|
Rozhovor s Petrou (Celeritida zine), který vyšel v How Can Limo Kid Kill Your Dreams? č.7 v roce 2016 a ve stejném roce i vznikl. Otázky Samuel a odpovídala Petra.
„... já, už žádné velké cíle před sebou nemám a ani jsem vlastně nikdy moc neměla. Nedávám si žádná předsevzetí ani ultimáta, co musím dokázat. Život plyne, tak jak věci přicházejí a odcházejí. Ustát to tak nějak se ctí, abych se nemusela stydět sama před sebou a taky se z toho úplně neposrat. Což se někdy daří víc a někdy míň. Kolikrát se to nedaří vůbec a musím se s tím dlouho prát. Dělat věci, které mě baví a naplňují, dokud to jde a dávají mi smysl. Mít kolem sebe lidi, kteří to cítí podobně a nabíjí mě energií, díky kterým se zdá být život veselejší. Až to skončí a nezbyde z toho nic, tak už asi budu u cíle...”
Ahoj Petro, gratuluju k nové Celeritidě, která Ti nedávno vyšla! Jsem moc rád, že máš chuť pustit se do rozhovoru. Věříš, že pokud se nám povede dostat se do cíle, budeš první dívka/žena v How Can Limo Kid Kill Your Dreams? Jak se představíš pro mladé hc/grind/punks a jak pro letité kámoše?
Ahoj Honzo, Uff, taková záludná otázka hned při startu :). Ale zkusím to. Obyčejná holka se svými klady i zápory, která přičichla před dvaceti lety k hlučné nespoutané hudbě, celému tomu hardcore punkovému prostředí a postupem času se čím dál tím více utvrzovala v tom, že je to jakási životní cesta, která není jen o té hudbě a nebude trvat jen po dobu nevybouřeného mládí. Která chtěla a stále chce něco dělat a ne se jen vézt v rozjetém vlaku na aktivitách ostatních. Která se s přibývajícím věkem pere víc a víc se životem, protože ten mimo hardcore je o poznání složitější. Která z toho složitějšího "okolního" světa, kde si snaží zachovat svou vlastní tvář, tak aby si sama před sebou nepřipadala jako úplná p..a, utíká ke koncertům a dalším aktivitám. Do prostředí, kde ví, že jsou lidé s vlastním názorem, kteří přemýšlí, nejsou ke svému okolí lhostejní a nevezou se na vlně stáda, které háže své životní neúspěchy na ostatní ještě slabší a zranitelnější než jsou oni sami. Která je vděčná za každou novou krev mezi mladými hc/punks, fandí jim a přeje si, aby jim zapálení a energie vydržela co nejdéle. No a těm letitým kámošům se představovat nemusím. Ti za ty roky vědí jaká jsem, co ode mě mohou čekat a kdy je lepší nedráždit hada bosou nohou.
Co Tě vlastně k hardcore punku přitáhlo, formovalo, a co Tě na něm drží dodnes?
Asi ty lidi, síla tý energie, která z toho šla ven, kritické myšlení, přísun informací a snaha věci měnit. Nečekat, až za mě někdo něco udělá a začít dělat věci sama. Dříve byl hardcore a punk mnohem více propojen se squattingem, právy zvířat, anarchismem, feminismem a ekologickými aktivitami, šlo to spolu ruku v ruce a to bylo to, co se mi na tom líbilo. Formovaly mě hlavně ziny a stará A-kontra. Samozřejmě že to byla i ta hudba a celý DIY přístup. Neskutečně energické koncerty, jaké jsem do té doby nezažila, ze kterých jsi odcházel nabit energií a měl chuť udělat něco smysluplného. Dávat věcem nový směr a dokázat, že lze fungovat i jinak než podle nalajnovaných čar a nesmyslných pravidel. Dneska mě v tom drží hlavně ty lidi, které jsem díky tomu za ty roky poznala, kteří se stali mými dobrými a dlouholetými kamarády a někteří i přáteli. Ta mezinárodní soudržnost, kdy ti někdo nabídne svoji postel, sprchu, jídlo, tráví s tebou svůj, už tak dost nabitý čas, naslouchá ti a nic za to od tebe neočekává. Lidi, kteří si zrovna tak váží toho, že pro ně něco děláš a vrací ti to pak zpět. Je to pro mě prostředí, ve kterém se cítím dobře, vím, že tam najdu spřízněné duše, s podobnými názory a postoji. Za ty roky si už nedělám žádné velké iluze, že jde o nějaké bezchybné rovnostářské prostředí, ale vím, že tam takoví lidé jsou, mají jakési morální hodnoty, můžu se na ně spolehnout a to je pro mě to důležité.
Když jsem si přečetl Celeritidu, tak v Liberci děláš i docela hodně koncertů. Jak je na tom tohle město, co se hardcore punku týče?
