(Článek původně vyšel v tištěné podobě v nejnovějším čísle zinu Firestorm)
Jedna z věcí charakterizujících hardcorepunkovou subkulturu je určitá angažovanost v sociálních či politických tématech. Hudební scéna je více nebo méně protkána aktivistickými sítěmi, v jejím rámci se pořádají nejrůznější benefity a v neposlední řadě je polem pro vyjádření různých názorů a postojů. Ať už se nám to líbí nebo ne, pravdou je, že kapely mají v tomhle ohledu výjimečné postavení. Už jen z toho důvodu, že mají na koncertech k dispozici mikrofon nebo že se jejich texty na nahrávkách dostanou až k vám domů (a to ještě necháváme stranou zdaleka ne nepravděpodobnou možnost, že pro některé z nás může být kapela autoritou, byť jen podvědomou). Většina kapel si tyto své možnosti uvědomuje a některé z nich se jich samozřejmě snaží využít. Častým tématem textů se pak stává ohleduplnost, čemuž se v současném světě zaměřeném v první řadě na vlastní osobu ani není co divit. A často nezůstává jen u slov. Dobrým příkladem by snad mohla být podpora práv zvířat. Ne, že by byla dostatečná, ale mnoho z kapel se prezentuje jako vegetariánské nebo veganské. Totéž se ale bohužel nedá říct o lidských právech, alespoň co se týče právě kapel. Mnohé z nich zpívají o osvobození lidí, což je v pořádku – někdo bojuje mečem, někdo zase perem a v případě kapel je zrovna velký potenciál pro boj perem. Problém je v tom, že mnohé z těchto kapel, i těch textově nejradikálnějších, by si mělo zamést před vlastním prahem a podívat se, jak vznikala (nejen) trička, která prodávají. Je při textech plných osvobození opravdu tak košér vydělávat si prodejem zboží, při jehož výrobě byli vykořisťováni lidé? Je v pořádku vydělávat na utrpení? Do očí pak bijí trika a mikiny vyrobené novodobými otrokyněmi a otroky ve třetím světě potištěné motivy volajícími po osvobození zvířat. Není právě pro hnutí bojující za osvobození zvířat jedním z hlavních argumentů to, že člověk je jen jeden z druhů zvířat? Jaký pak je rozdíl ve vykořisťování lidí a zvířat? Asi všichni známe značky jako Fruit of the Loom nebo Gildan, na které tiskne naprostá většina kapel a „hardcorepunkových obchodníků“, přibližme si tedy (nejen) tuto dvojici, kterou spojuje výroba zboží v takzvaných sweatshopech.
Novodobé otroctví
Nejdříve však něco málo o tom, co vlastně sweatshopy jsou. Existují různé definice, ale dá se říct, že jde o továrny či manufaktury, ve kterých je vyráběno zboží od textilu až po elektroniku za podmínek porušujících jak zákonné, tak etické a morální normy. Ve zkratce to jsou pracoviště, kde není dodržováno mezinárodně uznávané minimum standardů pracovních podmínek. Dělnice a dělníci ve sweatshopech jsou extrémním způsobem využíváni: pracovní doba se pohybuje mezi 10-14 hodinami denně, mzda je naprosto minimální a neodpovídající (řádově do dvou desítek amerických centů za hodinu). Podmínky pracovišť jsou nevyhovující (absence nouzových východu, která má při propuknutí požáru fatální následky; vysoká teplota; nedostatečné odvětrání prachu ze vzduchu a chemikálií v látkách atd.) a ohrožují bezpečnost i zdraví dělníků a dělnic pracujících většinou bez jakýchkoliv ochranných pomůcek (kdo viděl film A Killer Bargain, například na letošním festival Jeden svět, určitě si vzpomene na bazénky s koncentrovaným chlorem, ve kterých se po kolena brodí téměř nazí dělníci a bělí látku, ze které posléze vznikne zboží pro západoevropské společnosti). Za své mluví fakt, že zhruba po sedmi letech práce jsou pracující natolik „opotřebováni“, že kvůli špatnému fyzickému stavu (a s ním spojenému poklesu výkonnosti) o místo přicházejí. Zejména jde o problémy s očima, chronické migrény, plicní choroby a problémy s močovým měchýřem (v důsledku nedostatečných pauz k uspokojení základních tělesných potřeb). U pracujících je vynucována tvrdá disciplína a to i za pomocí hrubého zacházení – bití, vyhrožování a podobně. Při pokusech o sdružování, zakládání odboru či vystupování proti špatným pracovním podmínkám jsou pracující ve sweatshopech zastrašováni či přicházejí o místa, zaznamenány jsou i případy mučení odborářů a odborářek. Nemálo je využívána i dětská práce a výjimkou nejsou ani třináctileté dělnice. Vrcholem jsou takzvané „three in one sweatshops“, kombinující výrobnu, sklad a noclehárnu, tedy místa, které dělnice a dělníci vůbec neopouštějí. Právě při požárech těchto typů továren došlo k nejhorším tragédiím, protože bývají často uzamčeny, aby pracující nemohli vynášet zboží.
