Asi se shodneme na tom, že tohle je divnej svět. A že každý
z nás podvědomě hledá cesty, jak z něho alespoň na chvilku uniknout.
Někdo má drogy, někdo meditace, někdo toulání se v přírodě, další knížky nebo
filmy, nebo jen svou vlastní představivost. A já tohle všechno chápu, včetně
těch drog. Najít alespoň na chvilku zvláštní klid duše, kdy se cítíte jinak než
obvykle je fascinující věc. Kromě pár věcí vypsaných výše, u mě pdobný stav
dokáže vyvolat i pár vyjímečných desek. Jednou z nich, tou nejvíce
překvapivou, je i „Maker“ od Pontiak.
Kapela, která si dala jméno podle auta mě musela chvilku
tahat za nohavici, než jsem překonal jistý odstup. Všechno se zlomilo ve
chvíli, kdy mi je s potutelným úsměvem doporučil Vorel a dodal mi tuhle
desku na Thrill Jockey. Pak jsem si okamžitě vzpoměl na Papéna a jeho přátelkou
přednášku o tom, že na Thrill Jockey vychází jenom super věci , který tady
ovšem nikdo nezná, snad kromě Daniela Higgse. No a jelikož oba tyhle kujóny považuji za odborníky na slovo
vzaté, dal jsem Pontiak šanci. A rozhodně to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí
za poslední dobu (ne, že by jich bylo zase tolik). Už podle úvodních tónů jsem
věděl, že tahle deska bude fungovat jako hypnotická spirála. Nálada podobná
Pleasure Forever, ale více psychadelická a vycházející s klasičtějších rockových
postupů. Zvláštní houpavý rytmus, který umějí dokonale zůročit třeba Black
Heart Procession nebo zmínění Pleasure Forever je na „Maker“ okamžitě chycen do
výrazných kytarových melodií a on si s nimi jen tak pohrává. Tyhle dva
prvky se až záhadně skvěle doplňují a dávají si navzájem prostor tam, kde to
dává smysl. Kytarový sound je velmi bohatý a plný, zároveň však ani náznakem
přeprodukovaný na úkor podstaty riffů. Zcela jasná inspirace v 60. letech,
která mě občas tak leze na nervy tady funguje dokonale a to hlavně při delších
lehce improvizačních výletech jako např. ve skladbě „Maker“, která otevírá
druhou stranu desky. Všemu vévodí perfektně položený vokál, který zvýrazňuje
kytarové linky vždy na těch správných místech. Pontiak mají evidentně velký dar
napsat zadumané a přitom silné skladby, které mají hloubku i zapamatovatelnou
melodii. Velmi se tím přibližují tomu, co dělal Neil Young s Crazy Horse a
to myslím zcela vážně. Nepatetická osudovost jejich výpovědi ve vás dokáže
znovu otevřít dávno zapomenuté věci a navíc vám pomůže se s nimi smířit. A
to je něco, co mě nepřestává fascinovat, protože ve své podstatě by to měla být
vlastně „jen“ muzika. Fakt hustý……….
Pontiak budou hrát 15.3. na Sedmičce spolu s Wive,
White Hills a Bombee. Pro mě je to jeden z nejočekávanějších koncertů
letošního roku.