Tak od té doby co máme Azyl, který je otevřen a nakloněn všemožným aktivitám od koncertů, přes přednášky, výstavy, promítání, veganské večeře a rauty, divadlo, kurzy malby, graffiti jamy, letní ohně na terase, po ping-pongové a červí turnaje, výměnné či bezpeněžní bazary a spoustu dalších činností, je těch akcí a lidí, kteří je pořádají spousta. Já osobně jsem před šesti lety, než Azyl otevřel své brány a v podstatě celých sedm let před tím, o takovém prostoru jenom snila a po letech pořádání koncertů pokaždé na jiném místě, shánění prostorů a často nepříjemných situací a debat s majiteli různých hospod a klubů strašně moc postrádala. V tomhle ohledu jsem za Azyl neskutečně vděčná. Vážím si, že to Hans stále táhne a nechává nám v tom v podstatě volnou ruku a myslím, že bez jakéhokoli patosu můžu říct, že je to pro mě nejdůležitější místo a v podstatě momentálně celkově to nejdůležitější v celým Liberci. Právě díky Azylu začalo plno lidí, kteří do té doby nebyli nijak moc aktivní, něco dělat. Potkali se tam lidi, kteří pak spolu založili nové kapely a začaly vznikat další nové aktivity. Ty lidi se více stmelili. Bez takovýho prostoru by se nikdy nic takového nestalo. Občas mě pak mrzí, když vidím, že si toho někteří lidi neváží a neuvědomují si, že mít k dispozici sál, kde si můžeš zorganizovat v podstatě co chceš, nemusíš shánět aparát, plátno nebo projektor na promítání, k tomu máš backstage se zázemím pro kapely, kde je sprcha i spaní a vedle hned hospodu, venku terasu a nikdo po tobě za to nic nechce, není vůbec samozřejmost, jak by se mohlo zdát.
A co se týče těch akcí a koncertů. Liberec je sice stotisícové město, ale bohužel tu nežije sto lidí aktivních v rámci hardcore-punku. Takže díky tomu, že uspořádat cokoliv v Azylu je tak snadné, protože se nemusíš zas tak o moc starat, tak těch lidí, co něco organizují je v tom poměru spousta a těch akcí je občas moc a pak už nezbývá tolik lidí, co by je v tom chodili podporovat. Ale zas tak hrozné to není. Je to akce od akce, jednou to vyjde, jednou ne. Ti co dělají a zvučí akce a koncerty pořád a převážně kapelám na turné, takže většinou uprostřed týdne, z toho jsou možná občas otrávení a zklamaní, když jim chodí na koncerty patnáct lidí, než ti, kteří udělají velkou akci s nějakou kapelou, na kterou každý slyší, třikrát do roka. Ale každý to máme nastavený jinak a nějak to k tomu patří. Tenhle problém, není jen fenoménem Liberce, ale pociťuje to spousta lidí a kolektivů všude jinde taky. Ta hardcore punková „scéna“ stárne a bohužel do ní zas až tolik mladých nových nadšenců plných energie nepřibývá.
Ale, aby to neznělo nějak moc pesimisticky, což bych nerada, tak tu funguje několik kapel, jmenovitě jsou to Drom - emo/post hardcore, LES – kteří momentálně pilně zkouší po delší pauze na koncert, jejich tvorba prošla totální změnou, už jich není tolik a od ema přešli k bahnu, temnotě a zlu, Fasteratu – nesmrtelný nestárnoucí hadrcore punk, Sick Gore Suffer – fast core/power violence, Scalp – svižný hadrcore/punk, Beze jména – jednočlenný projekt s efektama a krabičkama zpěváka ze S.G.S., už delší dobou vzniká za zdmi zkušebny hip hopový projekt kytaristy z Drom a bubeníka z již zaniklých Underground Theater, který co nevidět, vyleze ven. Fungují tu dva ziny: Kazimír a Cerelitida. A jelikož já stále věřím a razím, že hardcore není jenom hudba, tak tu jsou další lidé zapojení do aktivit jako je FNB, kteří vaří a rozdávají jídlo každou neděli od 17hod v centru města všem, kdo se přijdou najíst, OBRAZ – Obránci zvířat, bojující za zákaz kožešinových farem v ČR, hokejbalový tým Azyl Vosy, nadějní streetartoví umělci, jejichž práce můžete vidět nejen venku ve městě, ale i v interiérech Azylu, spousta šikovných veganských kuchařů a kuchařek, pořádajících společné benefiční veganské večeře a rauty. A takhle bych mohla pokračovat dál, ale výčet všech těch aktivit je už někde na začátku téhle otázky.
Jak jsem zmínil v úvodu rozhovoru, jsi první holka/žena, se kterou se mi nejspíš povede dotáhnout rozhovor do konce a v zinu vyjde. Osobně jsou pro mě nejdůležitějšími měřítky osobní chtění a chuť něco dělat. Jestli jsi holka nebo kluk neberu jako podstatné. Jak se díváš Ty na srovnávání holky vs kluci v hardcore punku?
