Jasona Farrella znáte – projeďte si doma svojí sbírku desek a aspoň jeden obal od něj tam zaručeně objevíte. Jak taky víte, Jason hrál ve Swiz a Bluetip a v roce 2002 založil Retisonic, který vydali jedno skvělý LP a pár EP, načež se po nich slehla zem – až do letošního roku, kdy nečekaně vyšlo druhý album nazvaný „Robots Fucking“. A přestože vydavatelem není Dischord, pro mě je spolu s loňským debutem Office Of Future Plans perfektním návratem zlatýho období „DC zvuku“.

Obě nahrávky toho spojuje víc: Retisonic i Office Of Future Plans jsou kapely respektovanejch veteránů, Farrell i J Robbins mají kromě vlastních projektů prsty ve spoustě dalších desek (ať už graficky nebo zvukově) a obě kapely vycházejí ze stejnýho prostředí DC scény. A to se pochopitelně projevuje i na zvuku: chytrý rockový skladby s naléhavým zpěvem, kterej ale nikde netlačí na pilu a jen tak mimochodem doplňuje zvláštní melodický riffy. Jestli máte rádi desky, který vycházely na DeSoto, nebo generaci Dischord kapel jako Capitol City Dusters, Bluetip (jak jinak), Medications a Faraquet, budete nadšený jako já.

„Robots Fucking“ má neuvěřitelnej tah od začátku do konce. Nemám rád dramaturgii ve stylu „největší hity na začátek alba a pak to nějak zaplácneme“ a v tomhle ohledu to Retisonic poskládali geniálně. Album má hlavu a patu a sílu a náboj v každý vteřině. Jednotlivý tracky si taky zasloužej víc poslechů – spousta z nich si vás pustí k tělu až po delší době. Je taky trochu paradoxní, že co se týká „tvrdosti“ zvuku, tak je „Robots Fucking“ mnohem ostřejší než celá řada desek od „hustejch“ kapel s lebkama na obalech. Kope to, maká to, a když si poslechnete i klidnější skladby jako třeba „Defined“ (MILUJU ten nástup kytary po sloce), ustřelí vám to palici.

A pak je tady magická nálada „Robots Fucking“... Z celýho alba cejtím – jak to nazvat? – takovej zdravej optimismus (ale žádný mladický nadšení) a radost ze života (ale ne přiblblý juchání). Možná se pletu, ale podle mě je evidentní, že Retisonic jsou tři fajn chlápci v letech, který bez ambicí a bez křečí našli společnou řeč a po všech těch kapelách, kterejma prošli, je to pořád kurva baví. Taky nevím proč, ale při poslechu desky se mi vybaví starý Day After katalogy (ještě „před internetem“, hehe...) a Mírovy obraty jako „esenciální povinnost“ a „jsem lapen.“ Retisonic přinášejí závan těchhle časů, ale není to upatlaná nostalgie.

Mám z týhle desky velkou radost a to jsem nikdy nebyl úplnej die-hard fanoušek toho, co Farrell dělal. Tady ale Retisonic nějak zázračně narazili na zlatou žílu toho lepšího ve mně.

Web Retisonic: http://retisonic.com/wp/