Interview:  Joachim Hiller

Ox-Fanzine #146 | www.ox-fanzine.de

Z němčiny zkrátil a přeložil Kuba /balaclava@email.cz/.

JE MÁLO PUNKOVÝCH A HARDCOROVÝCH KAPEL ZNÁMÝCH PO CELÉM SVĚTĚ A REFUSED JSOU JEDNI Z NEJZNÁMĚJŠÍCH, NAVÍC VNÍMÁNI JAKO POLITICKÝ HLAS SCÉNY. PO DLOUHÉ PAUZE SE KAPELA /ZALOŽENÁ V ROCE 1991/ VRÁTILA NA HUDEBNÍ PÓDIA V ROCE 2012. V ROCE 2015 BYLO VYDÁNO ALBUM „FREEDOM“ A NYNÍ VYCHÁZÍ DALŠÍ „WAR MUSIC“- JASNÉ POLITICKÉ DÍLO, O KTERÉM JSEM V SRPNU 2019 HOVOŘIL S DENNISEM LYXZÉNEM:

Před rozhovorem jsem vytáhl cédéčka REFUSED z 90. let, která byla v té době vydána v Německu We Bite Records. V roce 2019 REFUSED stále existují - a tyto nosičepůsobí jako relikvie z jiné éry. Jak se máš, je to stále stejná kapela a je tu stále spojení s Dennisem, kterým jsi byl?

Dobrá otázka... Když jsme se v roce 2012 vrátili na scénu, byla to pro nás největší výzva: Jak se připojit k něčemu, co jste udělali už dávno? Jak se spojit s touto osobou, zvukem, hudbou? Od té doby jste se hodně změnili, včetně našeho pohledu na život, svět, hudbu. Tolik se změnilo. Když se podívám na texty těch starých nahrávek, zajímalo by mě, kdo je napsal! Ten chlap musel být šílený! Nakonec je to však součást mne a přivedlo mě to k tomu, čím jsem. Skvělá věc je, že když posloucháte nové album, najdete tam mnoho stop, které se vztahují k 90. letům. Ten jazyk a hudba je s námi už velmi dlouho. Jednou jsem se zamiloval do punku a hardcoru a nikdy jsem se s tím nerozloučil. Byl jsem s tím vždy nějak spojený. Pamatuji si ten pocit, mám ho rád a rád se do něj ponořím. Ano, je to všechno zvláštní. Například když ke mně někdo přijde a řekne mi, že viděl REFUSED v Saarbrückenu před 25 lety! Ale je to jen část mého života.

Lidi rádi mluví o „starých kapelách“ a napadnou mě třebaUK SUBS nebo GBH, ale REFUSED je už vlastně taky „stará kapela“.Nebo ne?

Tak to už napovídá, že jsme hodně stará kapela.. hahaha. Jistě, vím, co tím myslíš. Když myslím staré kapely, myslím tím MINOR THREAT, DEAD KENNEDYS, GORILLA BISCUITS. Ale pak potkáš mladý a mluví o GREEN DAY jako o „old schoolu“. Je to všechno generační otázka. Nevidím REFUSED jako „starou kapelu“, ale pokud se podíváš na naši biografii a kdy to všechno začalo, bylo to opravdu dávno. Svět se stále otáčí, my s ním, a tak se snažíme zůstat současní a existovat tady a teď, a ne v minulosti a nostalgii. Samozřejmě víme, které z našich nahrávek se lidem líbí, ale píšeme novou hudbu, vytváříme nové umění. Pořád se pohybujeme dopředu, ne zpátky.

Skoro jsi odpověděl na mou další otázku. Některé ze „starých kapel“ vyrážejí na turné jen se starými písněmi, jiné, včetně vás, se stávají současnými. Jak to děláte jako kapela?

Myslím, že mnoho z těchto kapel, které se podrobily této nostalgické rutině, se rozhodně snaží udělat něco nového, nové album a tak, ale může to být obtížné. Máme to jednodušší, naše štěstí je, že jsme byli tak dlouho pryč. Mnozí nás neviděli žít dlouho, jiní nikdy neměli šanci. Jsme aktivní již sedm let, ale stále je to pro nás nějak nové a „čerstvé“. A to nám pomáhá. Děláme nové desky, hrajeme živěspoustu nových písní. Když někdo přijde a řekne mi, že naše EP z roku '95 je to nejlepší, co jsme kdy udělali, přijímám to, to je vše. Ale jako kapela se vždy snažíme sami rozvíjet, s každou nahrávkou se snažíme dělat něco jiného. Jiné kapely vytáhnou koncept, který jim kdysi fungoval aopakují ho. Ale to nás nikdy nezajímalo, chceme být aktivní a současnou kapelou –aby NÁS to bavilo.

