Už s tím zase otravuju... Ano, a asi i dál budu. Ale protože si myslím, že rozvášněné diskuse pod články nejsou nejlepší forma prezentace myšlenek, rozhodl jsem se, že na toto téma napíšu regulérní sloupek...
Pokusím se srozumitelně vysvětlit, co a proč považuji v hardcore scéně za problém. K hardcore scéně patří podle mého názoru také určité názory a postoje, což se konec konců odráží nejen v textech kapel, ale i třeba ve struktuře tohoto webu nebo v různých fanzinech. Snad se zde nemusím pouštět do rozboru historie hardcore, ale ze své podstaty se staví proti všem možným formám diskriminace, rasismem a fašismem počínaje a sexismem konče.
Téma sexismu a přetrvávajícího mužského šovinismu v hardcore poprvé vynesly pořádně na světlo americké riot grrrl kapely, které přímo konfrontovaly zažité, pro muže pohodlné stereotypy a předsudky. I když zpočátku narážely na nepochopení, urážky, posměšky a ironické reakce, přesto se jim podařilo své myšlenky obhájit a prosadit do „hardcore agendy.“
Jádrem problému je, že ačkoliv je hardcore i sám sebou považován za rovnostářskou scénu, prostou diskriminačních svinstev jako je rasismus/fašismus, nacionalismus atd., sexismus a mužský šovinismus v něm stále přetrvává i navzdory tomu, že slůvko „sexismus“ se stále častěji objevuje na černé listině...
Ve skutečnosti se hardcore scéna v míře diskriminace žen a skrytého i otevřeného sexismu nijak neliší od majoritní společnosti. „Oficiálně“ jsme si sice všichni rovni bez ohledu na to, co máme mezi nohama, ale realita je poněkud odlišná... Stačí se podívat na to, jaká je míra zapojení žen do hardcore scény. Pro ilustraci si vezměme nejviditelnější záležitost, hlavní věc, kolem které se všechno točí - kapely: účast žen se blíží nule, aktivnější ženská kapela neexistuje a kapely s účastí žen by se daly napočítat na prstech jedné ruky.
V tomto okamžiku se už většina muž-hardcoristů ošívá a mumlá si pod vousy: ale vždy? holkám nikdo nezakazuje se zapojovat, hrát... Ne, nezakazuje, ale diskriminace neznamená pouze otevřené zákazy. Například současná rasová nebo ekonomická diskriminace probíhá na mnohem sofistikovanějším základě... Každá holka má „právo“ se zapojit.. Fajn. Ale právo nestačí, je potřeba vytvořit podmínky, které by umožnily jeho využívání. A ty – stejně jako v majoritní společnosti – chybí. Je to stejné jako s tím, že nezaměstnaný a zadlužený Fero Lakatoš z Mostecka má právo stát se prezidentem nebo právo cestovat po zemích Evropské unie bez pasu...
Skutečnost je ale jiná. Když vyleze žena na pódium, je vnímána především jako objekt a teprve poté jako hudebnice („jsou sice hnusný, ale muzika ujde,“ případně „muzika strašná, ale alespoň se na ně dobře kouká“ – kolikrát jsem tohle slyšel). To je problém především proto, že to vytváří „dvojitý standard“: muže-hudebníka nikdo po vzhledové stránce neposuzuje, nikdo neřekne/nenapíše o tom, že je sice šeredný, smrdí, má pupek a chlupy v uších, ale dobře hraje... Žena tak musí splňovat o jedno náročné kritérium navíc...
Další věc je, že žena-hudebnice je apriorně podceňována. Popírat to můžete jak chcete, ale objevuje se to v každém rozhovoru s ženskou kapelou... Spousta mužů se jim stylem já-vím-přesně-jak-na-to snaží „pomoci,“ naladit nástroje atd. – jako kdyby apriori předpokládali, že to sami nezvládnou...
A tohle podceňování jde dál. Když vezme parta mladých kluků do ruky nástroje a budou hrát pěknou tužku, chlapy se spíše usmějí a řeknou: oni se vypracují/naučí... Obdobná skupina holek bude čelit posměškům a s velkou pravděpodobností to raději zabalí.
