Válka je již realitou. Je to však pouze válka o ropu? Znamená oproti kapitalistickému míru nějakou odlišnou kvalitu a nebo naopak slouží jeho legitimizaci? Operaismem ovlivněná skupina Wildcat z Německa ve svém letáku rozebírá nejen tyto otázky spojené s právě započatou válkou.
K čemu jsou války dobré?
Válka je vždy válkou proti lidským tužbám, přáním, nadějím a zápasům. Nejde tu jen o vybojování nějakého území. Naděje na lepší svět dnes totiž opět vypluly na hladinu. Od Jižní Koreje přes Jižní Afriku až po Indonésii lidé odstranili diktatury. Vznikla hnutí, která zpochybňují panství peněz a kapitálu - od demonstrací proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance až po boje pracujících a rolníků v Asii, Africe, Severní a Jižní Americe... Stovky miliónů lidí se přesouvá do měst, aby se tam pokusili nalézt štěstí, které jim kapitalistická propaganda slibuje. Další milióny lidí migrují po světě, aby získali alespoň malý dílek z přislibovaného blahobytu. Válka však také proměňuje měřítka, podle nichž posuzujeme kvalitu našich životů; vždy? jeden je rád, že není ještě hůře...
Válka má vyvolat strach a pocit bezmoci. Tváří v tvář valící se válečné mašinérii vypadá každý odpor jako marnost. Zdá se, jako by to byl záměr, že vláda Bushe a Blaira válku po propagandistické stránce tak špatně připravila. Jako by nám tím chtěli říci: již nepotřebujeme žádnou legitimizaci, vaše protesty na nás nemají vliv.
Válka je dobrá pro náboženství.
Když se člověk ocitá v koncích, potom tu vždy ještě zůstává Bůh, jedno jakého druhu. Je jedno, zda cestu do ráje nabízí člověku papež, který se tentokrát svezl na mírové vlně, a nebo islám. Válka, jako je tato, opět posiluje význam náboženství v těch částech světa, ve kterých přitom tyto bludy již ztratily na síle.
Válka vyvolává nacionalismus, etnickou separaci a nenávist.
Strach vytvářený zvůlí mocných posiluje nejen rasismus ve formě nenávisti proti dalším utlačovaným lidem - jako jsou uprchlíci, imigranti, mladí, nezaměstnaní - nýbrž také na základě nacionální a etnické příslušnosti definuje, kdo je přítel a kdo již ne.
Válka dramatickým způsobem vnáší do společnosti surovost.
Je jisté, že válka povede k masovému vraždění a zabíjení. Militarizace, přítomnost policie, utužování režimu na hranicích, monitorování všech a všeho - to vše se oproti samotné válce stává menším zlem. Válka posiluje stát nejen otevřeným vyhlášením, či pouze zaváděním de facto válečného práva na všechny strany, nýbrž také posiluje názor, že je to pouze vláda, kdo může uvádět věci do pořádku: buď jsou směrem ke státu vznášeny výzvy typu "Gerharde, zůstaň tvrdej", nebo stát získává podporu jako ochránce svého obyvatelstva.
Válka ospravedlňuje kapitalistický mír.
Mír, v němž každý den umírají stovky lidí jako oběti malých válek, mír v němž každý den umírají tisíce lidí hlady či na vyléčitelné nemoci. Mír, v němž jsme respektováni pouze jako pracovní síla nebo spotřebitelé, mír, který nás každý den nutí, abychom zapomínali na naše skutečné potřeby.
Ale: války jsou pro vládnoucí také nebezpečnou hrou. Válka nutí člověka znovu přemýšlet o základních otázkách existence a budoucnosti. Když 15. února vyšlo do ulic celého světa více než 20 miliónů lidí, aby protestovali proti válce, vznikla tím forma globalizace, kterou si vládci tohoto světa zcela jistě nepřáli. Když jsou životy statisíců lidí ohroženy válkou, potom můžeme odpovědět jediným způsobem: i my zpochybňujeme náše dosavadní životy!
K čemu je tato válka dobrá?
O motivech americké vlády k válce se toho již naspekulovalo mnoho. Patří mezi ně ropa, cena ropy, křížová výprava, geopolitická strategie, krize dolaru, světový řád. To všechno tato válka skutečně zahrnuje. Kromě nesporně velmi ubohoučké inteligence George W. Bushe je nejlepší podívat se na dnešní světovou situaci jako takovou a na její vývoj od vyhlášení "Nového světového řádu" Bushem starším před 12 lety. Jen tak totiž pochopíme, proč se americká vláda téměř panickým způsobem žene z jedné války do druhé.
