A: Půjdeš zítra na tu antifašistickou demonstraci?

B: A bude tam nějakej soundsystém? 

Ano, je to tak. Tenhle rozhovor se opravdu odehrál. V kostce popisuje fenomén zezábavňování politiky, který - zdá se - je den ode dne silnější. Dnes už není možné dělat čistě „politickou“ akci bez zábavných prvků. Časy klasických demonstracích, kde se lidé sešli, přečetl se projev a pak to snad ještě pokračovalo pochodem, jsou už nenávratně pryč. Dnes bude mít demonstrace před velvyslanectvím za propuštění politických aktivistů či aktivistek jen mizivou účast – pokud ovšem kromě poněkud nudné politiky nebude mít v programu také koncert či sound systém, performance, stánky s občerstvením a horolezeckou stěnu.

Došlo ke změně, to je nepochybné. Co ta změna ale znamená? 

Zábava v DIY kultuře

Myslím, že mezníkem byly street parties, které se odehrály v druhé polovině 90. let. Spolu s nimi k nám vtrhla DIY kultura se svým heslem „party and protest“, tedy protestuj a bav se.

DIY kultura samozřejmě není jen vnesením zábavy do politiky, DIY lze přeložit jako udělej to sám/sama a znamená to především vrácení moci nad každodenností do našich rukou. Jádrem DIY kultury je odmítnutí představy, že vše, co potřebujeme či chceme, si musíme koupit. Je to zpochybnění jedinečnosti odborné znalosti expertů a snaha dělat věci neinstitucionalizovaným způsobem – obyčejní lidé vlastními silami z dostupných prostředků. Tvůrci/-kyně DIY kultury převracejí význam potěšení v konzumní společnosti –  to se totiž už nedosahuje v nákupním centru, ale ve vlastním světě, díky vlastní tvořivosti a námaze.

DIY kultura vrací politiku do každodennosti, a je tak dalším krokem v uskutečnění starého feministického hesla „osobní je politické“. Politika tu opět dostává smysl, protože se stává součástí našich životů. Politické otázky jsou znovu něčím, za co se chceme brát, nejsou jen odcizeným obsahem večerních zpráv z parlamentu v Praze, Moskvě, Washingtonu či Bruselu.

Silným motivem DIY kultury ale je právě motiv zábavy. Nejlépe je to vidět na jejím typickém projevu, street party, kde se čtení projevů mísilo se zvuky soundsystémů, hrál fotbal a probíhalo žonglování. (Teď mluvím o vlastní zkušenosti z pražských street parties.) Samozřejmě, šlo o lidovou zábavu, na jejíž tvorbě se podíleli sami účastníci a účastnice, ne nějací vzdálení televizní či filmoví tvůrci. Jenže problém street parties byl právě v tom, že ty tisíce lidí, které se jich účastnily, přišly především kvůli zábavě – víkendové letní odpoledne přímo vybízelo k strávení času v městském parku při poslechu oblíbených kapel, zvlášť když to celé mělo přídech rebelie. Zábava se tu konzumovala stejně, jako na nějakém komerčním festivalu. To, že street party lidi pobavila, neznamenalo nutně, že jim otevřela oči v politických otázkách, kvůli nimž byla organizována.

Ubavit se k smrti

Jiný příklad poskytnou politicky vyhraněné a zároveň komerčně úspěšné kapely. Když jsme před pár lety byly na koncertě radikální islámské kapely Fun-da-mental a zpěvák se po pár odehraných písničkách jal pronést nějaké prohlášení a pálit snad při tom i americkou vlajku, lidé pod pódiem ho vypískali: Fuck politics, make music. Hudba je neproblematická, zatímco názory vyžadují námahu a jsou potenciálním zdrojem konfliktu. Proč se s nimi obtěžovat v pátek večer?

Předvolební boj se v loňském roce neobešel bez hudebních produkcí nejrůznějších kapel a sborů na pódiích zbudovaných na veřejných prostranstvích. Politici poskytli voličům basketbalová hřiště, baviče a hraní soutěží.

Teoretik médií Mark Postman ve své knize Ubavit se k smrti popisuje, jak koncept (především televizní) zábavy postupně proniká do všech oblastí života: do vzdělávání, politiky a třeba i náboženství. Zábava věci trivializuje. Není tu potřeba kontext, v němž věci začínají dávat smysl, vše se v rychlém sledu střídá, bez možnosti na chvíli se zamyslet. Vše plyne jen po povrchu. Svět  začíná být jako kaleidoskop – bez trvání, soudržnosti a smyslu, samoúčelný a nekonečně zábavný. To, co pobavit nedokáže, si nezaslouží pozornost.

Zdá se mi, že si dnes lidé začínají myslet, že prostě mají nárok na zábavu a vyžadují ji všude. Zábava je to, co chceme od života. Je všude. Na ulicích ve formě reklam, které jsou stále barevnější, pohyblivější, vynalézavější a všudypřítomnější. Máme ji v mobilech v podobě her, a v počítačích, pomocí nichž posloucháme hudbu, díváme se na filmy a hrajeme hry. I nakupování se stalo zábavou. Nákupní centra v sobě mají i kina nebo akvaparky, kde se spotřebovávají zážitky. Utrácení je zábavné – kapitalismus triumfuje.

Zábava je i v médiích nejrůznějšího druhu, ne jen v takových médiích a takových žánrech, které jí byly primárně vyhrazeny. V novinách je někde jen ve formě křížovek, sudoku a nahých dívek, v bulvárních denících je podstatou celého zpravodajství. Propojování zábavy (entertainment) a zpráv (information) dalo vzniknout specifickému mediálnímu obsahu: infotainmentu. Nic nesmí být příliš dlouhé, příliš složité a příliš suchopárné. A hlavně hodně obrázků. (Doufám, že jste poznali, že popisuju Bloody Mary.) Zábava všechno trivializuje, zplošťuje a všemu dává stejnou (žádnou) váhu.

Jenže některé věci nemohou být zábavné. Některé věci musejí zůstat smutné, komplikované, náročné na uvažování, burcující.

Nejde o to, zrušit zábavu. To je v podstatě nemožné. Kromě toho, zábava je uvolňují, potřebná -  a zábavná. Jde jen o to, uvědomit si, že prorůstání zábavy do jiným sfér není bez následků.  A že zábavné odpoledne u příležitosti nějakého významného anarchistického výročí nutně nepřinese více přemýšlejících lidí, nakloněných anarchistické myšlence. Přinese totiž hlavně více těch pobavených.  

^{DUNCOMBE, Stephen. Notes From Underground: Zines and the Politics of Alternative Culture. London: Verso, 2001.}

^{POSTMAN, Neil. Ubavit se k smrti. Veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha: Mladá fronta, 1999.}

[článek původně vyšel v riot grrrl zinu BLOODY MARY]