Don Caballero – American Don
(Touch and Go)
Všimli jste si, jak překvapivě hodně kapel se odvážně rozhodlo, že jim do jejich zvukovejch záměrů tak nějak nepasuje zpěv? Někomu to jde lépe, někomu samozřejmě hůř, ovšem Don Caballero zcela jednoznačně patří k těm prvním. A to i přesto, že jejich novinka American Don je tak trochu… překladatelským oříškem.
Hudba Dona Caballera se vyvíjela podobně jako celá produkce Touch and Go (kde kapela od svých začátků vydává) v 90. letech – syrově rámusící kytary tu položily základy k velmi těžko definovatelnýmu zvuku, o němž je možný s jistotou říct snad jen jedinou věc: že jde o ohromný obohacení současný nezávislý scény. A Don Caballero patří v katalogu Touch and Go k těm nejpozoruhodnějším zjevům – živě si pamatuju, jak silně mě oslovilo jejich první album For Respect z roku 1993. Ale zároveň musím přiznat, že zas tak pečlivě jsem jejich dráhu pak dál nesledoval (i když druhou desku i poslední album jsem samozřejmě slyšel): naše cesty se znova protnuly až s vydáním American Don.
V sestavě zůstal už jen kytarista Ian Williams a bubeník Damon Che (na trio je doplňuje novej basák Eric Emm) a dost se změnila i muzika. Don Caballero v podstatě rezignovali na jakýkoliv ještě zbývající pojítka s rockem a na American Don se představujou jako neúnavně se proměňující chameleón, kterej v rámci jednoho zvuku zkouší tolik barev, výrazů a poloh, kolik je jen možný. A tím nechci říct, že ta deska je nějak nejednotná nebo roztříštěná – to v žádným případě, právě naopak. Je „jen“ maximálně hravá, chvíli nepostojí na místě, jeden motiv klouže do druhýho a co je nejdůležitější: celý to působí velmi vstřícně a přirozeně. Kapela se nepochlubí ani jedním „typicky rockovým“ riffem, hudba tady plyne ve zvláštních tvarech, který nezapřou čím dál silnější ovlivnění jazzem. Taky jsem někde četl přirovnání ke King Crimson - a není to tak od věci…
Co se ale nezměnilo, jsou zajímavý a srandovní názvy písniček: „The Peter Criss jazz“ nebo závěrečná „Let´s face it pal, you didn´t need that eye surgery“. American Don je velmi sympatický album.
Red Stars Theory
(Touch and Go)
Víc jak půlhodinový EP se čtyřma skladbama (z nichž dvě jsou remixy) a s promyšleně nevkusným obalem, připomínající podobně zhovadilej booklet excelentního alba Houdini od Melvins.
Ale ta muzika – to je paráda. Líný a pomalý tempa, jakoby nezúčastněný vybrnkávání, náměsíčnej hlas (pokud se teda ozve). První dvě věci („And Often Off Again“ a druhá „Our Nearest Neighbors“) vám ještě čas od času zanechají v rozlehlým prostoru pár orientačních bodů, takže závra? vás nenutí přiblížit se zemi, ale dva následující remixy („Parts Per Million“ a poslední, hodně ambientní „Boring Ghosts“) už jen rozmazaně přibližujou možný cesty, na kterejch se Red Stars Theory při jejich tvorbě pohybovali. Ale právě „Boring Ghosts“ je fakt zajímavá – z hypnotizující zvukový plochy se úplně na závěr vyloupne krátkej akustickej motiv, jehož krása spočívá právě v tom, že je jen zlehka naznačenej.
Jako kdyby členové Dirty Three hráli s Alohou a celý to produkoval zfetovanej Syd Barrett. Red Stars Theory jsou někde hodně mimo a to je přitažlivý. Není potřeba být zapřísáhlým fanouškem nějaký krkolomný intelektuálský alternativy, ale tohle si zaslouží minimálně respekt.
Nomeansno – One
(Wrong Records)
Sakra, do tohohle se mi nechce… Nomeansno jsou jedna z kapel, který mě ovlivnily vůbec nejvíc, skoro na ně nedám dopustit. Ale bohužel, nová deska One je neuvěřitelně slabá; skoro se mi nechce věřit, že tohle je ta samá kapela, která natočila tak zásadní alba jako Wrong nebo Why Do They Call Me Mr. Happy?
Když jsem psal do druhýho čísla Reskatoru recenzi na předposlední desku Nomeansno Dance Of The Headless Bourgeoisie, přičítal jsem svoje zklamání z ní pochopitelný zmlsanosti staršíma albama a tu nahrávku jsem bral spíš jako takovej zaslouženej oddechovej čas. Ale One je (panebože, mě se to píše tak těžce!) ještě horší. Je tady sice velmi slušnej otvírák „The Graveyard Shift“ a povedená skladba „The Phone Call“, ale na zbytku desky se neděje nic, z čeho by běhal mráz po zádech a člověk by cejtil takový to mravenčení někde v oblasti žaludku – teda jevy, který byly dřív při poslechu nahrávek Nomeansno celkem běžný. Možná je to tím, že One je víc do jazzu než předcházející alba, ale nevím… Sex Mad je taky docela krkolomná deska a je to přitom naprosto fantastický. Ale na One v podstatě bez výjimky zmizely ty klenutý, pevný, až jaksi osudově naléhavý melodie, který úžasně zpíval Rob a který se lehce maskovaly ironií, aby v nich naplno nepropukla ta palčivá bolest a ohromná deziluze, hlodající v duši asi každýho člověka. One tohle nenabízí. Možná tady hledám něco, co už mi kapela z nějakejch tvůrčích záměrů nechce nabídnout, ale moc tomu nevěřím.