Tak už jen proto doufám, že to tedy do konce dotáhnem. No mně předně zas až tak moc nepřijde, že by se právě v rámci hardcore punku nějak moc srovnávali holky versus kluci. Nebo spíš takhle, já osobně to zas tak nějak výrazně nepociťuju a proto si myslím, že to je taky jeden z těch důvodů, proč se v něm pohybuju a je mi tam dobře. Neříkám, že je to nějaké úplně rovnostářské prostředí, nakloněné feminismu a že všechny holky se tam cítí vždy dobře. A taky netvrdím, že všichni muži z tohohle prostředí, ačkoli ženy v jejich aktivitách třeba naoko podporují, že to tak pak v reálu opravdu cítí. Pořád mi ještě občas přijde takovéto „abych neřekl, nezachoval se nějak nekorektně, co se v rámci hardcore nesluší a nemělo by se.“ A pak si za tvými zády neodpustí nějaké poznámky. To mi přijde mnohem lepší přiznat „no tak prostě trochu toho sexismu ve mně přeci jenom je.“ Já bych byla strašně ráda, kdyby se se sexismem v hardcore punku nikdo z nás nesetkával, toho zažíváme všichni dost všude okolo. Jsem ráda za to, a dokáže to člověka v určitých situacích i nějakým způsobem nakopnout, když někteří kluci z hardcore punkový scény řeší to, jaký tam mají holky postavení, snaží se o nějakou debatu a sebereflexi nebo už i tou osobní podporou dát najevo, že jsme vítané a můžeme dělat stejné věci jako oni. A jsem moc ráda, že takový kluci a i holky tady ještě pořád jsou a dělají to. Já si myslím, že v tomhle ohledu nikdo nikomu v ničem nebrání. Nikdo za mnou nikdy nepřišel a neřekl mi, hele na ten funzin by ses měla vysrat, protože to stojí stejně za hovno, všichni ty kluci to dělají líp. Grafika hrozná, plno chyb a celý je to nuda. Naopak za mnou chodí, nebo mi píšou lidi, že jsou rádi že něco takovýho dělám, říkají, co se jim na tom líbí i co nelíbí, ale nikdy mi nikdo neřekl nedělej to. To ale zároveň neznamená, že si někdo něco takového třeba nemyslí. Je to strašně důležitý, ta zpětná vazba a mít nějakej pocit, že to za to stojí. Celkově tohle obecné rozdělování rolí na muže a ženy. Já to niky moc neřešila, jestli mám dělat to anebo to, kvůli tomu s čím jsem se narodila mezi nohama. Setkávala jsem se s tím doma u rodičů, ve škole, u kolegyň v práci, ve sportu. Možná je to asi i kvůli tomu, že mi už není dávno dvacet, jsem otrkaná, a když se mně něco nelíbí nebo mi vadí, jak se ke mně někdo chová jenom na základě toho, že jsem žena, tak nemám žádný velký zábrany to dát jasně najevo.
Když se kouknu o nějakých patnáct let zpět, tak jsem byla nadšená z každé kapely, ve který hrála nebo zpívala holka, byla jsem z toho unešená a říkala si, jak je skvělý že to dělá. V tý době tady zpívala v kapele leda tak Zdíša, Leňa hrála v rožnovských kapelách a tři holky zpívaly v kapelách na Slovensku a to bylo vše. Myslím si, že od téhle doby se ušel v tomhle ohledu zas kus cesty. Těch holek co hrají nebo zpívají v kapelách je dneska podstatně víc. To že nedělají ziny, nemají distra nebo nevydávají desky je otázka. Hardcore je pořád více maskulinní prostředí a někdo se v takovém prostředí prostě dobře necítí. Znám spoustu chytrých, inteligentních a hlavně schopných holek, které se realizují ve všemožných projektech a aktivitách, pomáhají lidem na okraji společnosti a k tomu chodí na hardcore punkové koncerty. Prostě je pro ně ale asi uspokojivější realizovat se v projektech, za kterými vidí nějaké reálné výsledky než prostě skákat někde hlava nehlava na podiu. Já nevím, každý to máme v tom životě nastavené a vnímáme jinak.
Kdybys měla napsat TOP 10 základních desek, který potřebuješ k životu?
Kdybych potřebovala k životu jen 10 základních desek, tak by to bylo super a měla bych vystaráno.
Zkusím to, pořadí nehraje roli.
Mrtvá Budoucnost/Gride
Co-ca - Vždyť strojům tolik chutná
Sheeva Yoga/Say Why split 10"
Spazz - La Revancha
Los Crudos - Las Injusticias Caen Como Pesadillas
Iron Lung - White Glove Test
Sin Dios - Ingobernables
Homomilitia - Twoje Cialo Twoj Wybor
5° Braccio - demo
Harum Scarum - Mental Health
Charles Bronson - Youth Attack!
Remains of The Day - An Underlying Frequency
Ballast - Sound Asleep
Electroduendes - Salgo alla Calle
... a zjistila jsem, že momentálně potřebuju k životu
Coconut Buldozer, který na desce teprve vyjde, zatím si musím vystačit s kazetou
a určitě se tam ještě vejdou Adelitas, Mudpie a From Ashes Rise
...sorry deset mi prostě nestačí
Taky bych měl problém jmenovat desek jen deset :). Ale zase trochu vážněji, máš nějakou osobní filozofii, která Ti pomůže překonat "cokoliv"?