Od narůstání počtu regionálních krizí (jmenujme jen několik v současnosti nejdůležitějších: Filipíny, Afghánistán, Kašmír, Čečensko, západní Afrika, Argentina, Venezuela, Bolívie...), regionálních hospodářských krizí (Rusko, Indonésie, Turecko... ), přes zostřující se krizi světové ekonomiky až po celosvětově rostoucí proud migrace: politické struktury zděděné z dob "studené války" již nestačí k zachování vztahů vykořis?ování a nadvlády.
Sovětský svaz (stejně tak jako vojenské diktatury v Asii, Africe a Latinské Americe) byl víceméně schopen držet své obyvatelstvo pod kontrolou. Všechny tyto diktatury fungovaly v rámci vztahů, v nichž rolníci tvořili většinu obyvatelstva. To je podstatná změna, která se udála za posledních dvacet let: dnes již žije většina lidí ve městech a nemá nic než svou pracovní sílu. Avšak také potřeby, naděje a přání, které dosahují mnohem větších výšek, než jaké znali coby rolníci. Proto byla většina těchto režimů v posledním desetiletí odstraněna, a to téměř vždy povstáním městského obyvatelstva. Další z nich, včetně současného režimu v Číně, ztrácejí nad obyvatelstvem stále více kontrolu. Jiné státy se zase téměř zhroutily, jako například Afghánistán, Somálsko či státy střední Afriky.
Všude dochází k zostřování bezpečnostních zákonů ("antiteroristické" zákony v Evropě i jinde, "Homeland-Security-Act" v USA), policie, zpravodajské služby a armády jsou stále více přezbrojovány za účelem "vnitřní bezpečnosti" a vybavovány novými kompetencemi. Prvními obětmi jsou imigranti. Ukazuje se však, že zároveň všude ochabuje schopnost státu předepisovat nám, co máme dělat. V rámci dnešního světového uspořádání je úkolem států ohraničit společenské rozpory a třídní boj na státní teritorium, aby tím bylo možné jejich urovnávání a regulace. Vedle národních států však ztratily vliv také jejich souputníci při tlumení třídních konfliktů: národně-osvobozenecká hnutí, komunistické strany a často také odbory. Není tedy divu, že suverenita národních států ztratila v "mezinárodním právu" na váze, a že nejen vláda USA, ale také Evropská unie pojímá vztahy tohoto světa jako problémy globálních "vnitřních vztahů". Po odstranění malých diktátorů musí dnes vládci tohoto světa stále častěji brát věci do vlastních rukou.
Osvětlit to mohou samotné dějiny Iráku: režim Saddáma Hussajna byl po revoluci v Íránu (1979) masivně podporován, což mu umožnilo zatáhnout Írán do několikaleté války. Sociální revoluce v Íránu tak zkončila náboženskou diktaturou. Irácký režim však poté sám upadl do problémů a po jeho anexi Kuvajtu se ocitl ve válce. Výsledkem byly stovky tisíc mrtvých lidí, avšak Saddám Hussajn seděl dál pevně v sedle. Nyní vše nasvědčuje tomu, že všechny důležité diktatury v okolí Perského zálivu (Irák, Saúdská Arábie, Írán ad.) se ztrácejí stabilitu. Kdo však již není schopen dále udržovat vládnoucí sociální vztahy, vypadává z kola ven. Nejnověhší propagandistické fráze oznamují, že americké jednotky přinesou Iráku "demokracii". Před válkou je možné chrlit mnoho pohrůžek či naopak slibů. Po válce však začne pamě? vynechávat: vláda USA v předloze státního rozpočtu na rok 2003 jednoduše zapomněla stanovit patřičnou položku na "pomoc Afghánistánu... (Americký senát poté pro něj odsouhlasil několik miliónů dolarů.)