Když říkáš "NÁS", myslíš tím celou kapelu?V případě REFUSED, rozhodně myslím kolektivní„my“, i když jsem něco jako mluvčí kapely. Nicméně na posledním albu to byl bubeník David a kytarista Chris, kdo psal písně a produkoval album. Vždy se starali o skládání písniček, zatímco já jsem zodpovědný za texty a jsem nejvíc vidět v rozhovorech o politice. Jsme víceméně kolektivní, společně diskutujeme o směru a budoucnosti kapely. Je to vždy o kolektivu. Dave, Chris a já jsme spolu hráli od roku 1994, basák Magnus tam byl celá devadesátá léta a je slyšet na každénaší nahrávce. Znali jsme se už dlouho, obsazení bylo v průběhu let docela konstantní.

Diskutujete o tématecha textechnebo se jedná o obsah,s nímž se zabýváte až tehdy, pokud se na ně v rozhovorech novináři ptají?

Ne, určitě o nich spolu mluvíme.O tom jak se chceme jako kapela prezentovat, kam se budeme ubírat. A samozřejmě musíš být připraven na odpovědi, když ti novináři položí otázky. Opravdu jsme hodně mluvili o všech aspektech naší kapely - texty, hudba, obal desky. Všichni jsme zapojeni, každý přispívá k tomu, jaká nahrávka bude, což je zase základem rozhovorů, které vedeme. Trávíme hodně času diskutováním o našich vymezeních.

Pokud nemáš plné ruce práce s REFUSED, zpíváš s tvojí další kapelou INVSN, a před několika lety s AC4. Koncertyobou těchto kapel jsou mnohem menší, přijde na ně jen 50-100 lidí. Tomu já nerozumím, protože když jsem nadšený fanoušek REFUSED a THE (INTERNATIONAL) NOISE CONSPIRACY (další Denisova kapela), zajímám se přece také o další projekty, kteréděláš. Ale s tímto přístupem asi patřím k menšině. Tobě to nevadí?

Trochu. Připadá mi to trochu divný jako tobě, protože když mě zajímá umělec, vždy se snažím pochopit celou jeho práci. Ale dobře, já jsem zrovna super magor… (Denis zpívá a zpíval v hodně projektech a jeho hudební rozpětí je široké-pozn.překladatele). Myslím, že INVSN jsou fantastická kapela, liší se od REFUSED a velmi se liší od Noise Conspiracy. Samozřejmě to také záleží na vydavatelství, na kterém vydáváš a na desítkách dalších důvodů, ale je to zvláštní, když už víc lidí nechce vědět, co dalšího děláš. Ale s tím nemůžeš nic dělat. Mně se líbí ten rozdíl mezi turné, kdy s INVSN loni v létě jedeš v dodávce, hraješ v klubech pro 100 až 250 lidí, kde si taháme a připravujemevšechno sami. Je to naprosto tvůrčí DO IT YOURSELF a jsem rád, že tuto zkušenost mohu stále zažívat. Přináší do mého života určité množství energie. A pak jsem se vrátil domů a připravil se na turné s REFUSED, s celou posádkou, ne jen s kapelou a v noční košili.

První kapelu si měl v 15 letech, v 19 letech jsi založil REFUSED. Už jsi někdy měl „normální“ život, nevadilo ti to někdy?