Kdybych ji měla, tak se asi ve všem pořád tak nebabrám dokola a jsem v životě mnohem spokojenější. Ale krušné časy a smutné chvíle mi pomáhá překonat, alespoň na chvíli, právě to jít na koncert, vypnout, neřešit sračky a nasát jen tu atmosféru a užít si tu hudbu. Nebo jít na nějakou akci, ze které máš pocit, že přeci jenom mají určité věci smysl dělat dál. Být mezi lidma, kterým ani nemusíš nic říkat a poznají, že se něco děje, na nic se tě neptají, jen přijdou, poplácaj tě po rameni nebo třeba obejmou a hodí vtípek do placu, jen aby tě rozveselili. Osobně si myslím, že nejdůležitější je mít kolem sebe někoho, o koho se můžeš opřít, když je ti nejhůř a mít kolem sebe lidi co máš rád. Což je občas těžký, když žijí v jiném koutu republiky nebo jsou roztroušený všude po světě. Navíc si nejsem úplně jistá, že je člověk vždy schopen překonat "cokoliv".
Hardcore / punku / grindu / fastcore dáváš myslím hodně. Máš dojem, že se Ti to nějak vrací?
Vrací ve více rovinách. Ne vždy v takových, jakých bych si přála. Ale to je asi normální, když něco děláš dlouho. Já občas trpím takovým nešvarem, že nabývám dojmu, že když něco zvládám udělat já, tak by to měli zvládat i ostatní, co se třeba nějaké organizační stránky nebo vůbec toho být více aktivní týče. Ale čím dál více si uvědomuji, že to tak není a ani to nemůžu po každém chtít. Jinak je to pořád o těch lidech a tom souznění, už jsem to psala někde výše. Když pominu nevyvedené osobní sázky a očekávání, které nevyšly podle mých představ, tak mám několik krásných přátelství a dobrých kamarádů po různých místech světa. S některými z nich udržuji častější kontakty a vídáme se alespoň jednou do roka (myslím tím teďka lidi mimo ČR), s některými třeba už v kontaktu nejsem, ale vždy když se někde potkáme, tak si máme stále co říct a je tam ta radost ze setkání po letech. Už jsem to někde v nějakém rozhovoru psala. Našli se lidi, kteří mi to všechno vrátili a stále vrací i v osobní rovině, i když nejsem v žádné kapele. Pro mě jsou nejdůležitější ty lidský vazby a vztahy a pak až někde po tom je ta hudba. A to je pro mě na tom stále to nejcennější.
Když se zpětně zamyslím, tak určitým stylů hadcore / punku mě přitáhli určití lidé / kapely… Pokud vezmu rychlý hardcore punk, tak vodítkem jsou pro mě jednoznačně němečtí grindeři Wojczech. Dodnes je pro mě vzpomínka na tyhle grindcore maniaky, řekl bych povznášející. Wojczech byli vlastně první „palovou“ kapelou, kterým jsem spolupořádal koncert, a mám je zařazený jako nesmírně sympatický lidi. Stejně tak kapely jako Idiot Savant, Whos My Saviour, Cancer Clan, Cyness… Máš ty nějakou kapelu „dveře otevírající kapelu“? A vůbec je pro Tebe nějaká scéna, země nějak inspirativní?
No asi to byli právě Contrasto z Itálie a pak Antihero a Kobory z Donosti a lidi z Bilbaa. První koncert jsem těmhle lidem dělala v roce 2004 a za tu dobu tu hráli pak Contasto ještě jednou a lidi z Baskicka třeba desetkrát se spoustou dalších, ať už vlastních nebo spřízněných kapel. Zpěvák z Contrasto byl vlastně první kdo mě pozval, ať přijedu za nimi do Itálie a nechal mě u sebe doma, kde tehdy bydlel ještě s rodiči, kteří nás tam přijali úplně skvěle a byli hrozně milí. Přijel pak za mnou i sám, jen s kámoškou a hodně se zase družil s mými rodiči. To samé pak bylo s lidmi z Baskicka a Španělska, se kterými se vídáme doteď. Oni jsou právě jedni z těch lidí, kteří mi toho dost vrátili zpět. Já si nemyslím, že bych byla v nějaké pozici, abych mohla srovnávat nějaké scény a země. Když jsem byla mladší, tak jsem tím Španělskem a prvně i Itálií byla hodně ohromená a unešená. Contrasto jsou staří anarchisti a líbilo se mi, jak tam ty lidi fungují a že je to hodně propojené s tou politikou, squatty, na kterých ty lidi fungují a jsou aktivní. Tím jak tu jednu dobu žádný squatty nebyly, byla tu Landronka, kterou jsem už moc nestihla a pak jen Milada a já jsem poznala lidi z italskýho Al Confina, tak jsem z toho byla tehdy dost unešená. Z jejich společného fungování, společného vaření a obědvání, možností jít do knihovny a listovat v časákách a knížkách, kde jsem hltala jen obrázky, protože jsem tomu stejně nerozuměla. Že to nebylo jen o těch koncertech a kapelách. Bohužel s Contrasto ten kontakt ochladl, jsou to přeci jen už starší chlapíci a mají rodiny a na turné moc nevyráží. Ale s lidma ze Španělska se vídám každý rok. Nemusím ale chodit až někam daleko za pomyslné hranice. Mně se líbí a obdivuji i plno lidí jak to dělají tady. Jak se s tím popasovávají v Olomouci, nevzdávají to a čelí překážkám s prostory a vtahují do toho místní skejťáky. Vždy se mi líbilo, jak v Brně a jeho okolních vesnicích vznikalo neřízené množství nových kapel, že si tam lidi otevřeli vlastní veganskou restauraci a dělají tam koncerty. To, že Praha není jen Žižkov a crustpunk, líbí se mi, jak jsou aktivní a co dělají lidi z kapely Avvika, to samé za čím vším stojí lidi z Gattaca a Remek. Líbí se mi, že i když jediné dvě celoženské hardcore-punkové kapely z Děčína skončily, že se ty holky objevují v jiných kapelách a chtějí pořád někde hrát a tvořit, i když už ne třeba dohromady. To, že v jednom z nejneutěšenějších maloměst jako je Orlová, funguje díky těm lidem, co to nevzdávají něco takového jako je Futra. To, že stále fungují lidi kolem Vraha, i když Vrah už skončil. Líbí se mi, jak v Jihlavě neustále zakládají a oživují již zdánlivě mrtvé kapely a participují na aktivitách jako je třeba Fotbal proti rasismu ve Věžničce. To, co vytvořili lidi na Helle a podělili se o to s ostatními. Mám radost ze všech lidí, kapel a aktivit, které mají přesah a naplňují to heslo, že hardcore není jenom hudba.
