Recenze na koncert jako žánr v podstatě vymřel. Když občas z nostalgie otevřu staré články na czechcoru, tak se to tam reporty z akcí jen hemží, ale chápu - v době, kdy je sedm koncertů do týdne a videa z nich se na internetu objeví v podstatě okamžitě, ztratilo to asi trochu smysl.Nicméně, tohle pro mě byl tak silnej zážitek, že se o něj musím s někým podělit. Sorry, jestli toho patosu bude moc.
I stuffed myself with pills today Doesn't seem too be working I'm suicidal in every way And it feels like I'm burning.
Tak tedy, o víkendu 4. a 5. 9. probíhal v kodaňském squatu Ungdomshuset na adrese Dortheavej 61 festival k jeho sedmému výročí. Zároveň je to letos 9 let od vyklizení a zbourání původního mládežnického baráku na Jagtvej 69, což bylo kultovní místo, které desítky let tmelilo místní punkové i jiné alternativní aktivity. Po jeho rychlém konci se v ulicích Kodaně rozhořely největší pouliční nepokoje v dějinách Dánského Království, které byly ukončeny až poté, co radnice přislíbila nový dům, nový Ungdomshuset. Právě na Jagtvej 69 se pak v rámci K-Town Festu 2005 odehrál poslední koncert No Hope For the Kids před jejich neplánovaným hiatem, který se pro mě osobně stal bez diskuze jedním z pěti nejlepších koncertů, které jsem kdy v životě viděl. Tzv. "dánská druhá vlna" byla v té době na svém vrcholu, já ji teprve objevoval, ale právě finální vystoupení těhle nenápadných výrostků způsobilo, že jsem se do ni zamiloval. Tehdy tančil a zpíval celej sál, pit byl tvrdší než jsem čekal a celé vystoupení bylo obestřeno zvláštní a neopakovatelnou atmosférou. Když jsem se tedy v létě dozvěděl, že po deseti letech mají No Hope For the Kids opět hrát v Kodani údajně svůj poslední koncert vůbec, věděl jsem, že tam nesmím chybět. V pátek 4.9. jsem tedy na místě, večerní program na baráku ten den vynechávám a čas trávím flákáním se po městě ve společnosti Jeppeho z Obstacles, u kterého nalézám azyl na celý víkend. Počasí je docela v pohodě, trochu zataženo, ale neprší. V sobotu ráno je ovšem jasné, že kulisa pro večerní koncert bude dokonalá.
It's a rainy day It's a rainy day My life just slip through my hands Just to fade away.
Za poměrně vydatného deště dorážíme kolem osmé na Ungdomshuset. Všude kolem se trousí punks, což dává tušit, že dnes bude hodně plno. Potkávám lidi z USA, Švédska, Ruska, Řecka, Itálie a dokonce z Brazílie. Pod olovovým nebem osvětlují pouliční lampy velký nápis nad hlavním vchodem, který mluví zcela jasně - The police has totally lost control over this part of the city to the youngsters. Nad podiem velkého sálu pak visí obrovská vlajka s logem původního 69 a jeho odkaz je pak přítomen i v ceně vstupného, které je velmi férových 69 dánských korun (den před tím to bylo 61). V rohu místnosti jsou distra, podium je sympaticky (ne)vysoké a všude kolem je citít odér mokrých křiváků, onášivkovaných bund, laku na vlasy a pohodové atmosféry. Nic nebrání tomu začít. Krátce po po půl desáté se na podium vřítí kodaňská verze Iggy Popa napatlaná krémem na boty a Lesion rozjedou svůj set. 20 minut primitivního dřevního punku smíchaného se stejně primitivně dřevním black metalem. Dohromady to znělo mnohem zajímavěji, než se z popisu může zdát, čemuž paradoxně napomáhal i floutkovský fuck off projev celé kapely. Nejvíc jsem ale čuměl ve chvíli, kdy týpek z první řady hodil po kytaristov napřed basu od piva a pak mu během songu točil z knoflíkama u efektů jak na Matějský a borec to měl úplně na háku a hrál prostě dál, jako by se nechumelilo. Jinak zvuk od prvních vteřin skvělý a bylo jasné, že obě slečny, které se o něj starají, vědí co a jak. Aparát zůstal na svém místě, během pár minut se vyměnily hlavy a činely a přišel čas Nervosas. Oproti mnoha současným postpunk kapelám byli naštěstí mnohem víc punk než post a se špinavým latino odérem v zádech dokázali i ve třech s přehledem udržet energii od začátku do konce. Zejména kytaristka byla vynikající a sázela jeden super nápad za druhým! Set opět kolem dvaceti minut, což bylo ideální. Třetí na řadě jsou Knaegt, na první pohled nesourodá pětice ze švédského Malmo, které je od Kodaně, co by kamenem dohodil a obě scény jsou dost spřízněné. Zpěvák nastupuje v elastickém kostýmu nějakého supermana a masce (posléze to vše svléká, až končí jen v trenkách), kytarista v triku DSB (ta japonská kapela, nikoliv Dánské Dráhy), basák, co vypadá jak Brian z Dropdead (na sobě má triko Legalize Murder a kapsáče pod kolena), pořízek bubeník ve sportovních