A dalo by se pokračovat. Nejenom kapelama... Od toho, že hardcore tanec je výhradně mužskou záležitostí, přes to, že třeba na Czechcore nepíše téměř žádná holka, po to, že i v hardcore scéně je běžné méně intenzivní obtěžování holek na koncertech.. Problémem je stereotypní myšlení, které apriori mužům připisuje jedny vlastnosti a ženám jiné... Pokračovat nemá smysl.
A to, že si horko-těžko vybavíme pár žen, které se i přesto dokázali v této scéně prosadit, na tom nic nezmění. Úzkostlivému vystavování toho minimálního procenta (tak malého, že je na úrovni statistické chyby) žen jako argumentu o neplatnosti feministické teorie se říká „tokenismus.“ Funguje to i jinde – americké ultrapravicové strany a sekty mívají ve svých řadách bohatého a zajištěného černocha, právě proto, aby ho mohly vystavovat a říkat: „Ale my nejsme rasisti, podívejte.“ Celkový pohled ale nepochybně ukáže, že to je jen fíkový list, ukrývající skutečný stav věcí.
Být proti sexismu vyžaduje něco víc, než to o sobě občas prohlásit. Vyžaduje to aktivně se proti sexismu stavět, konfrontovat předsudky. Je z velké části záležitostí mužů, jakožto majoritní skupiny, která vytváří standardy, aby se zasadila o změnu poměrů ve scéně.
Často dostávám dotaz, proč „do toho pořád rýpu.“ Ve filmu Bílé lži je citát, který situaci přesně vystihuje: „Pokud jste bílý, nestačí nebýt rasistou. Musíte být aktivním anti-rasistou.“ A se sexismem je to stejně: nestačí nebýt sexistou, je potřeba být aktivním anti-sexistou. Stejně, jako se jakožto příslušník bílé majority cítím zodpovědný za rasistickou diskriminaci a vystupuji proti ní – a? už tím, že konfrontuji rasistické myšlení svých kolegů atd. nebo třeba účastí na demonstracích – tak se jako příslušník mužského klanu cítím zodpovědný za sexistickou diskriminaci žen. Proto vystupuji kdekoliv proti stereotypnímu a sexistickému chování, proto se kdykoliv ozvu, když můj kolega nebo šéf pronese větu: „no jo ženská, co bys čekal,“ proto se ozvu, když taxikář začne za volantem nadávat: „no jo, ženská za volantem.“ A proto se ozvu, když se třeba na Czechcore objeví sexistická poznámka/recenze.
Být aktivním antisexistou je těžké. Být proti rasismu – což ve scéně frčí – nevyžaduje nic víc, než to o sobě občas prohlásit (nejlépe z pódia!) a mít placku nebo nášivku „fuck off racism.“ Drtivá většina z nás stejně s lidmi jiné rasy téměř nepřichází do styku.... Být proti sexismu vyžaduje bolestný proces konfrontace vlastních předsudků a naučených stereotypů. Všichni jsme v nich byli vychováni a všichni si je pořád v nějaké míře neseme v sobě... I já sám nejsem bez viny, například co se týká zmíněného hardcore tance... Ale alespoň si to uvědomuji a snažím se.
Uvědomit si svá privilegia a pracovat na jejich odstranění není nic jednoduchého a jak ukazuje historie, taková snaha vždy naráží na spoustu bariér. Z nich ta nejpodlejší je zesměšňování a ironizování... Pro příslušníky privilegované majority je to nejpohodlnější a zaručená forma shození nepohodlného názoru bez toho, aby se o něm museli bavit, aby přinášeli argumenty.
Výrok: „každá holka má stejné možnosti jako já, když ji to zajímá“ je neplatný. Neplatný proto, že tento výrok pronášíme nejen z pozice toho, kdo má všechny dvířka otevřené jenom kvůli svému pohlaví. A hlavně proto, že jsme byli vychováváni jako muži, k tomu, „být chlapi,“ umět se vyjádřit, ovládat svět. Ženy byli socializovány úplně jinak a pokud nepochopíme tohle, nehneme se z místa.
Více na old.czechcore.cz
|