Děláš zine. Jaké otázky a odpovědi Tě v zinech zaujmou / baví? Je i něco, co Tě nebaví, snad i odradí?
To asi nemůžu takhle jednoznačně říct, jaké otázky mě baví a nebaví. Můžeš mít sebezajímavější obsáhlou otázku, a když ti na ni dotyční odpovědí v jedné větě pár slovy, tak tě to nijak moc nezaujme. Zrovna tak je asi dost těžké se rozepisovat na takové ty všeobecné, stokrát omílané otázky dokola. Ten rozhovor musí být asi nějak kompaktní z obou stran. Mám ráda rozhovory které nejsou odfláknuté, jdou do hloubky, ve kterých se dozvíš něco víc než jak jste vznikli, co jste vydali, kde jste byli na turné a co chystáte, pakliže je to rozhovor s kapelou. Samozřejmě, že mě i tohle u některých kapel zajímá, ale musí tam být něco navíc. Dotýkat se to nějakých dalších témat, poznat nějak skrz ten rozhovor více ty lidi nebo kapelu. Jejich další aktivity. Poznat třeba lépe prostředí ve kterém žijí. Co je baví, jak vnímají určité situace a problémy. Nevím moc jak na tohle odpovědět. Záleží s kým a o čem ten rozhovor je.
Jaká je třeba Tvoje „oblíbená“ otázka, kterou ráda pokládáš? Jo, kdybych měl nad tímhle rozhovorem napsat jednu větu, která by ho tak nějak „popsala“, jaká by to podle Tebe byla?
Haha, tak teďka to na mě trochu působí, že na mně vyzvídáš otázky, které bych chtěla, aby si mi pokládal. Dneska to je obráceně, ty se ptáš, já odpovídám:).
Já nevím, zda mám nějakou konkrétní oblíbenou otázku, momentálně se mi žádná nevybavuje. Musela bych nahlédnout do nějakého ze svých oblíbených zinů a momentálně tu žádný u sebe nemám. Myslím si, že ani nějakou vyloženě konkrétní nemám, že ten rozhovor vnímám jako celek. Já se naopak snažím, aby se ty otázky moc neopakovaly a nebylo to pořád stejné. Pro mě v té poslední Cerelitidě teďka byly takový zásadní ty rozhovory s Martou, se Ctibem a taky Toybox. Byly pro mě víc osobní, protože ty lidi znám dlouho a byly to rozhovory přímo s nimi, ne s jejich kapelami, takže jsem se ptala hodně na to co zajímá mě, a s Toybox, to bylo zase ještě osobnější v té rovině, že to bylo naživo. Ale vlastně to bylo i s Lycanthrophy a Prisoner 639, i když to bylo víceméně hlavně o té hudbě.
Já ti přeci nemůžu psát, jak na tebe tenhle rozhovor působí v jedné větě. Momentálně se mi to pozdává jako, „dávat Petře co proto, protože,se tu už z toho kroutí v židli jak had, haha.“ Ne, dávám do toho ze sebe co nejvíc jsem momentálně schopná, tak pojď do mě. :)
„Lidská rovina“… být na stejné lodi, i to je pro mě stále důležitý. Četl jsem nedávno rozhovor na jednom nejmenovaném webu, s nejmenovanou kapelou, které strašně vadilo, že Remek mezi songy mluví proti kouření. Osobně mně něco takové přijde jako samozřejmé, prostě to k hardcore punkovému koncertu patří. Jak to máš Ty? (No, některé koncerty mám rád samozřejmě bez jakéhokoliv povídání, ale to jsou většinou „sprinterské“ kapely :))
A teďka myslíš s kouřením nebo s tím povídání kapel na koncertech? Nekouřím, nekouřila a kouřit doufám nebudu… cigarety. A jsem všemi deseti za, aby byly koncerty více celé nekuřácké. Jinak mám celkem ráda, když se kapela na koncertě vyjadřuje k nějakému svému songu a má potřebu něco říct. Nebo reagovat na nějakou konkrétní politickou nebo jakoukoli jinou situaci. Naopak si myslím, že tohle se stále víc a víc vytrácí, že se vytrácí ten přesah a to mně osobně docela někdy chybí. Na druhou stranu, když je to nějaká přehnaná křeč točící se stále dokola a dotyčný se do toho akorát zamotává a nemá to hlavu ani patu, tak je možná lepší nic neříkat a hrát. Každá kapela si může vytisknout texty s komentáři a rozdávat je na koncertě, pokud chce, aby lidi věděli, o čem zpívá a hraje. No a někdy se prostě hodí vychutnat si jenom tu hudbu, valit to a vůbec nezastavovat. Přesně jak říkáš, u fofrů není moc čas na sáhodlouhé proslovy… ale taková krátká uštěpačná vsuvka nikdy neuškodí :).
