První věc, která mě napadla, když jsem držel v ruce druhou desku Obits byla, co se tak asi dá v tomhle stylu ještě vymyslet. Dokážou starý chlapy nahrát další skvělou desku a navíc přijít s něčím, co nikdo nikdy neslyšel? Pravdou totiž zůstává, že to je prostě jenom punk rock. Jednoduchej a na pár akordech postavenej styl, kterej existuje už přes 30 let. A pravdou taky je, že na "Moody, Standart and Poor" asi není nic, co změní vnímání rock´n´rollu. Přesto v poslední době vyšlo jen málo desek, které by mi víc přirostly k srdci.
Největší síla Obits je podle mě v tom, že už si jednodužše nemusejí vůbec nic dokazovat. A tak si prostě ve svých letech dělají co a jak chtějí a zároveň je z toho jasné, že to budou dělat do smrti protože bez toho nemůžou existovat. Tenhle fascinující střet zarputilosti, jasně nalinkované životní cesty a nadhledu z nich dělá vyjímečnou kapelu. A proto je vyjímečná i jejich muzika. Zdánlivě to popírá to, co jsem napsal na začátku, ale naštěstí se pořád pohybujeme v punkový scéně a naštěstí tam (občas) pořád ještě platí trochu jiný pravidla. Obits tak nadále vládnou zvláštní magií, která dokáže všechny ty jednoduché punkové riffy napěchovat takovou silou a přirozeností, že se z jejich muziky rázem stane totální zjevení. V určitém ohledu to na mě funguje stejně jako desky Drive Like Jehu, které byly nahrané před dvaceti lety a které tenkrát skutečně dokázaly redefinovat punkový zvuk. A Rick Froberg tady na to všechno nádherně a s grácií navazuje a já vnímám Obits prostě jako další logický krok na cestě, kterou započali Jehu a která pokračovala přes Hot Snakes až do dnešních dnů. A nepřestává mě fascinovat její konzistentnost propojená s životní věrností a nekonečnou vírou v punk rock. To vše vytváří něco jako spodní proud energie, který pumpuje do garage punkových songů životadárnou energii i ve chvílích, kdy Obits vlastně jakoby vůbec netlačí na pilu a nechají ty typické zvonivé nápady jen tak plynout prostorem, který jim citlivě, ale zcela jasně vymezují úsporné bicí a netypicky zahraná basa. Oproti debutu "I Blame You" je tahle deska možná ještě o trochu víc surf rocková a to i co se týká zvuku. Rickův vokál je pak jistější než kdykoliv před tím, ale zároveň taky úspornější, bez ambicí nějak exhibovat, byť by si to evidentně mohl dovolit. A přesně tohle pak platí o celé desce, potažmo pak o celé kapele. Její síla vychází ze skromnosti a totální oddanosti a zároveň touhy, nepřestat kráčet vpřed. Jsem připravenej je následovat kamkoliv.
Obits hrají spolu s Fetch! 23.5. na Sedmičce. Přijďte se mrknout.
http://www.obitsurl.com/
|