kraťasech a triku Moscow Death Brigade a konečně druhej kytarista s dredama a triku Instinct of Survival. Na nějakou společnou image se tady fakt nehrálo, na společnou notu ovšem rozhodně ano, protože Knaegt mydlili parádní energickej hc/punk hodně podobnej prvním deskám Sista Sekunden nebo ETA. Zpěvák párkrát slušně pročísl pit, v kterém se to začlo celkem vařit a asi po půl hodině přenechává místo Ruidose. Ta zaskakuje za původně ohlášené Night Fever, kteří zrušili svou účast kvůli tomu "co se stalo na Ungdomshuset minule". Netuším, co se stalo a ani se mi to nedaří zjistit, takže víc vám k tomu neřeknu, moje osobní hypotéza ale je, že šlo o nějakou bitku, neboť koncerty Night Fever (stejně jako např. Hjertestop nebo Death Token) jsou na domácí půdě vyhlášené svou divokostí. Upřímně, i díky tomu mě jejich absence docela mrzí, protože vidět je hrát v Kodani je prostě zážitek. Ruidosa Inmundicia toho ale pranic nedbá a sype do publika smrtící asi patnáct minut dlouhej set s minimem pauz, ale maximem energie. Těsně před tím, než začnou hrát mi dochází, že se opět neměnil aparát, přestavba trvala pár minut, neproběhla skoro žádná zvukovka a stejně to byla smršť jak prase. To samé se děje i před setem Warcry, kteří bez varování vyhladí vše v dosahu. Todd v triku Gudon, Keith v triku Crow a nejen díky tomu si uvědomuju, jak moc vždy portlandské kapely čerpaly z Japonské scény. Jejich podání má stejně destruktivní těkavou energii při zachování zcela precizního provedení a Terry je jednou z nejlepších baskytaristek, co jsem kdy viděl. Pod podiem to začíná slušně houstnout, barevný číra a okovaný bundy jsou v pohybu, set končí hitovkou Fucking Bullshit, pak rána mikrofonem o zem a nazdar boty. Poté, co Warcry dohrají se sál už prakticky nevyprazdňuje, je tady odhadem 600 až 700 lidí a většina se jich cpe dopředu, včetně mě. Dívám se kolem sebe a vidím totální směsici - opravdu hodně holek, mladý punks s barevnejma čírama, spoustu týpků přes 40 let, crustery, metalisty i zcela nepunkově vyhlížející mládež. Ti všichni vytváří elektrizující atmosféru očekávání a moje přemýšlení nad tím, jak moc to bude divoké, utne vlna padajících lidí ještě před tím, než se vůbec začne hrát. Odkládám brýle. No Hope for the Kids nastupují záhy, opět žádná zvukovka, stejný aparát. V podstatě civilně vypadající chlápci na mě působí stejně jako v tom roce 2005. Letmé pozdravení a hned střemhlav do prvního songu "Century of Warfare" z jejich lp. Zvuk je od první vteřiny masakrální, hlasitej a silnej, takže i když jsou desky vlastně dost melodické a melancholické, tak naživo je to prostě náhul jak prase. Sál exploduje v setině vteřiny a v pohybu je minimálně jeho celá první polovina. Punkáči a punkerky skáčou z podia, pogo jede na plnej hřebík a při refrénech u skladeb jako "Suicide City" nebo "Rainy Day" je publikum hlasitější než kapela. Opět se dívám kolem sebe a ti,o kterých jsem si myslel, že na koncert zabloudili spíš náhodou, řvou texty a znají je do posledního slova. Atmosféra všude kolem je nepopsatelná, na jednu stranu si přijdu jak uprostřed válečný vřavy (však je také většina songů NHFTK o válce), ale na druhou stranu se většina lidí směje a skvěle se baví, když někdo spadne ostatního zvednou, ale není to žádná mateřská školka. To podtrhne zhruba ve třetině setu vypalovačka "Das Reich", při které mi proletí nad hlavou tři lidi najednou a kotel v tu chvíli připomíná Hospodskou Rvačku od Josefa Lady. Zaznívají další a další songy, v sále je horko a spousta potu, kapela hraje na první pohled jakoby jen tak mimochodem, bez jakýkoliv pózy, ale přece s obrovskou dávkou energie a hlavně uvěřitelnosti, že mi opět plně dochází, jak strašně moc vyjímečná je tohle konstelace. Jejich návrat proběhl tím nejlepším možným způsobem, takže když Kasper mezi písničkama říká, že se rozhodli nahrát 3 songy, které měli původně kdysi připravené pro druhé lp a vydat je brzy jako singl na Adult Crash, jsem totálně dojatej a vůbec mi nevadí, že to asi nebude poslední koncert. Necítím žádnej podvod ani jeho náznak, cítim jen svý kosti a radost. Radost z koncertu, jaký jsem nezažil minimálně 10 let.
Jsou 2 hodiny v noci a na poslední Demon Head už nečekáme, musíme chytit noční bus na kraj Kodaně, kde bydlí Jeppe v dřevěným domku u jezera. Moc nemluvíme, v hlavě nám zní tohle a je to naprosto v pořádku.
Copenhagen suicide city They don't like you if you're not pretty Copenhagen suicide city it may not be the worst but it's still shitty