No, v rané fázi jsme měli normální dočasná zaměstnání, ale jinak ne, nikdy jsem neměl „normální“ život. A nikdy jsem neměl žádné ambice stát se hudebníkem, a to ani v počátcích REFUSED. Předpokládal jsem, že to budu dělat pár let, a pak ještě budu moct studovat a pak hledat práci. Ale to se nikdy nestalo, pořád jsem dělal hudbu. A v určitém okamžiku jsem si uvědomil, že jsem docela dobrý v tom, že jsem frontman a zpěvák, a pokračoval jsem. Takže ne, nikdy jsem neměl normální práci a pravidelný měsíční plat. Nikdy jsem neměl takovou normální stabilitu. Občas dostanu „krizi normálnosti“, ale to je v pořádku. Když se rozhlédnu po svém sociálním prostředí a vidím všechny lidi mého věku, kteří nyní mají dvě nebo tři děti, trvalé zaměstnání a dům na předměstí, tak můj život je úplně jiný. Když se ale podrobněji podívám na to, co jsem vytvořil hudebním a tvůrčím způsobem a kam všude jsem cestoval, když pomyslím na všechny své zkušenosti, nechci to měnit. Jistě, může to být stresující, pokud nevíš, kolik peněz vyděláš v příštím měsíci, ale uvědomuji si, že jsem ve velmi privilegovaném postavení, že mám v celém svém životě jisté výhody. A je to fantastický život, i když koncert INVSN navštíví za večer jen 60 lidí. A proto nevím, jak se žije „normální“ život.

Nemáštedy titul z vysoké školy nebo něco podobného?

Ne, nemám nic. Nemám ani maturitní vysvědčení. V posledním ročníku jsem měl 60% absence a to bylo všechno. Naučil jsem se vše prostřednictvím hudby.  I politikujsem objevil skrz hudbu. Takhle jsem se učil a vzdělával.Ale mám tajnou naději, že pokud budu v hudbě pokračovat a zajímat se o politiku, tak jednoho dne mi univerzita v Umee /Denisovo rodné město-pozn.překl./ možná udělí čestný doktorát, hahaha. Jednou snad...

Kolik času přípravy má nové album REFUSED?Fanoušci si téměř nevšimnou, že práce na takovém albu často trvá rok nebo dva.S deskou „Freedom“ jsme téměř dva roky cestovali a pak jsme si vzali osm měsíců volna, kdy jsme se vůbec neviděli. A pak jsme začali pracovat na „War Music“, to bylo před dvěma lety. Samozřejmě to není neustálá práce, každý z nás má svůj život, projekty a závazky, ale ten tvůrčí proces neustále pokračuje. Do nového alba jsme tedy investovali spoustu času, úsilí a nápadů. A ano, někdy je těžké, že všechno trvá tak dlouho. Když jsme byli mladší, bylo to snazší a rychlejší, kapela určovala naše životy 365 dní v roce a 24 hodin denně. Dnes má každý z nás jiný život, a to znamená, že ten proces teď trvá téměř dva roky - teprve až jsme byli přesvědčeni, že písně jsou opravdu dobré. Neboť každá píseň měla hodně verzí.

Když říkáš, že byly napsány před 2 lety, je potom výzvou, aby zůstalymyšlenky do zveřejněníaktuální. Jak se ti podaří vyvážit tu uplynulou dobu?Nová současná témata jako např. „Pátky pro budoucnost“ Grety Thunbergové by se snad ani nedala použít.

Dobrá otázka! Můžeš jít dvěma směry: Dělat to jako DEAD KENNEDYS, kdy témata jejich textů jsou dnes ve skutečnosti úplně zastaralá, ale ve své době byla nesmírně relevantní, jen pomyslete na pokusy Tippera Gora o cenzuru v 80. letech. Nebo tak, jak jsem se rozhodl já: Chci, aby mé texty měly nadčasový význam, aby se jim dalo porozumět teď i za dvacet let. Pokud vložíš současné události do textu písně, vždy pak poznáš, že byla vytvořena v roce 2019. A to jsem nikdy nechtěl. Snažím se tedy zaměřit na jasné konkrétní téma, ale vyvážit ho obecným prohlášením. Tak jsem se s tím vždy vypořádal, vždycky jsem chtěl psát texty, na které se můžeš odkázat i po letech, bez ohledu na zemi, ve které žiješ. Časem se to naučíš.

Takže musíš pracovat na tématu takovým způsobem, aby v textu zůstalo nadčasové poselství.

Přesně tak to funguje. David a já hodně diskutujeme o textech a námětech. Obvykle začínáme s nejasným nápadem a pak o tom mluvíme celé hodiny. Podíváme se na to, co se děje ve světě, a pak to musíte rozebrat tak, aby to zapadalo do písně, protože máš jen několik řádků prostoru dostat tam, co chceš říct. Takže každá věta musí sedět a není to snadné. Někdy se podíváš, co jsinapsal, a nefunguje to. A za každým textem je dlouhá diskuse, dokud nenajdeme podstatu toho, co chceme říct.

