně zapomeň na ska-punk v jakékoliv podobě. Tohle je jednoduše punk s dechem, z něhož dojde dech všem okolo. Zatraceně rychlý punk, aby bylo úplně jasno. Následuje track Merčiak, který musím pustit několikrát za sebou, než jsem schopen se posunout dál. Další znamení, že tohle album je absolutní špička už není potřeba, za mě tu je komplet všechno, a stačily k tomu jen čtyři skladby. Spokojenost level maximum, a to nejsem ještě ani v polovině.

I další věci pokračují v nastoleném režimu. Rychle, krátce, zběsile, stručně a jasně. Stopáží vlastně powerviolence, protože nad minutu a půl se tu jednoduše nejde. Několikrát tu dokonce zavane něco jako fastcore. Myšlenky se rozbíhají třeba k Jodie Foster nebo Nihil Baxter, dechová sekce mi připomíná Sense Of Urgency. Může to být ještě lepší? Jasně, že ano. Tah na branku je neskutečný a přímo z toho odkapává drzost. Plivanec do tváře, ledabylý úsměv a vztyčený prostředník světu kolem. Texty jsou jedovaté a štiplavé, bez servítek, bez zbytečné poetiky (v nejlepším smyslu slova). K tomu místy nesnesitelná tíha ironie, která rozcupuje jakoukoliv korektnost, ale zase to není na sílu tlačená provokace s cílem zaujmout. No, a samozřejmě ta trubka, která tomu dodává ten správný šmrnc. Chuť dělat si věci po svém bez ohledu na možná udivené pohledy. Protože, koho napadne narvat do krátkých a rychlých punkových skladeb dechy? Absolutní respekt za to. Možná by se slušelo i říct do hardcore punku, abychom se dobrali podstaty věci. Na výsledku se však nic nemění. A jestli čekáš ještě nějakou šílenost nakonec, tak čekáš správně. Tři poslední věci dají dohromady jen čtyřicet vteřin a udělají za poslechem asi tu nejlepší možnou tečku. Tady už ten fastcorový nádech nejde jen tak okecat.

Zcela nepokrytě můžu říct, že tohle je za mě možná tuzemské album roku. Silná slova? Ale kdepak, jenom mě nic tak hodně za poslední dobu na tuzemské scéně, když teda budeme brát ČR a SR dohromady jako tuzemskou scénu, nedostalo. Tohle není Fušerina ani náhodou. Tohle je deska, která tady chyběla, bez keců.

Za poslechem se jinak můžeš vydat třeba na bandcamp, fyzická podoba zatím neexistuje. Schrastit můžeš aktuálně akorát nášivku nebo si album koupit digitálně. Třináct věcí, deset a půl minuty a parádní zážitek, co nedostaneš z hlavy ani při největší snaze.

Obrázky