Na 25. února
si dala smetánka opět sraz na Plese v opěře. Připomeňme si pro
inspiraci, jak první podobnou sešlost přivítali před 20 lety anarchisté.
Dohledali jsme pár fotografií z tisku a o pár postřehů požádali
pamětníky „předplesového uvítacího výboru“.
„Ne, nejsme to my, kdo se snaží vracet se proti
proudu času. Pozvánka na PRAŽSKÝ OPERNÍ BÁL je výmluvným svědectvím, kdo
je skutečným „přítelem starých pořádků“. Pořádků skutečně starých,
pořádků z dob privilegované šlechty a bezprávných poddaných. Stačí si
jen přečíst obsazení tzv. „čestného výboru“
- Jejich Královské Výsosti: Karel Habsburský, který nepřestává snít o
obnovení rakouské monarchie, a princezna bourbonská, jejíž královské
předky smetla francouzská revoluce.
- Potomci pobělohorské šlechty spolu se členy správních rad
mezinárodních koncernů pod patronací české hochštaplerky, která se ještě
včas stačila rozvést s miliardářem velmi pochybné pověsti, Donaldem
Trumpem.
- Jeden maestro a jeden Sir. Představitelé oné „velké oficiální kultury“, která vždycky lezla do prdele mocným darebákům.
- A spolu s nimi čelní představitelé ODS a OH, ministr zahraničí Jiří Dientsbier a ministr kultury Milan Uhde.
I vy se můžete Velkého upířího bálu zúčastnit. Máte dvě možnosti – buďto
zaplatíte 125 dolarů vstupného a dalších 100 až 625 dolarů za místo,
anebo přijdete jako demonstranti.“
Takto okomentovala redakce anarchistického časopisu A-kontra v
prvním čísle roku 1992 chystaný Ples v opeře. Nutno dodat, že posledně
dva jmenovaní politici nakonec na ples prozíravě nedorazili. Jako
uvítání by je bezesporu čekala demonstrace svolaná Československým
anarchistickým sdružením a Levou alternativou. Tyto organizace označili
ples jako „projev arogantního pohrdání všemi občany, na které dopadají tíživé důsledky ekonomické reformy“.
Martin, jeden z účastníků tehdejší demonstrace, k tomu dnes říká: „Ples
v opeře si přímo říkal o protiakci. Dva roky od převratu, kdy se
podařilo dostat od vesla bolševiky, a v době, kdy už bylo spoustě lidí
jasný, že Klausova transformace je obyčejná rozkrádačka, se tu najednou
schází na opulentním plese evropská smetánka. Spoustu lidí to tenkrát
nasralo a my to samozřejmě vzali jako výzvu, která se neodmítá.“
Na ples dorazili podnikatelé, bankéři i šlechtici – hlavně z německy
mluvících zemí, například dlouholetá organizátorka vídeňských operních
plesů hraběnka Schönfeldtová, princ Albert Anhaltský, kněžna
Lobkowicová. Nechyběli ani kulturní prominenti minulého režimu jako Hana
Zagorová, Dáda Patrasová či Karel Gott. Ten si po půlnoci zatančil s
Ivanou Trumpovou, která dorazila s přáteli soukromým letadlem ze Svatého
Mořice, kde si byla zalyžovat. Doprovázel ji nový objev – Ital Riccardo
Mazzucchelli, v té době majitel poradenské firmy, která se zabývala
projekty ve třetím světě.
Demonstrace proti tomuto výsměchu obyčejným lidem začala v sobotu 8.
února 1992 v osm večer na Václavském náměstí „u koně“. Odtud je to k
opeře „coby kamenem dohodil“. Schází se rozmanité společenství lidí,
převládají mladí anarchisté, hojně jsou zastoupeni i důchodci, aktivně
se zapojilo také několik studentů v oblecích, kteří mířili na maturitní
ples do Lucerny. Po chvilce řečnění se lidé postupně přesouvají do
parčíku, z něhož je přes magistrálu vidět přímo na budovu opery.