Jak vidíš aktuálně politiku? Svůj osobní postoj, jak být „politický“. Sám o tom poslední dobou hodně přemýšlím…
To by byla asi debata na několik stránek a je těžké tak široký pojem shrnout v jedné odpovědi. Nejsem žádnej intelektuál, ani odborník na celosvětové politické dění. Když se ale rozhlídnu kolem sebe, na nálady které ve společnosti za poslední rok a půl panují a kulminují, tak jsem dost znechucená a mám docela i strach, kam až to celé dospěje. Hnědnutí společnosti, čecháčkovské vlastenectví, rádoby feminismus českých mužů, kteří celou dobu na rovnoprávnost žen z vysoka srali, slabí, ustrašení a frustrovaní, co plivou a viní ze všech neúspěchů ještě slabší a bezmocnější. Řešení důsledků, až když je situace opravdu kritická, k tomu ještě ne zrovna šťastným způsobem, místo řešení reálných příčin a předcházení takovým situacím. Slovo solidarita jako by byla v dnešní době sprosté slovo. Nechápu, kde se v lidech, kteří ještě před rokem 89 sami zdrhali za hranice před politickým režimem, bere taková zlost a nenávist k lidem, kteří utíkají před válkou a katastrofálními podmínkami, které mají k důstojnému životu na míle daleko. Děsí mě, jak se za poslední dobu tyhle názory a nálady staly absolutním mainstreamem. Médii živená stádovitost, hojně navštěvované demošky všech těch Bartošů, Konvičků a Okamurů podporované politickými elitami. Blbečci pobíhající po městě s připnutými plackami IVČRN. Toho, co slýchám, a ne ojediněle, v práci a obávám se, že bych se mohla něčeho dost podobného doslechnout někdy i doma je mi na blití.
Těch věcí se děje tolik, vyloučení lidé na okraji společnosti, lidi, co momentálně čelí státním represím... nemusíš chodit nikam daleko. Kašpárkovské divadlo v podobě kauzy jako je Fénix. Fízlování znepříjemňující lidem životy, nasazování policejních agentů a vymýšlení teorií o zničení kapitalismu vyhozením vlaku s vojenským materiálem do povětří. Jejich následné zavírání do vězení a označování je za teroristy.
Když začala ta první vlna uprchlické krize, kdy se začaly přiostřovat nálady a projevovat všichni ti správní hrdí Češi, rozhněvané české matky, novodobí ochránci ženských práv. Měla jsem toho plný zuby, nechtěla jsem už jen poslouchat a číst hejty na internetu, chtěla jsem nějak pomoci.
Udělali jsme sbírku oblečení a jídla, sedla jsem si poprvý za volant dodávky a jela na maďarsko-srbský hranice něco udělat a přesvědčit se sama na vlastní oči. Neznám odpověď na řešení téhle situace, která narostla do obřích rozměrů, ale všechno co děláš, jak se k problémům stavíš, je svým způsobem nějak politický. Můžeš sedět doma, být pasivní a jen nadávat anebo se zvednout a zkusit něco trochu změnit. Každý malý čin se počítá. Udělat benefit na ABC namísto benefitu na francouzský buldočky, kočičky v dočasné péči a jiný roztomilý „mazlíčky“, na které slyší a šahá do peněženky kdekdo. Podporovat politické vězně, kterým nikdo jen tak peníze na právníky či veganské jídlo, které je jim ve vězení odpíráno nedá, jak jen to jde. Každý ať dělá dle svého svědomí a možností.
Je rychlá doba, alespoň já mám takový dojem. Často se mi zdá, že poslech muziky na vinylu je zasloužený luxus…, někdy si večer desky jen prohlížím, abych nerušil děti, a rád čtu i recenze na desky. Máš ráda recenze na hardcore punkové desky? Mají podle Tebe v době spotify (atd.) ještě smysl?
To není jen tvůj dojem, já to pociťuji úplně stejně. Já sice děti nemám, ale taky si málokdy udělám čas nebo spíše náladu na to poslouchat desky. Jednu dobu jsem desky neposlouchala skoro vůbec, ale po čase jsem se k tomu zase vrátila. Ale je to taky tím, že jsem měla poslední dobou neustále nějaké technické problémy s gramofonem, a když to nebyl gramofon, tak zase zesilovač, popřípadě oboje najednou. Ale celkově na to nemám přes týden vůbec čas. Sednout si a poslouchat jenom desky a prohlížet si u toho obaly. Většinou to je tak, že si koupím nějakou novou desku, tu tam točím celý týden dokola a až se mi to oposlouchá, šoupnu ji do obalu a zařadím do řady ke zbytku dalších. Teďka se mi tam pořád točil dokola ten singl Past od tebe.