Většina sweatshopů se nachází ve třetím světě, kde mohou korporace zneužít nepříznivé ekonomické situace obyvatelstva (tedy ochoty pracovat za neúměrně nízkou mzdu), ale i špatně fungující státní aparát neschopný kontrolovat dodržování zákonných norem a v neposlední řade jim nahrává i velká vzdálenost od sídel organizací zabývajících se ochranou lidských práv. I toto je jeden z důvodů, proč se jen obtížně korporacím prokazuje porušování lidských práv. Značky totiž nemají vlastní továrny, ale platí různým továrnám za výrobu zboží podle svých požadavků. Jejich seznamy pak tají. Odhalení zadavatelů zakázek se brání i továrny, když se snaží zamezit tomu, aby z nich byly vyneseny důkazy o výrobě konkrétního zboží, například cedulky z triček. Továrny se občas nalézají i v uzavřených areálech s, dá se říct, paramilitárním režimem – v takzvaných zónách volného obchodu, kde platí i různé úpravy zákonů daných zemí, především pak daňové úpravy. Informací o konkrétních značkách tedy není moc, přesto se čas od času na povrch dostanou některá fakta, která korporace ze strachu ze ztráty zisku raději tají.
Některé zdroje tento způsob výroby přirovnávají k novodobé, propracovanější formě otroctví. Otroci a otrokyně jsou globálními okolnostmi vyvolanými modernizací, jejíž základní impuls přišel ze západního světa, donuceni vyrábět zboží pro západní korporace, aniž by jim zadavatel práce garantoval základní životní potřeby.
Důležité je ještě podotknout, že sweatshopy neexistují pouze v oblasti textilního průmyslu, ale téměř v jakékoliv oblasti vyžadující manuální práci (elektronika atd.).
Fakta, fakta, fakta
Značka Gildan Activewear se „proslavila“ především svou továrnou v zóně volného obchodu San Marcos v Salvadoru. Americké organizaci National Labour Committee (NLC) se podařilo prokázat výrobu zboží Gildan v tamější továrně Copatex (1), kde dělnice a dělníci pracují 66 hodin týdně za mzdu nedosahující ani existenčního minima (částka potřebná na pokrytí základních lidských potřeb). V přepočtu si za ušití jednoho trika vydělají méně než pět amerických centů, zatímco prodejní cena je třiceti až šedesátinásobná. Při tomto platu pracují v nadměrně horkém prostředí, potřebují povolení k tomu, aby se mohli napít nebo aby si mohli dojít na toaletu (to je navíc dovoleno maximálně jedenkrát za ranní a jedenkrát za odpolední směnu). V továrně navíc není k dispozici pitná voda. Při kontrolách byla v tamní vodě naměřena koncentrace bakterií překračující povolenou hranici o 590 procent, přičemž byly objeveny i bakterie pocházející z fekálií. Přestože Gildan má jakýsi vnitřní kodex, ve kterém se zavazuje k dodržování práv pracujících, žádní a žádné dotázaných pracujících o něm podle NLC nikdy neslyšeli. Továrna rovněž porušuje právo na sdružování, když všemi možnými způsoby potírá vznik odborů nebo podobných organizací. Pokud se zjistí, že pracující uvažují o vstupu do odborů, jsou následující den propuštěni bez udání důvodů a stejně tak nejsou přijímáni lidé, kteří se ve své profesní kariéře organizovali v odborech (továrny si někdy vyměňují „černé listiny“ s odboráři a odborářkami). Několika mezinárodními lidskoprávními organizacemi byl také řešen případ továrny v Hondurasu (2), která byla poté, co byly na světlo vyneseny důkazy o tamějších sweatshopových podmínkách, zrušena, což je obecně strategie korporací. Místo toho, aby byla zjednána náprava, továrna je zrušena, pracující bez odškodnění přijdou o místa a zboží se za stejných podmínek vyrobí někde jinde. Po několika letech mezinárodního nátlaku však značka přistoupila na odškodnění pracujících v tomto konkrétním případě továrny El Progreso.