Pro ty, kteří stále kupují fyzické nahrávky, je každý text v bookletu obohacen o další vysvětlení a citace. Jakým způsobem na tom pracujete? Máte vždy s sebou notebook a píšeš si nápady?

To je přesně to, jak to funguje, vždycky nosím notebook. A samozřejmě můj smartphone. Pokud mě při čtení knihy něco zaujme, zapíšu si to pro pozdější použití. David a já máme velký soubor odkazů na knihy, citace, články, autory, hudbu a filmy. Neustále posíláme zprávy typu: Mrkni se, četljsi tento článek v Le Monde Diplomatique a v New Yorkeru? A pokud jde o další citace, tak tím reagujeme na omezený prostor textu písně. A také můžete textům dát trochu větší hloubku citováním známých myslitelů. Kromě toho může posluchače inspirovat, aby se blíže podívali na toto téma a sami objevili pozadí myšlenek. Myslím, že je to fantastický aspekt umění, že ostatní mohou sami studovat a rozvíjet se. Tak jsem to vždycky dělal. Nakonec to, co vím o politice, bylo o přístupu prostřednictvím hudby. Díky tomu je hudba tak fantastickým nástrojem. Nejsme politici, nejsme akademici, ale máme své vlastní zdroje.

Když jste založili kapelu, byli jste ve stejném věku jako lidé, na které jste se se svými písněmi obraceli. Dnes je vám všem přes čtyřicet a máte fanoušky, kterým je teď dvacet let. Je jiné, zda oslovujete lidi ve stejné věkové skupině nebo ty, kteří jsou o dvacet let mladší, že?

Ano, něco to změní. Podstatou punku a hardcoru je, že jejich původní nápad je orientovaný na mládež. Zároveň mnoho lidí ze scény už nejsou děti, ale mnohem starší. A samozřejmě přemýšlím, mluvím a píšu z pozice muže středního věku, ale snažím se tak k lidem nemluvit. A myslím si, že to lze udělat také s texty. I když jsou velmi přímé, jsou také velmi obecné, takže si myslím, že si z nich mohou mladí lidé něco vzít. Všímám si, že existují kapely, které se snaží zachovat si stále image kapely, kterou byla kdysi před dvaceti lety. Ale měl bych dnes psát texty o tom, jak jsou školy nebo rodiče nepříjemní? Ne, chci psát texty o tady a teď. A už nechci být na pódiu v kraťasech nebo širokých kalhotách. Nejsme takoví. Chci také zastupovat osobu, kterou jsem v kontextu kapely. A doufejme, že to bude stejně populární u lidí našeho věku, jako u mladých lidí. Doufám tedy, že najdu tón, který osloví všechny v publiku. Opravdu o tom všem hodně přemýšlím, protože zpívání a mluvení o politice je zvlášť obtížné. Mnoho témat, kterými se zabýváme, je v našich hlavách už třicet let - a někteří lidé v publiku s tím teprve začínají. A když jste tak mladí, máte rovněž zcela jiný přístup k mnoha věcem a v neposlední řadě také jinou energii. Takže ty dva světy se mohou srazit, ale to je v pořádku. Tak to musí být.

Pro mě jsou punk a hardcore stále „hudbou změny“. Ale zajímalo by mě, jestli tato hudba hraje významnou roli v hnutí „Friday's for Future“ nebo „Extinction Rebellion“. Rap je v mladé věkové skupině už léta populárnější než punk.

Myslím, že tvoje hodnocení je správné a nemyslím si, že mnoho mladých punkových a hardcore kapel je obzvláště politických. Rap je vlastně politický žánr sám o sobě, určitě existují umělci, kteří jsou politicky aktivní. Ve skutečnosti kytarová hudba už není takovou hudbou, kterou děti „automaticky“ slyší. Může to být pro nás trochu frustrující, ale není důvod se politicky vyjadřovat hudbou mladých. Když hrajeme s REFUSED, je v publiku mnoho lidí, kteří přesně vědí, o co se jedná, kteří znají naše pozadí a naši historii. Ale je tu asi 15% publika, pro které je to všechno nové a s kým chceš zaujmout pozici přesně jako se všemi ostatními přítomnými.  Kromě toho se hodně věcí vrací a doufám, že nastanou i chvíle, kdy se kytarová hudba, punk a hardcore stanou populárnějšími mezi mladými a až se toho chytnou DJ´s a rappeři. Možná to bude jiný druh punku a hardcoru než ten, se kterým jsme ty a já vyrostli, ale hlavní věc je, že bude jiný. Stále mám naději a na každém festivalu se vždy těším na nové mladé kytarové kapely. V dnešním případě jsem dokonce šťastný třeba i za stonerockovou kapelu sedmnáctiletých kluků.