Anarchistická demonstrace přilákala také neonacisty, kteří tehdy chodili
často provokovat. Jaro roku 1992 bylo v tomto směru rozhodující, v
březnu a následně na 1. máje anarchisté podobné provokace už tvrdě
napadli. Tentokrát to náckům ještě prošlo. „Na jedný straně ulice
před operou áčkaři, na druhý náckové – Procházkové a Národní obec
fašistická. Obě strany na sebe asi půl hodiny pořvávaly, do toho
přijížděli buržousti ve fárech a dámy v kožichu,“ říká další z pamětníků, Matěj. Martin k tomu dodává: „Náckové
si standardně zahajlovali a hodili pár kamenů směrem k davu.
Bezúspěšně. Když přijížděla smetánka, tleskali jí. Už tehdy se řídili
heslem Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. A kolem nich se motal
Doležal v zelenym bombru a s holou hlavou.“ Jiří X. Doležal s nácky
tehdy dost sympatizoval. Jeho reportáž v Reflexu tomu také odpovídala –
na demonstrantech nenechal nit suchou a o náckách napsal: „Hlouček skinů nevěřil svým očím. Poklidně stáli a okoloprocházející soudruzi vyšších věkových kategorií jim spílali.“
Po deváté přijíždějí první plesoví hosté. Přes magistrálu k nim začíná létat shnilé ovoce. Martin vzpomíná: „S
Jakubem jsme šli k pick-upu, kterej byl zaparkovanej na cestě od Muzea.
Ten byl plnej beden s ovocem a zeleninou. Po čuchu nebylo těžký poznat,
o co jde. Doběhl jsem pro pár lidí z naší party a už jsme munici
přendavali do papírových pytlíků a ty distribuovali mezi lidi.“ Jakub Polák pro média během demonstrace prohlásil: „Tento
ples považujeme za výsměch obyčejným lidem. Je obrazem samolibosti a
snobismu, ukázkou peněz a moci. Staronová šlechta, která si osobuje
právo kočírovat společnost svým směrem, pořádá nesmyslnou hýřivou zábavu
v době, kdy požaduje po národu utahování opasků.“
Demonstranti se začali přesouvat přímo před budovu opery. U vchodu se
část z nich posadila. Z kouřící várnice byla vydávána „polévka pro
chudé“. Alobalový talířek po konzumaci stačilo zmačkat a hodit po dalším
z přijíždějících hostů. Lidé skandovali hesla jako „Hanba“, „Staronová šlechta“, „Klausovy svině“ nebo „Šlechtu chráněj fašisti“.
Náckové už ale byli nějakou dobu pryč, pravděpodobně usoudili, že
přesilu několika stovek lidí by nemuseli ustát. Jedinou oporou šlechty a
buržoazie v tu chvíli bylo pouhých 16 členů bezpečnostní agentury
Pinkerton. Ti nejprve bránili výkvět horních deseti tisíc před
dopadajícím ovocem svými těly. Posléze to někteří z nich nezvládli a
začali kolem sebe mlátit tonfami, z čehož vznikly drobné šarvátky. Jeden
pinkerton měl být následkem toho údajně zraněn na hlavě.
Velké části návštěvníků se podařilo dostat do opery přes přilehlou
garáž, kterou plnila potřísněná auta, a postranním vchodem. Bezpečí
garáže se demonstrantům podařilo částečně vylepšit vstříknutým slzným
plynem. Policie ve větším počtu a bez označení identifikačními čísly
dorazila až po půl jedenácté a zabezpečila postranní vchody. K zásahu
nedošlo. Prostě k němu nikdo nevydal příkaz. To už ale byla doba, kdy si
smetánka na záchodech vyčesávala z účesů zbytky nahnilých rajčat a
mandarinek, na sále to začínalo „plesat“ a lidé venku se pomalu
rozcházeli.
