Jsou přátelství, která přetrvávají roky. Dávají vám jistotu, pocit radosti a sounáležitosti, pomáhají vám ve složitých situacích. Jeffa Burkeho a Marka Ryana jsem nikdy nepotkal, ale přesně takový vztah mám k jejich deskám. Každý jejich poslech je jako transfuze vytrácející se životní energie, jako dobití baterek, jako když nemáte náladu, postáváte někde v rohu a najednou vás kámoš vezme a hodí doprostřed poga. A vy si to všechno necháte vyplavit z palice pár riffama a vlastním potem.
První seznámení s Jeffem a Markem přišlo, když vešel do krámu kámoš z Německa a bez rozmýšlení si koupil všechny tři desky Marked Men, které jsme měli v regálu. Při podobných situacích vždy zbystřím a tak po jeho odchodu okamžitě putovala na gramofon On the Outside, což byl z těch tří zcela náhodný výběr ovšem s fatálním dopadem. Bez prdele jsem tu desku pak z gramofonu nesundal několik dní a bylo zaděláno na další krásnou závislost. Mezi tím, co jsem si stihl zamilovat i Mind Spiders, Potential Johns a další jejich kapely, se Marked Men odmlčeli, ale netrvalo zas tak dlouho a vyšla první deska Radioactivity, kde spolu oba dva hlavní motory opět akcelerovaly naplno. No a teď je tady jejich druhé lp Sillent Kill , které více než jasně dokazuje, že město Denton v Texasu má ve svém podzemí pravděpodobně továrnu na zabijácké punkové hity. Po všech těch nahrávkách, které drží podobnou stylovou linii ani náznak nějakého sundavání nohy z plynu, ani náznak únavy materiálu, zase jen čistá a odzbrojující energie a radost z toho, že můžete nahrát desku postavenou na všem, co už vymysleli Ramones nebo The Jam, ale funguje to dokonale i v roce 2016. Na celé nahrávce mají jen dvě skladby přes tři minuty, jinak jsou to mistrně napsané vypalovačky, kde je veškeré soustředění i lehkost napěchováno a natlakováno do těch prokletých pár tónů, které s miliony punks cukají už skoro 40 let, tedy zhruba od doby, kdy se členové Radioactivity narodili. V tomto ohledu mi něčím hodně připomínají Night Birds, jen místo Circle Jerks a D.I. vychází z Ramones, Radio Birdman nebo klasických garage punk kapel. Ale stejně jako Night Birds i oni vše hrají rychleji, dravěji a s vlastním, dnes už nezaměnitelným rukopisem. V případě Radioactivity je jím hlavně lehce melancholická nálada, pocit porozumění, uvěřitelnosti a důvěry. A tím jsme zase na začátku. Tedy, ještě úplně ne, ale snad teď ve čtvrtek nebo v pátek.