V nové skladbě „Blood red“ jsou slova: „The Last Gap of the 1%“. Aniž bych chtěl něco podsouvat, tato 1% metafora pro superbohaté, pro ty lidi, kteří údajně ovládají všechno, se také používá v kruzích teorie spiknutí. Byl to záměr?

Nemám zájem o konspirační teorie. Pro nás představuje 1% ekonomické rozdíly mezi těmi, kdo nemají, a těmi, kteří mají všechno. 1% představuje kolik peněz a energie se nashromáždilo pro malou část světa, což se potom používá k potlačení všech ostatních. Žijeme ve světě, ve kterém my na Západě neustále mluvíme o tom, jak jsme demokratičtí, a zapomínáme, že nemáme ekonomickou demokracii. Tento 1% obraz pro mě představuje velmi nedemokratickou strukturu kapitalismu. To je to, co jsem tím myslel, ne něco o svobodných zednářích nebo klubu Bilderberg. Zajímám se o postavení nejbohatších na tomto světě a o jejich neochotu sdílet s námi své bohatství.

S THE (INTERNATIONAL) NOISE CONSPIRACY jste jednou hráli v Číně. Čína je v současné době na vrcholku „seznamu sledovaných“ represivních zemí, a to právě proto, že se tato země s rychle rostoucí ekonomickou mocí stále více objevuje po celém světě jako investor, a to i v Evropě. A jde mi hlava kolem, když slyším, že čínská internetová společnost Tencent, která stejně jako všechny tamní společnosti, nakonec podléhá diktatuře Komunistické strany, se snaží získat 10%až 20% akcií hudebního gigantu Universal, kterému patří Spinefarm Recordsu kterých vydáváte.

To jsem nevěděl. Ale nadnárodní hudební společnosti byly vždy zapojeny do špinavých obchodů.Myslím tím růžné dohody s vládami pochybných diktaturaž k obchodům se zbraněmi. Vždy jsem váhal, abych se zapojil do takového koncernu a přemýšlel, jaký to má dopad. Ale nakonec je to stejné, i když je Čína represivní diktaturou, stále bych tam jezdil hrát. Protože to tam lidé potřebují. Stejně tak do Ruska,jel bych tam hrát kdykoli. To je jeden z našich principů. Spinefarm Records jsou součástí Universal, ale vidím to jako způsob, jak zpřístupnit naši hudbu co nejvíce lidem. Můžeme použít jejich síť k šíření našich myšlenek, jak nejlépe umíme. I když víme, že tyto mezinárodní korporace podnikají neprůhledně, nemyslím si, že tomu můžeš zabránit. Na druhou stranu: We Bite Records, kteří nás vydávali v našich začátcích nás nikdy nezaplatili, nikdy jsem neviděl cent za naše nahrávky. Špatné obchodní praktiky jsou všude. Je samozřejmě problematické a děsivé, když takový korporát začne obchodovat s čínským internetovým gigantem, ale takový bohužel dnes svět je. Což by nemělo znít jako výmluva.

Jak moc jste ochotný dělat kompromis, když chcete hrát na významných festivalech po celém světě? V mezinárodním rezervačním sektoru dominuje také několik velkých společností.