Americká vojenská správa či protektoráty OSN nemohou být zřizovány všude. Heslo "rozděl a panuj" zůstává platné i v globalizovaném světě, aby bylo možné ohraničovat krize a boje omezovat státními hranicemi. Národní státy a nacionalismus coby výraz pozitivního vztahu k nim proto ještě dlouho nebudou mrtvé. Jak by měl být nově uspořádán svět v zájmu neomezené kapitalistické akumulace? A kdo by to měl provést? USA jako nejsilnější vojenská mocnost? OSN či "stará Evropa"? Či snad všichni společně? To vše zůstává zcela otevřené a i uvnitř samotné kapitalistické nomenklatury sporné. Při názorových třenicích uvnitř Rady bezpečnosti OSN nejde o válku nebo mír: Rusko vede válku v Čečensku, Francie vojensky intervenovala v Pobřeží slonoviny. A Německo zase podporuje nástup armád v Perském zálivu prostřednictvím nasazení Bundeswehru na ochranu amerických vojenských zařízení, poskytnutím vzdušného prostoru pro přelety letadel, vysláním personálu pro obsluhu systémů Awacs a "Fuchs"-tanků. Přesto však existují různé náhledy na to, jaký je nutný poměr vojenských, politických a hospodářských prostředků nutných k obnově stabilních vládnoucích vztahů. V Afghánistánu nasadily USA svou vojenskou moc k tomu, aby zemi následně předaly warlordům, zatímco Německo se tam stále marně pokouší pomoci s budováním fungujícího státu.
Tato válka je však také odpovědí na vnitropolitické problémy.
V USA totiž není kapitalismus v krizi pouze hospodářsky (zhroucení Nové ekonomiky, vnitřní i vnější zadlužení, deficit obchodní bilance, rostoucí nezaměstnanost, prohlubující se chudoba), ale též morálně a politicky. Po skandálu okolo Enronu hovořil šéf new-yorské burzy NYSE o "terorismu dozorčích rad".
Proti válce, proti míru!
Mírové hnutí, které hledá řešení pro problémy, o něž zde přitom vůbec nejde, nemá žádnou perspektivu. Stále znovu a znovu jsou hledána řešení pro zachování stávajícího řádu. Před poslední válkou v Zálivu se volalo: "Embargo namísto války!" A výsledek? Válka i embargo. Lidé v Iráku to za posledních dvanáct let zaplatili stovkami tisíců životů. Dnes se volá: "Inspektoři namísto války!" to znamená opětovné prodloužení bídy iráckého obyvatelstva na dobu neurčitou.
Hnutí proti válce je také hnutím proti bídnému míru v regionu Perského zálivu. Je to náš příspěvek tomu, aby lidé v Perském zálivu mohli sami svým vykořis?ovatelům a diktátorům, svým Saddámům Hussajnům, šejkům, mulláhům, stejně tak jako mezinárodním ropným koncernům, zlomit vaz.
Dokud se lidé nechají vykořis?ovat, bude vykořis?ování a přinucení k práci zajiš?ováno a organizováno pomocí násilí a války. Dokud budou lidé přijímat logiku války, dokud budou slevovat ze svých požadavků, propadat strachu a beznaději, či obracet se na stát nebo národ, poté budou existovat i války.
Žádné požadavky, prapory ani výzvy!
Máme na starosti něco mnohem lepšího:
Odstranit všechny sociální vztahy, které člověka zotročují a ponižují, které jím opovrhují, a které ho připravují o jeho lidskou podstatu.
Zdroj: www.wildcat-www.de
Autor: Wildcat
Převzato z: ALARMu
Příloha:>>>
Civilni oběti další kapitalistické války
zde
David Harvey: Američané jdou do války, protože potřebují odbyt pro svůj přebytečný kapitál
Spojené státy trpí problémem, který periodicky postihuje všechny úspěšné ekonomiky: přílišnou akumulací kapitálu. Pokud je nějakého zboží příliš mnoho, znamená to, že pokud nejsou nalezeny nové trhy, cena toho zboží poklesne a zmizí i zisky. Tak jako začátkem třicátých let trpí Spojené státy přebytkem komodit, výrobků, výrobní kapacity a peněz. Také jako tehdy mají Spojené státy přebytek pracovních sil, avšak oba tyto přebytky nelze výhodným způsobem sloučit. Tento problém vzniká v USA od roku 1973. Spojené státy dosud vyzkoušely všechny dosažitelné způsoby, jak tento problém vyřešit a tím si udržet svou globální nadvládu. Jedinou zbývající, politicky realistickou možností je válka.
zde
Více na old.czechcore.cz
|