Asi si to připíšu na seznam úkolů, sednout si doma na zadek a pouštět si jen zaprášené desky a nic u toho nedělat.
Mám li být upřímná, tak dříve jsem recenze na desky zas tak moc ráda nečetla, speciálně to nekonečný množství v Orbě jsem fakt nedávala a bylo to vždy to poslední, co jsem četla a kolikrát ani nepřečetla vše. Ale za poslední roky to mám dost naopak. Mám ráda recenze, ale vybírám si podle toho, kdo je píše a podle toho tomu taky dávám váhu. Když to jsou lidi, kteří tý muzice opravdu rozumí, tak za tím jdu a pak si to i podle tý recenze nebo na jejich doporučení koupím. Pak jsou třeba lidi, co píší hodně recenze, ale v životě nenapíší k tomu nic kritického nebo že se jim to třeba nelíbí, protože nechtějí nikoho urazit. Takže pak nevíš, zda to je fakt dobrý nebo ne. A nikdy by mě nenapadlo, jaká může být i u čtení recenzí sranda. Naposledy, když jsme se tak všichni probudili po Filipově pohřbu u Jany v Brně na bytě a hledali zbytky mozku a důstojnosti, pátrali jsme po recenzi na desku Sračka, která byla v jedné ze starších Oreb. Až vám bude někomu smutno a špatně, tak si to vyhledejte a přečtěte, nejlépe společně s několika kámoši. Díky Páyovo barvitému vylíčení tohoto počinu, se vám zaručeně udělá o mnohem líp a smíchu se rozhodně neubráníte.
No vzhledem k tomu, že si mě donutil zadat do googlu spotify, tak už asi jenom proto smysl mají, haha. Já prostě patřím mezi ty lidi, co hudbu moc nestahují. Dalo by se říct, že skoro vůbec a když se jim něco líbí, tak jdou a koupí si po koncertě desku nebo kazetu. Případně se pak pídí po svých oblíbených kapelách v distrech, ať už na koncertech nebo internetu. K čemuž tě leckdy nutí právě i ty recenze. A myslím si, že takových lidí je pořád dost. Určitě to tedy není taková sláva, jako bývávala, ten prodej a poptávka po deskách určitě rapidně klesl a labely a distra to zřejmě dost pociťují a nějak s tím bojují. Ale ti srdcaři, kteří mají desky a hudbu opravdu rádi, si je budou kupovat pořád. Každý přeci ví, jaký je rozdíl a co to v něm zanechá, když si jen pustí mp3 na bandcampu nebo video na youtubu, oproti tomu, když tahá desku z obalu a pokládá ji na gramofon. Deska je prostě celkové umělecké dílo, podobně jako tištěnej zin, knížka nebo komiks, stejně tak jako jsem si třeba teďka po dlouhý době prohlížela skutečný vyvolaný velkoformátový fotky, to už nikdo moc nedělá. Aspoň já to takhle vnímám, je ale pravda, že jsem v tomhle prostě stará škola, k tomu ještě nostalgická stará škola :).
Vrátím se k Cerelitidě. Jak dlouho na ní většinou na čísle pracuješ a jak to vůbec celý probíhá? Jaké jsou aktuální plány pro další číslo (tedy doufám, že jsou)?
Tak to je různé, záleží jestli máš na mysli čistý čas přímo té práce, kdy píšeš, posíláš rozhovory, sázíš a děláš grafiku, anebo celý ten časový horizont, od vydání posledního čísla k novému. Sám asi určitě víš, že dělat zin, je dlouhodobý proces. V mém případě to má svoje vlny a fáze. Ty první čísla jsem byla schopná vydat i dvě do roka, prodleva mezi třetím a čtvrtým byla pět let a to poslední mi trvalo něco málo přes rok. Pro mě dělat zin není něco, co by měla být nějaká povinnost, do které bych se musela úplně nutit a honit nějaké termíny. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že je to pro mě vlastně docela osobní záležitost. Jasně že se pak v průběhu toho tvoření snažíš dojít k nějakému zdárnému cíli a stanovit si, kdy bys to chtěl dodělat. Ale za celou tu dobu se mi ještě nikdy nestalo, že by to opravdu vyšlo v tu chvíli, kdy jsem si vyhlásila stop stav a chtěla to mít v nějakou určitou dobu venku. Vždycky se objeví nějaké komplikace, proč se to ještě třikrát posune o několik dní dál. Upřímně nevím, komu z těch, co dělají zin, se tohle daří, myslím, že to je zcela běžný jev a problém všech lidí, kteří ziny dělají a vydávají.
