Kanadská punkrocková kapela Propagandhi patří k velkým jménům žánru. I přes relativní známost,věhlas a statisíce prodaných desek je jednou z mála, která ještě bere punkrock vážně jako zbraň a hrozbu a nikoliv pouze jako zábavu a soundtrack k lelkování na pláži. I po dvaceti letech aktivního působení má pevnou politickou koncepci, ze které neuhnula ani o píď, a odhodlání překračovat hranice. Nedávno vydala novou desku nazvanou Potemkin City Limits. A je potěšující vidět, že i kapela hrající melodický punkrock a vydávající na velkém labelu Fat Wreck Chords to může mít v hlavě a srdci srovnané.

Nová deska je pro tuto skoro dvacet let fungující kapelu opět velkým hudebním krokem kupředu. To, co na předešlém albu Propagandhi pouze naznačovali, dostalo tentokrát prostor naplno. Už žádné jednoduché, chytlavé vypalovačky, ale vymakané, procítěné skladby s pořádným emo-nádechem. Žádná jednoduchá, lehce sledovatelná linka, ale množství nápadů, vyhrávek, naznačených odboček... Méně melodií a více naléhavosti, což platí nejen pro instrumentální část, ale i pro zpěv. Strávit tohle album bude trvat určitě déle, než předešlé Today’s Empires, Tommorow’s Ashes, ale troufám si tvrdit, že je hudebně mnohem dále. Propagandhi jsou ale zajímaví i co se týče textů, které mají daleko k heslovitým, zjednodušujícím agitkám, tolik obvyklým v punkrockových kruzích, pokud se vůbec dá mluvit o politice. A na ně se teď podíváme.

Textem písně Rock For Sustainable Capitalism dělají konečnou přítrž všem dohadům o jejich (ne)účasti na kampani Rock Against Bush. Propagandhi se totiž jako jediná z větších punkrockových kapel neúčastnila kompilace na stejnojmennou kampaň, jejímž účelem bylo vzbudit v mladých lidech zájem o prezidentské volby. „Kurevsky miluju ten rockový klip, ve kterým ten milionářský vůl s čírem skáče sem a tam na té nejhorší masové party na světě, zatímco ho někdo čirou náhodou nafilmoval, jak si potřásá rukou s neuvěřitelnou sbírkou vlasteneckých držgrešlí.“ Aby nedošlo k mýlce, v bookletu je tento text uveden fotografií Fat Mikea (majitele Fat Wreck Chords a organizátora kampaně Punkvoter) podávajícího si ruku s neúspěšným prezidentským kandidátem Johnem Kerrym a citátem Rinalda Duchina, specialisty na PR, hovořícího na shromáždění Národní asociace chovatelů dobytka: „Aktivisty můžeme roztřídit do čtyř kategorií: „radikálové“, „oportunisté“, „idealisté“ a „realisté“. Tříkroková strategie je: 1) izolovat radikály; 2) ‚kultivovat‘ idealisty a ‚vzdělávat‘ je tak, aby se z nich stali ‚realisté‘; poté 3) kooptovat „realisty“ tak, aby souhlasili s vaším průmyslem. Realistům musí být v jakékoliv strategii zabývající se veřejnými záležitostmi věnována nejvyšší důležitost... Pokud se vám podaří tyto vztahy úspěšně navodit, radikálové ztratí důvěryhodnost a s konečným řešením se můžete spolehnout na oportunisty, kteří se ho budou účastnit.“ Propagandhi účtují dál, ale protože nechci překládat celý text, vypůjčil jsem si již jen jednu filipiku: „Slyšel jsem, že letošní Warped Tour bude více zelené. Hádám, že se někde doslechli, že peníze rostou na stromech.“

Svůj pohled na oficiální humanitární nejen domácí (tj. kanadskou) politiku vyjadřují dále v písni Fedallah’s Hearse. „Volím tě proto, že nejspíš zaneseš svůj slovník tolika nesmysly, že nikdo neodhalí tvou intenzivní, dlouhou kampaň projevů, které vlastně nic neříkají.“ (...) „lidská práva jsou oblastí ponechanou diletantům s výjimečnou schopností hrát mrtvého brouka.“

Válce v Iráku a globální válce proti terorismu se Propagandhi věnují hned v několika písních a to z úhlu pohledu, který má k tradičnímu mainstreamu v punkrockové muzice hodně daleko. V písni Name and Address Withheld se snaží pochopit prosté Iráčany a vysvětlit, jak násilí logicky plodí násilí: „Někdo mě ke snídani podal příliš mnoho Nové Naděje, protože jak impérium preventivně vrací úder a bariton Lukova otce oznamuje znělku CNN, vybavuji si zavražděné arabské děti, označované jako „pouštní negry“ a „hadrové palice“. A teď bych měl truchlit nad zabitými Američany? Spokojenými občany pana popravčího?“ Po nápadité analogii s kuřaty popisující rakve, přilétávající z Iráku, končí píseň těmito verši: „můžu přísahat, že jsem slyšel mohutný sbor, přející jim ještě mnohem více neš?astných návratů. Ale v každé válce to jsou pouze králové, kdo vyvázne bez úrazu.“