To je také téma, o kterém hodně diskutujeme, ale pak stejně na pódiu vidíme reklamu na cigarety a nejsme tím samozřejmě nadšeni. Ale jak jsem řekl, naším cílem je oslovit co nejvíce lidí naší hudbou a našimi myšlenkami. Musíte dělat kompromisy a někdy dělat věci, s nimiž se necítíte na 100%. O něčem takovém však můžete otevřeně mluvit a zpochybnit tak současný stav. Také je pro mě velmi problematické pracovat se Spotify a iTunes, ale s těmito sítěmi bohužel musíme spolupracovat. Stejně jako máme náš vinyl lisovaný v České republice a mám s tím také své problémy. Ano, v hudebním průmyslu a  v obchodě s organizováním akcí jako je Live Nation atd. existuje mnoho problémů. Mezi všemi těmito protivenstvími se musíte jako skupina vydat na cestu a ptát se pokaždé, když se rozhodnete, zda to stojí za to. Už jsme odmítli mnoho nabídek, ať už jde o festivaly nebo využití naší hudby v reklamě. A můžete se jen pokusit vždy udělat dobré rozhodnutí. Protože třeba až přímo na festivalu při rozhovoru zjistíš, že organizátor je problematická společnost nebo osoba. To vše v rámci kapely neustále diskutujeme.

Švédsko je považováno za jednu z nejvíce digitálně vyspělých zemí. Hudba je téměř slyšet pouze prostřednictvím streamování, hotovostní platby jsou absolutní výjimkou a lidé v tvojí zemi kvůli takovému chování patří nejspíš k nejvíce sledovatelným lidem na světě. Jak se cítíš?

Je to divné. Jsme na cestě k bezhotovostní společnosti a nějak mám pocit, že se děje něco temného. Bankovní sektor nikdy neudělá nic příjemného pro lidi, kteří mají své vlastní plány, a jak říkáš, jsme nejvíc sledovatelní lidé na světě. Dobrovolně zveřejňujeme informace o našich telefonech a počítačích. Nakonec lidé začnou cenzurovat sami sebe, protože nechtějí, aby se o nich určité věci daly sledovat. Žijeme v podivných časech. Směřujeme ke společnosti z románu 1984 a ochotně to dovolujeme. Jediným problémem je, že jako hudebník se nemůžeš vyhnout sociálním médiím, musíš mít profil. Dřív to bylo jednodušší : ) Vydali jste novou desku a pak jeli na turné. Udělali pár rozhovorů a to bylo vše. V současné době existuje řada aspektů, které je třeba zvážit, když jste v kapele. To odráží společnost, ve které žijeme.

"War Music" je silný název alba. Na jakou válku to odkazuje?

Ne konkrétní. Možná „třídní válka“, třídní boj. Což nás přivádí zpět k 1% tématu. Hledali jsme titul, který by dával smysl pro revoluci. To znamená, že se musí něco stát. A pak je tu další aspekt, který je důležitý, když jste v politické kapele v roce 2019: uvědomění si, že hudba již není katalyzátorem změny. Jsme za hranicí, kdy jsme věřili, že hudební hnutí má potenciál porazit kapitalismus. Naším dnešním cílem je tedy inspirovat lidi našimi koncerty. Možná budete stále schopni oslovit mladé, ale už ne lidi našeho věku. Jako kapela však chcete poskytnout hudbu pro boj, který vedou další lidé. Dává to smysl? Chceme být kapelou, která vás pozvedne po náročném dni. Pokud uspořádáte protestní akci, chceme být kapelou, která za to přináší hudbu.

Název War Music pro mě nemusí znít úplně pozitivně. Uprchlíkům ze Sýrie by se to nezdálo moc "cool".

Jistě, ano, ale slova mají různé úrovně významu. Poslední album bylo nazvané „Freedom“ a nikdo pořádně netušil, co tím chceme říct. Protože „svoboda“ je také slovo s mnoha úrovněmi. Například nedostatek svobody nebo snaha o svobodu, ano liberální představy o svobodě, s nimiž vůbec nesouhlasím. Vybrali jsme titul, kterého si posluchač všimene a zaujme ho. "Modern Life is War" je geniální název kapely, protože geniálně vyjadřuje současný stav a proto je naše nahrávka soundtrackem k našemu modernímu životu. A k té námitce: některé texty na albu mají souvislost s válkou v Sýrii, s uprchlíky, kteří k nám přišli, s pravicovou politikou, rasismem a fašismem. O tom všem na tomto albu zpíváme. Sám jsem nikdy nebyl svědkem války a doufám, že nikdy nebudu muset. Ale válka je velká část kapitalismu, takže o ní musíme zpívat a mluvit.

https://www.ox-fanzine.de/

https://www.officialrefused.com/

Obrázky