Jinak to probíhá tak, že když dodělám nové číslo a je v tiskárně nebo chvíli venku, tak se mi honí hlavou nějaké nové nápady, které bych chtěla zrealizovat v dalším čísle. Ale většinou to pak trvá několik měsíců, než si vůbec sednu k počítači a začnu něco sepisovat a vymýšlet. A kolikrát k původním plánům a záměrům nakonec ani nedojde. To tak nějak plyne ruku v ruce společně s tím, co se odehrává za tu dobu v mém životě, jaké jsou nálady a rozpoložení. Nemám nikdy dopředu nalajnováno, jak to bude přesně vypadat a co tam bude. Postupně shromažďuju nějaké myšlenky a zážitky do pomyslného šuplíku, rozesílám rozhovory a čekám na odpovědi a zpětné reakce a čekám, co z toho vyleze. Když mám nashromážděno dostatek materiálu, tak to začnu lepit celé dohromady a dávat tomu nějaký ksicht. Nastává taky ta nejnezáživnější fáze, číst to celé znova dokola a hledat chyby a překlepy. Což je asi pak ta nejvíce frustrující věc na celém zinu, protože se nikdy nezdaří tak, jak bych si představovala. Ačkoliv to několikrát čteš, projde to korekturama, tak to pak otevřeš a ty chyby tam stejně jsou. Nejvíc mě ubíjí, když čteš něco, o čem stoprocentně víš, že si opravoval a ono to je stejně špatně. O to víc tě to štve, když ti chybí kus věty ve vlastním článku, to můžu být naštvaná leda tak sama na sebe. Ze začátku je to sázení zábavný a mám z toho radost, že to dostává nějakou svou tvář, ale ke konci jsem z toho už dost unavená a otrávená. Nejsem žádnej profi grafik, ale samouk a ke konci se vždycky přestává dařit, protože si ten program občas - dost často dělá co chce a moc mě neposlouchá. To už se pak opravdu těším, až to budu mít celé za sebou. To finišování zinu je jedna z těch nejnáročnějších prací nejen na čas, ale pak už i na psychiku. Takže to je i jeden z těch důvodů, proč mám docela dlouhou pauzu mezitím co vydám poslední číslo a než se pustím do dalšího. Ale i přesto mě to baví, je to součást toho procesu, která k tomu patří a kterou si chci stejně vždy pak znova projít. Když pro to pak jedu do tiskárny a držím to fyzicky v ruce a poprvé v novém čísle listuji, tak se zase dostaví ten pocit radosti a štěstí. Pak už jenom v rozpacích a obavách čekám, jak to přijmou ostatní a zda se toho zbavím nebo se mi to bude válet doma.
V hlavě něco mám, ale zatím jsem ještě nenapsala do nového čísla téměř ani řádku. Mám napsaný akorát jeden report z koncertu a rozepsané jedno víkendové výletní koncertové klání. A ani nevím, zda to použiju do Cerelitidy nebo vůbec někde otisknu. Taky padaly nějaké nápady o split zinu, ale kdoví, zda to nebyly jen další euforické výkřiky do éteru, které nakonec nic neznamenají. Nech se překvapit, zatím je to i pro mě samotnou jedna velká neznámá.
Naprosto souhlasím s Tvojí odpovědí, co se politiky týče. Čistě teoreticky, pokud by z hardcore punku povstal „český Jello Biafra“, a šel do politiky, měl by Tvoje sympatie?
Neměl. Já si myslím, že silným osobnostem z hardcore punku to bude sedět pořád víc na podiích, co neznamenají nic, za mikrofonem, u zesáků, aktivistům za megafonem, než někde v křeslech politických úřadů, kde je beztak semele celá ta fraška boje o koryta a moc. Nikdy neprosadí úplně přesně to, co chtějí, ať jde o sebeprospěšnější věc pro obyčejný lidi, pokud se to nebude někomu na vyšších postech líbit a že taky nebude. Nastane mašinerie kompromisů, které se pak budou navzdory sebelepším úmyslům a myšlenkám vzdalovat původním plánům, se kterými do té politiky šel, aby se tam vůbec udržel. Myslím si, že uchovat si svou vlastní tvář a čistý štít v takovém prostředí, kde se hrají takové velké hry, je setsakra těžký a buďto tě to zlomí, anebo raději nakonec stejně odejdeš, aby ses nemusel pak poblít sám ze sebe.
Jak odpočíváš?
No to je jedna z věcí, kterou fakt neumím. Já když si potřebuju odpočinout, tak už jsem většinou tak moc unavená, že spím. Což je taky úspěch, když se do takové fáze dostanu. Neumím pořádně odpočívat ani, když jsem nemocná. Ale je to vlastně jediná příležitost, kdy ležím v posteli déle než těch pár hodin spánku a čtu si knížky a ziny, to jsou asi jediné chvíle, kdy opravdu odpočívám.
Odpočívám spíš aktivně, jsem ráda, když je s kým jít někam ven na výlet, občas popojedu někam na kole, anebo jedu na koncert. Chodím taky sportovat, u toho si neodpočinu fyzicky, ale mentálně. Hlava na chvíli vypne od jiných starostí a jediné co řeší, je přežít a odjet trénink. I když to poslední dobou taky tak úplně nefunguje.
Myslím si, že jsme se dostali do finále... Petro, děkuji za rozhovor, rád jsem si s Tebou takhle po emailu popovídal... Máš prostor na cokoliv... Díky a drž se!
Já děkuji, že jsi věnoval svůj čas a měl jsi chuť si se mnou povídat. Snad ti teď už Blum nebude ohledně genderové vyváženosti v Limokidu nic vytýkat, haha. Přeji hodně radostných chvil a energie na aktivity, které tě baví a naplňují a spoustu dalších čísel How Can Limo Kid Kill Your Dreams.
Utužujte vztahy a navzájem se podporujte. Podporujte DIY, veganství a lidi, kteří sedí ve vězení a čelí státním represím.
|
