Mám strašně rád Obits. Baví mě jejich nedbalá elegance a jejich pozitivní, uvolněnej přístup k muzice. Je to jedna z kapel, díky kterejm pořád miluju garážovou muziku. Obits mají navíc jednu geniální vlastnost – našli si naprosto originální zvuk, poskládanej ale z těch nejvíc tradičních rokenrolovejch výrazovejch prostředků. Je to něco, co jste vlastně slyšeli už tisíckrát, ale zároveň něco naprosto novýho a jedinečnýho: Obits jsou zkrátka ztělesněním nekonečný regenerativní funkce rocku.

Na třetí desku „Bed & Bugs“ jsem byl vyloženě zvědavej – je to první album, který Obits nahráli s Alexisem Fleisigem (Girls Against Boys, Paramount Styles, Bellini) za bicíma. Už jsem to myslím psal v nějaký recenzi na GvsB, ale musím to zopakovat: Alexis je můj nejoblíbenější bubeník na světě. Bez přehánění. Je to člověk, kterej má dokonalej cit pro to, co která skladba potřebuje. Na rozdíl od spousty jinejch bubeníků nepotřebuje vymejšlet ptákoviny, aby byl ve skladbě „slyšet“ a naopak respektuje prostor, kterej mají bicí v konečným zvukovým výsledku. Řada dobrejch bubeníků taky vlastně není spokojená s tím, že jsou „jen“ bubeníci, takže se cpou všelijak dopředu – ale Alexis je rád bubeníkem. Do zvuku Obits proto vnesl větší přímočarost, zemitost a vůbec tyvole pověstnej tah na branku.

Není to ale jediná změna. Tracklist na prvních dvou deskách Obits byl zhruba:
1)      hit jak svině
2)      hymna jako kráva
3)      úplná pecka
4)      hit jak svině
5)      klidnější skladba
6)      atd., atd., atd...

Na „Bed & Bugs“ se ale Obits trochu stáhli do sebe a jednotlivý písničky nejsou tak snadno uchopitelný na první poslech. Takže teď máme:
1)      hit jak svině
2)      klidnější skladba
3)      zvláštní věc
4)      zvukově nečekaná skladba
5)      klidnější skladba
6)      atd., atd., atd...

První poslech byl pro mě trochu překvapením a nutil mě vracet se k tý desce znova a znova, než si mě zcela podmanila – jen o trochu rafinovaněji, než její předchůdkyně. Opět se nicméně potvrdilo, že Obits jsou naprostý mistři v umění vydolovat ze dvou akordů parádní písničku. Za samostatnou kapitolu by taky stála kytarová souhra Ricka Froberga a Sohraba Habibiona. Pod spojením „kytarová souhra“ má totiž člověk tendenci představit si něco děsně komplikovanýho, nějaký sofistikovaný předivo kytarovejch linek nebo tak něco, ale Rick se Sohrabem to mají přesně obráceně: oba hrajou totálně jednoduchý věci, který se ale skvěle doplňujou.

Z několikrát recyklovanejch kousků punku, rokenrolu, surf rocku a blues, kterejm by se „progresivní“ kapely štítivě vyhnuly velkým obloukem, složili Obits na „Bed & Bugs“ vynikající album, jedno z nejlepších loňskýho roku. Jak říkám – mám strašně rád Obits.