Závěrečná píseň alba Iteration začíná touto znělkou: (okázalý, hluboký hlas hlasatele) „Váleční zločinci budou postaveni před soud (sborový instantní smích), válečné zločiny budou potrestány (delší sborový instantní smích) a žádnou obhajobou nebude věta: pouze jsem poslouchal rozkazy (dlouhý sborový instantní smích a potlesk).“ Nejsem si jistý, zda-li hlas nepatří přímo některému členovi nejvyšší americké exekutivy, každopádně píseň uvádí jednoznačně. Je o válečném tribunálu s milionářem „Donaldem,“ jedním z mnoha akcionářů, inženýrů, PR firem a politiků, shrnutých pod jedním názvem: war-profiteers (ti, jenž vydělávají na válce). Donald se nestačí divit, že skončil u soudu kvůli spáchaným válečným zločinům, a argumentuje svými přínosy pro rozvoj království. „Ale staré časy skončily.“ A vyřčený trest? Doživotně obličejem v blátě, zbrocený potem, bude deaktivovat nastražené nášlapné miny, poháněný beznohým předákem s megafonem s nesnesitelnou zpětnou vazbou. „Nikdo nemůže předpovědět, kdy přijde neodvratitelná vlna, přinášející změnu.“

Poměrně originální pohled na válku přináší i píseň Bringer of Greater Things, věnovaná Rodneymu Naistusovi, Neilovi Stonechildovi a Lawrencovi Wegnerovi, zabitými saskatoonskými policisty. Uvedena je opět citátem, tentokrát od Rudého oblaka, náčelníka Siouxů: „Slíbili nám spoustu věcí, více, než jsem si mohl zapamatovat. Ale splnili jednu jedinou; slíbili, že nám vezmou naši zemi, a vzali nám ji.“ Text písně říká: „Budeme Tě vozit, dokud nebudeš kost a kůže, a když konečně dojedeme do cíle, padneš do naší otevřené náruče a přijmeš naše slzy soucitu. (...) Loupež, která nikdy neskončí, dokud tu ještě bude další živá věc. Už by jsi měl/a vědět, že nikdy nepřicházíme v míru (...) Když počítáš ztráty, na druhou stranu vah polož to, co jsi získal/a. Dali jsme ten největší dar: spasitele, který nikdy nepřijde. Toho, kdo přináší lepší zítřky. Stvořitele lepších dnů. (...) Náš stisk ruky láme kosti.“ K tomuto textu je v bookletu i stručný, tučně vyvedený a výstižný doslov: „Domorodí obyvatelé všude na světě by vám vysvětlili, proč lidé v Afghánistánu a Iráku nevěří a věřit nemají západním nositelům „civilizace“.“

Naštvaná a divoká vypalovačka Life at Disconnect je o ničení životního prostředí a Země. Uvedena je jasným nedvojsmyslným prohlášením: „Tento svět bude fungovat i bez nás. Pokud se nedokážeme přizpůsobit schématu, budeme odstraněni. Udušeni, vyhladověni nebo usušeni k smrti.“ Je o tupém stádu lidí, kteří se zdají být bez duše a mozku a jako ovce, bez jediné námitky, ničí Zemi. Jak názvem, tak dějem je vlastně trošičku odkazem na Matrix. Hovoří o tom, že se všichni tváříme tak, že se nás tento problém netýká, a snad jenom nějaká katastrofa či blížící se nezvratitelný konec nás může vrátit z ráje zpět na zem (zabijte nás, abychom znovu žili), do našich věčně kývajících hlav. „Tak tohle je ráj. Vzdálený z dosahu světa. Všichni si tady myslíme, že tam nepatříme, ale stále kýveme našim vládcům.“ Pokud si ale říkáte, co se to s vámi děje, a všechno to dává smysl, došli jste zatím ze všech nejdál. „Nebudu předstírat, že vyhráváme. Ale kdy předtím na tom záleželo? Nikdy.“

Na řadu přijde i problém migrace. „Svět se stále mění. Emigrace kvůli katastrofám, hladomoru, násilí nebo vidině zelenější pastviny je jedna z nejstarších a nejtrvanlivějších lidských zkušeností,“ uvádí text písně Cut Into The Earth. Ten je skoro bych řekl až věcně suchým, ale o to mrazivějším popisem zkušenosti uprchlíka. Je o tom, jak při útěku přijde o veškerý majetek, o tom, jak se dá hovořit o štěstí, když překoná všechny překážky a nepřijde při tom o život, o stresu a strachu. A o tom, jak nakonec bude patřit mezi více či méně trpěné nevítané „hosty.“

A nebyli by to Propagandhi, kdyby si odpustili nějaký ten vtípek. Tím je píseň Superbowl Patriot XXXVI (Enter the Mendicant), uvedená citátem Ralpha z kultovního béčkového hororu Pátek třináctého: „Všichni jste odsouzeni k záhubě,“ která je – ano, o finále Superbowlu. Blahořečte nám, Bůh přinesl vítězství našemu týmu. Bohužel, ve třetí čtvrtině zapomněl pustit kohoutek milionům dehydrovaných úst a děti umíraly jako mouchy, jedno za druhým. „Všechno, co se stane, má svůj důvod.“

Petr Polák

Tento článek vyšel v časopise A-kontra 4/05, www.a-kontra.net, www.csaf.cz.