Nová deska dánských Rising dokonale naplnila klasické schéma - už dopředu víte, že bude dobrá, v něčem dost jiná než předešlé nahrávky, ale zase od ní nečekáte zas tak moc. No a dopadne to tak, že si ji pouštíte pošesté za sebou a vlastně vám to ani nepřijde. Prostě se vám to najednou dostane do žil a jako každé závislosti, se i téhle zbavujete opravdu těžko. Mě se to zatím nepovedlo. Ale zas tak mě to teda nesere.
Rising vyšli ze stejného prostředí jako Obstacles, Lack, Trust, Anchorless a ostatní spřízněné kapely a jsou dalším důkazem, jak neuvěřitělně aktivní a životem kypící je v současnosti jedno z křídel kodaňské punkové scény. V jejich středu stojí neúnavný workoholik Henrik a kapela prošla v poslední době slušnou akcelerací. Jejich první singl s černýma havranama na obalu už před pár lety ledacos naznačoval, ale teprve s "To Solemn Ash" je tady kapela, která má úplně jasno a je to slyšet od prvního hrábnutí do strun. Přestože jsou jenom ve třech, dokáží Rising neskutečné věci a to hlavně, co se týká síly a přesvědčivosti. Deska je totálně napěchovaná vybrující statickou energií, zvuk rezonuje v každé molekule a to ve i skladbách, které jsou postavené spíše na vokálu a parádně vystavěné atmosféře, než na adrenalinové jízdě po kytarových riffech. Nádherně je to slyšet ve čtvrté skladbě "Cohorts Rise", u které kdyby mi někdo řekl, že je to nevydaná věc z posledního nahrávání Mastodon, tak bych mu bez mrknutí oka věřil. Tahle kapela je bezpochyby jednou z hlavních inspirací současné podoby Rising, stejně jako Baroness, High on Fire nebo Kylesa a další party v tomto stylu. Nicméně ta podobnost podlě mě vychází ani ne tak z kopírování, jako spíš z faktu, že se Rising prostě prokopali ke stejným kořenům a vlivům a zasadili je do současného soundu, čímž tak nějak automaticky docílili podobného efektu jako výše vyjmenované kapely. Prostě to, co už před mnoha lety vymysleli Thin Lizzy, Judas Priest, Deep Purple, Black Sabbath nebo Mercyful Fate dostává nový kabát a nový kontext a na "To Solemn Ash" to podle mě zní líp než kdykoliv před tím. Bicí duní jako válečný marš a excelentní kytarová rifáž má dostatek síly jak v sekaných tvrdých základech, tak v nádherných melodiích, které vždy v tu pravou chvíli podpoří rozjetý celek a všechno to nádherně vygradují do skoro až heroických pasáží. Co mě ale asi dostalo nejvíc, jsou bravůrně zvládnuté vokály, jejichž jistota a síla jsou naprosto odzbrojující. V mnoha případech je to totiž právě zpěv, který vytváří melodii a osudovou atmosféru momentu. K tomu dochází hlavně ve chvíli, kdy mu k tomu kapela svým lehounkým ústupem dá dostatek prostoru a Henrik se do toho opře naplno. Ta kurevská síla pak pochází i ze samotných slov, ze kterých jsou utkané velmi zajímavé a hlavně temné texty, které vám nedají spát. Ve chvíli, kdy se to vše propojí, přichází čistá euforie a radost. I z toho důvodu, že vám dojde, že tahle skromná parta tří sympaťáků, dokáže jen s pomocí svých kámošů (deska se nahrávala v komunitním studiu, které vlastníma rukama postavil Morten z Obstacles) nahrát desku světové kvality a přitom zůstat nohama na zemi a součástí totálně podzemní punkové scény. Ostatně, Rising budou hrát 19. března Na Půlce spolu s Kontroll, za dobrovolný vstupný, pár piv a sojovej guláš. Přijďte se mrknout, protože jestli to bude byť jen s poloviny tak dobrý, jako tahle deska, tak to bude stejně zabijárna.
http://rising.bandcamp.com/
|