Z továren ve volných zónách v Salvadoru a Hondurasu pochází i zboží od značky Fruit of the Loom. Vzhledem k tomu, že jde o stejné továrny, ve kterých vzniká právě i textil značek jako Gildan, Hanes nebo Adidas (v této kombinaci například konkrétně v továrně Alejandro Apparel v Hondurasu (3)) - pracující pouze sešijí jiné střihy a přišijí jiné nášivky - není divu, že pracovní podmínky i ohodnocení jsou velmi podobné jako v předchozím případě. Kromě Střední Ameriky zboží Fruit of the Loom vzniká také v Maroku, kam se výroba přesunula po uzavření původních továren v Irsku v roce 1994. S továrnami v Maroku je kromě sedmkrát nižších mezd, než dostávali nejhůře placení pracující v původních irských továrnách, spojeno také poměrně agresivní a nezastírané potírání odborů a svobody shromažďování. Podle Indymedia prohlásil šéf jedné z továren: „tady neexistuje svoboda shromažďování“ a vyvěsil na fasádu továrny velký nápis říkající „Ne odborům!“ Podle Mezinárodní konfederace odborů zón volného obchodu (ITGLWF) bylo v roce 1999 uvězněno a po dobu uvěznění mučeno 21 pracujících angažovaných odborech. Továrna podle ITGLWF rovněž najala paramilitární jednotky, aby zastrašovaly odboráře a odborářky. (4)
Bohužel zdaleka však nejde právě jen o tyto dvě značky. Zde jsou zmíněny hlavně proto, aby bylo vidět, na čem konkrétně si přivydělává naprostá většina kapel. Na většinu ostatních značek by se dalo najít také spoustu podobných škraloupů. O Hanes platí to samé co o Gildan, Cotton Group alias B&C je (stejně jako New Yorker, Fishbone, Zara a další) spojeno s nechvalně známou továrnou Spectrum v Bangladéši, která pracujícím nejen že nevyplácela ani zákonem stanovené minimální mzdy, jak už je v podobných továrnách bohužel naprosto běžné, ale v dubnu 2005 se zhroutila a při této tragédii zemřelo minimálně 64 lidí. Samozřejmě se posléze zjistilo, že továrna zdaleka neodpovídala bezpečnostním standardům (absence nouzových východů, zamčené vchody atd.) a navíc byla postavena na bažinaté půdě. K tragédii došlo i přestože pracující upozorňovali na praskliny ve zdech už několik dní před osudnou nocí (5). Takovýchto případů jsou však desítky, ale protože z těchto továren západní společnosti profitují, není jim věnována téměř žádná pozornost. Oproti tomu si zkuste představit, jaké by to bylo pozdvižení, kdyby spadla například jedna jediná hala v továrně Škoda v Mladé Boleslavi, i když by se třeba nikomu nic nestalo.
Jak již bylo uvedeno výše, tato konkrétní fakta jsou jen vrcholkem ledovce a korporace i jejich dodavatelé své praktiky bedlivě střeží (zde by se opět dala nalézt analogie s oblastí ochrany zvířat a pečlivě hlídanými vivisekčními laboratořím) a jsou připraveni soudit se o každou zveřejněnou informaci, byť sebepravdivější, ke které neexistují přímo hmatatelné důkazy. O to méně pak překvapuje, když se ukazuje, že pravda je nezřídka daleko tvrdší, než jak je popsáno zde. Mnozí a mnohé z vás si jistě vzpomenou na nedávno zveřejněné zprávy o odhalení továren v Číne, kde bylo využíváno otrocké práce lidí (i dětí), kteří byli biti (např. kladivem), drženi pod zámkem, často o hladu atd. (6), (7) Podobným případem je i odhalená otrocká práce cca 1000 lidí v Brazílii řezajících v uzavřených areálech bez zdroje pitné vody cukrovou třtinu třináct hodin denně v přepočtu za 100 korun měsíčně. (8)
Stačí jen chtít
Po všem, co zde bylo napsáno, se samozřejmě nabízí otázka, jestli existují alternativy alespoň k textilu vyráběnému ve sweatshopech, jemuž se primárně věnuje tento článek. Jistě že ano. Jsou v podstatě dvě řešení. Prvním z nich je nakoupit zboží s licencí Fair Trade, (Ta ve zkratce zaručuje, že na zboží nevydělala, jako v běžném případě značkového oblečení, značka plus x překupnických článků na úkor pracujících nebo, v běžném případě levného neznačkového oblečení, řetězec překupníků na úkor pracujících), popřípadě od některého z výrobců zaručujících to, že zboží bylo vyrobeno etickou cestou (např. No Sweat Apparel a další). Druhé řešení, které je zároveň ekologicky šetrnější a pomáhá podporovat lokální soudržnost a soběstačnost, je nákup materiálu od lokálních, snadno kontrolovatelných výrobců. Ale pozor, česká firma se automaticky nerovná české výrobě. Naprostá většina českých textilních firem šije v Asii, protože to umožňuje vyšší zisky (brutální snížení nákladů na výrobu).
Dobrou zprávou je, že v USA začíná být zboží vyrobené etickým způsobem standardem pro mnoho kapel nebo i labelů a tento trend se pomalu začíná dostávat i do Evropy. Snad tedy přijdou časy, kdy se budete muset rozhodovat, zda podpořit svou oblíbenou kapelu, nebo se distancovat od špinavého obchodu. A snad přijdou i časy, kdy nebude třeba dilema pohodlnosti versus zodpovědnosti řešit nad téměř každým kusem oblečení.
SWEATSHOP INFO: MySpace + sekce Realita.tv
Související odkazy
Sweatshop Watch
Clean clothes Campaign
National Labour Committee
Labour Behind the Label
Clean Up Fashion
Maquilla Solidarity Network
No Logo (stránky Naomi Klein)
No Logo Day
Více na old.czechcore.cz
|