Zajímavý je i to, že na nový desce Nomeansno jsou hned dvě coververze – „Bitch´s Brew“ od Milese Davise a „Beat On The Brat“ od Ramones. Jako kdyby si kapela samotná tentokrát nebyla svým čerstvým materiálem zrovna nejjistější a rozhodla se sáhnout po osvědčenejch inspiracích, aby jí přišly na pomoc. Ale to jsou samozřejmě jen spekulace…
Přesto jim pořád silně věřím.
Jets To Brazil – Four Cornered Night
(Jade Tree)
„Miluju ten pocit, když mám co dát,“ zpívá Blake Schwarzenbach v závěrečný „All Things Good And Nice“ a několika slovama tak přesně vystihuje náladu celýho úžasnýho alba: mně osobně toho totiž Jets To Brazil dávají strašně, strašně moc. Jak s tím vším začít?
Nová deska Jets To Brazil možná vzbudí značnou polemiku kvůli svýmu zvuku – jestliže už debut Orange Rhyming Dictionary byl hodně klidnej, tak proti Four Cornered Night pořád působí jako dost velká jízda. J.T.B. se sice posílili na postu druhýho kytaristy, ale výraznou převahu kytar tady nenajdete – prosazuje se spíš klavír, někde akustická kytara nebo varhany. A nějak výrazně nabroušený skladby tu nejsou, snad jen první „You´re Having The Time Of My Life“ nebo „Milk And Apples“, zbytek je velice, velice poklidnej. Ale taky neskutečně krásnej!
Uznávám, že momentální osobní naladění je pro oblibu / zatracení tohohle alba naprosto klíčový. A mě prostě dostali. Na Five Cornered Night jsou bez přehánění jedny z nejlepších melodií, co jsem kdy slyšel. Na klavíru a smyčcích postavená „In The Summer´s When You Really Know“ nebo křehká „Little Light“ jsou…
nepopsatelný – cítím v nich tak ohromující sílu emocí, že jsem prostě nucenej opustit těsný hranice slov a vět a zkouším to album vysvětlit srdcem. Ale moc mi to, jak vidíte, nejde. A proč to vlastně nějak vysvětlovat nebo popisovat? Je to zkrátka nádhera. Naléhavost, něha, láska – na týhle desce je to všechno v tak čistý a upřímný podobě, že fakt nevím, co víc o tom psát… Zkuste si to aspoň jednou poslechnout.
A pak tu jsou ty texty! Po trochu nesrozumitelnejch šifrách z Orange Rhyming Dictionary sepsal Schwarzenbach překvapivě přímočarý slova, který se vás dotknou minimálně stejně vřele, jako hudba:
„Little light tonight / I just saw our whole life
You´re a sweet avenue / that I can´t seem to get to
Now I´m so far from you / I´m naming stars for you“
(Little Light)
„All things to those who wait / take your time to find your way
Half the answers will come from your mistakes
Even when you´re wrong I think you´re great“
(All Things Good And Nice)
A nebo závěrečnej vzkaz v „All Things Good And Nice“:
„To all the bands who mean what they say:
it´s not what you sell its what you make.“
Five Cornered Night je sice deska, která je zvukově víc podobná Beatles než… třeba Jawbox (tohle album produkoval J.Robbins), ale to by rozhodně neměl být
důvod jí nějak předpojatě odmítat. Přiznávám, že pro mě je nový album Jets To Brazil zatím deskou roku.
The Black Heart Procession – Three
(Touch and Go)
Smutná, melancholická, místy až zoufalá a depresivní – a hned zas uklidňující a léčivě tichá: taková je muzika Black Heart Procession, jejichž novinka Three je podle mýho názoru jejich dosud nejlepší deskou.
Několik skladeb na Three je skutečně silně depresivních - a je to taková velice uvěřitelná beznaděj; ani zdaleka se to neblíží nějakýmu nasládlýmu krasosmutnění, který končí s posledním taktem písně. Bolest Black Heart Procession je žitá, je až strašidelně blízká každodenní prázdnotě pustejch životů a bezvýchodnejch osudů, je to bolest, která trvá a která se na krátký, prchavý okamžiky zhmotňuje v muzice, aby tak aspoň na chvíli odlehčila těm, který jí nosí v srdci. Snad proto nepůsobí rozmáchlej klavírní doprovod nebo smyčce v podání Black Heart Procession nějak pateticky nebo nepatřičně.
Ale Three není jen o beznaději. Naopak – řekl bych, že nejlepší skladby desky jsou ty, v nichž se křehce, ale zřetelně mihotá plamínek naděje („Never From This Heart“, moje nejoblíbenější „A Heart Like Mine“ nebo poslední „On Ships Of Gold“, na který po telefonu hostuje Kazu Makino z Blonde Redhead).
Je to jedna z nejkrásnějších desek tohoto roku, zcela jistě. Black Heart Procession jsou pro mě třeba spolu s Low (jejichž zvuk připomínají některý tišší věci na Three) nejvíc autentickými nástupci Joy Division. Ne proto, že by se o to nějak křečovitě snažili; ne proto, že by se cíleně utápěli v depresích. Black Heart Procession prostě umějí tu bolest proměnit v muziku – tak, jak to dovedl Ian Curtis. Je zvláštní, že se tahle legenda dočkala důstojnejch nástupců až dvacet let po svým konci. Black Heart Procession jsou hodně, hodně hluboko.
Více na old.czechcore.cz
|