A jak ten večer s odstupem hodnotí Martin? „Na tuhle akci opravdu rád
vzpomínám. Modrá krev a zazobanci ponecháni bez policejní ochrany
napospas lůze. To se asi už jen tak opakovat nebude. Většina
anarchistickejch demonstrací tý doby byla zaměřená proti rasismu,
povinný vojenský službě nebo týrání zvířat, ale tahle měla jasně
deklarovanou třídní dimenzi. Média se rozplývala nad vznešeností šlechty
a zlatokopkou Trumpovou, ale mezi lidmi jsem neslyšel jedinej negativní
ohlas na naší akci.“
V roce 1993 se ples v opeře konal 6. února, a to pod patronací Alaina
Delona. Ples se však moc velkým tahákem pro smetánku nestal. S velkou
pravděpodobností se obávali podobného přijetí jako v předešlém roce.
Vedle politiků Koukala, Kočárníka či Baudyše se tu objevili především
podnikatelé (např. T. Baťa) a zástupci modré krve (např. B a F. Kinští,
T. Metternichová). Tentokrát žádná demonstrace svolána nebyla. Spontánně
se tu sešlo několik desítek lidí, převážně anarchistů, avšak opera a
její okolí byla obšancována policií. Hosty vítali olivrejovaní lokajové z
bezpečnostní agentury ABL, mezi nimiž byli podle některých médií i
neonacisté.
Veškerá média neopomínala zdůraznit argumentaci pořadatelů plesu, že
jeho účelem je naplnit kasu Smetanova divadla a získat tak peníze na
rekonstrukci budovy. Na podzim 1995 však nové vedení Státní opery Praha
přiznalo ústy správního ředitele Václava Kožušníka, že dosavadní plesy v
opeře neměly oproti předpokladu žádný finanční efekt. Pořádání plesů
bylo naopak zatíženo dluhem.
Egon Bondy: Ples upírů
Do počítače se jim vloudil virus
a tak jsem dostal aniž jsem se nadál
až do daleké Telče
pozvánku na bál
V záhlaví bylo decentní sdělení
že s pořadateli je jen anglické domluvení
koruny tam nejsou k placení
musíte být dolary vybavení
Ceny byly uvedeny
když bych tam šel s Julií a zamluvil si stůl
podle úřední kursovní ceny
zaplatil bych svého důchodu za rok a půl
Princezna z Bourboun – Parmy
by mi pak za to předvedla své šarmy
Jeho Výsost Habsburk – Lotrinský
zatancoval by si se mnou kolo kolo mlýnský
Propagace komunismu naštěstí již paragrafem zakázána
místo třídní nenávisti třídní láska ukázána
Telč je městečko – šest tisíc obyvatel
Šest set nezaměstnaných tam je jistě šest set třídních přátel
Jak si zaplatili trachtaci naši royalisté
není mi jisté
Petr Placák i Magor jsou chudí jak kostelní myši
leda že by dostali už foršus na hraběcí léna ve Staré říši
Pro mne za mne svoje miliardy spadlé z restitučního nebe
si roztáčejte blahem bez sebe
třeba na Floridě Ale vy se chcete nechat vidět
strašně vás rajcuje že my jsme to připustili a musíme se stydět
Překrásný to byl bál
a nad operou standartu
mohli mít jako z pop artu
Když nás nebudete volit –
nebude vám Harvard solit
(únor 1992)
Poznámka na závěr:
Při prohlížení fotografií z demonstrace jsme narazili mimo jiné na
snímek Patrika Kaizra – tehdy demonstranta, který by dnes nejspíš o
podobné akci natočil další hysterickou reportáž o krvežíznivých
anarchistech do Krimizpráv na Primě. Třeba podobnou té o brutální
anarchistce, která měla napadnout při loňské odborářské demonstraci
policistu z antikonfliktního týmu megafonem. Před dvaceti lety se
prohlašoval za anarchistu, Matěj ale oponuje: „Kaizr byl spíš vlezdoprdelka než anarchista.“ Pravdou je, že se z něj stal kariérista, práskač a novinář minimálních kvalit, nemluvě o jeho problémech s drogami. (Více ZDE a ZDE)
Převzato z csaf.cz
|
