Aran Epochal, Aran Satan, Adam Nenadál … zdravím Tě pane! Ego rozdělený na tři části? S kým máme vlastně tu čest?
Adam Nenadál je moje identifikace v "reálným" světě, Aran Epochal je moje logo/ego pro hudební věci a Aran Satan? Nedávno jsem si s mírným zděšením uvědomil, že o Aranu Satanovi mluvím a přemejšlím ve třetí osobě... Nejsem si jistej, co to znamená, hehe. Každopádně mi tyhle tři ega pomáhají rozlišovat, co právě dělám a na co se soustředím. Času je strašně málo a já ho chci využít co nejlíp - ne se jen tak motat od ničeho k ničemu.
Mluvíš o Aran Satan ve třetí osobně …, je to tedy Tvé horší „já“?
Ne ne ne, to bych neřekl. Je to moje "já", nevím, jestli horší nebo lepší. Ale nechávám Arana Satana mluvit, sám jsem někdy překvapenej, co z něho vyleze. Nepletu se mu do toho. Každopádně je dost upřímnej.
Zná Tě spousta lidí, přesto - jak by jsi sebe, potažmo A.Epochala a Satana představil?
36 let, šťastně ženatej, dvě děti, fanatik do muziky, nesnáším lenost a výmluvy a potřeboval bych minimálně ty tři životy, abych všechno stihnul tak, jak bych si představoval. Aran Epochal je moje cesta zvukem, Aran Satan je můj svět slov.
Jak vypadá obyčejnej den Adama Nenadála? O čem přemýšlí Aran Epochal a co
by nejraději dělal Aran Satan?
Nic zvláštního. Obvykle vstávám v 6.45 a jedu se starší dcerou Anežkou do školky. Pak práce. Doma jsem kolem sedmý večer (jednou za tejden mám ale službu do půlnoci) a snažím se dělat na nějakejch věcech. Když jsem zdravej, chodím dvakrát tejdně běhat. Zhruba tak jednou tejdně je koncert, na kterým buď hraju, nebo ho pořádám, nebo ho chci vidět. A o víkendu jezdíme s dětma na výlety, to nás hodně baví. Jen kousek za Prahou je spousta skvělejch míst. Aran Epochal přemejšlí, kde vzít další cca tři hodiny denně, aby mohl uskutečnit všechny nápady. Aran Satan je většinou vypnutej - ten se zapíná, jen když je dost energie.
Jaké jsou Tvé aktivity? Jsou limitované jen hardcore punkem?
Já tomu neříkám "hardcore / punk", neříkám tomu ani noise, alternativa, underground, DIY... nedávám tomu jména. V zásadě se ale dá říct, že moje aktivity jsou "limitovaný" (pokud teda tohle slovo chceme používat) nezištným přístupem k muzice a ke všem věcem okolo. Mám zaměstnání, který živí mojí rodinu - a moje hudební aktivity jsou naštěstí mimo tohle. Nedovedu si představit, že bych byl jakkoliv finančně závislej na muzice. Podle mě tak automaticky ztrácíš možnost vyjádřit se svobodně a bez kompromisů.
Otázka je, do jaké míry jsme svobodní a jaké kompromisy jsou pro nás ještě přípustné - to je asi hodně individuální. Jak se díváš na politiku? Jsi v ni nějak aktivní?
Já jsem v tomhle možná stará škola: v mým světě je pořád ta NEJ kapela The Plastic People Of The Universe. V porovnání s dilematama, který tyhle lidi denodenně řešili - a obstáli - jsme na tom relativně dobře. Tím, nechci říct, že tenkrát to bylo těžký a teď je to strašná pohoda, to vůbec ne. Všichni moc dobře víme, na čem dneska jsme. Ale odkaz těchhle lidí je pro mě následující: svobodu si neseme v sobě. Je to strašný klišé, ale když se podívám na cestu PPU a třeba Magora Jirouse, tak to prostě je pravda. Přál bych si, abych ve svým životě obstál jako tyhle lidi. Pro mě to jsou největší vzory, inspirace. A politika? Ta "skutečná", "velká" politika, o který se mluví v televizi a píše v novinách, je pro mě mrtvej svět. Cejtím přesně NULA styčnejch bodů mezi tím, jak chci žít, a mezi tímhle státním zřízením. Tečka. Pro mě je "politika" spíš snaha pomáhat na tý úplně "nejnižší", osobní úrovni - pomáhat kapelám na turné, pomáhat lidem s koncertama, s deskama, pomáhat lidem v pohybu. Cejtím, že to je můj účel tady - bejt k dispozici lidem, který si to zasloužej. A když má člověk děti, dostává to všechno novej význam. Další klišé "nechat tu něco po sobě" najednou dostává novej význam.
Dělíš svůj život na „svět v práci“, „táta“, „rocker“? Jak to funguje u Tebe?
Já se snažím svůj život moc nedělit. Cokoliv, co dělám, se snažím dělat tak, abych ze sebe nemusel blejt. "Nežít jako prase," řekl jednou Petr Placák. Táta rocker přijde domů z práce a nemusí si brát jinou masku, jsem to pořád já. Navíc tím, jak máme skoro všichni „ve scéně“ děti, se ten svět rodin a svět muziky hodně propojuje - což je skvělý a doufám, že to bude trend i do budoucna. Naše dcery teď viděly dva koncerty Daniela Higgse (v Českejch Budějovicích a na Šumavě) a tu starší to vyloženě zaujalo. Přijde mi blbý rozloučit se večer s rodinou a jet odehrát koncert - chtěl bych to prožívat s nima. Snažím se hrát na co nejvíc akcích, kde se to dá spojit i s nějakým rodinným výletem.
Aran Epochal a jeho singlové splity … čím Tě tenhle formát tak fascinuje?
Pro mě je sedmipalec základní komunikační hudební prostředek. A na formátu sedmipalcovýho splitu se mi líbí ten moment "sdílení". Už tak nevelkou asfaltovou plochu sdílíš s další kapelou na druhý straně. Automaticky tak stojíš nejen za svojí skladbou, ale i za tou na druhý straně. Ty skladby si kryjou záda jedna druhý. Taky si myslím, že sedmipalce jsou v jistým slova smyslu svobodnější než deska... spousta kapel se plahočí za tou vysněnou deskou, za tím pomníkem, za tím albem... přitom muzika je podle mě o něčem jiným než o stavění pomníků. Řada splitů Aran Epochal je o komunikaci a pokoře. Přistupuju v muzice s čím dál větší pokorou a nevadí mi, když jsou moje skladby "ve stínu" - na druhý straně těch singlů.
O čem je podle Tebe hudba a texty Aran Epochal? Máš nějaký cíl, kam chceš posluchače dostat?
Cíl, kam chci posluchače dostat, nemám. Moje žena zvuku Aran Epochal tak trochu vyčítá, že to je možná až moc "introvertní". Při hraní jsem tak soustředěnej na tu hudbu, že moc věcí kolem sebe už nevnímám. Je to úplně jinej zážitek než v Gnu a je to skvělý. Tři roky jsme hráli ve dvou s Bourkem, teď hraju sám na akustickou basu + ambient / glitch / drone podklady od Bourka k tomu. Ten zvuk se posunul, zážitek z hraní taky. Jsem rád, že to pomalinku postupuje a vyvíjí se to, i když na nějakej "progres" vyloženě netlačím. Spíš nechám ten zvuk a ty linky, ať si samy najdou cestu, já jsem jen prostředník. Je to prostá, syrová, skromná hudba. Nejsou to "písničky" - za těch dvacet let jsem si uvědomil, že neumím psát dobrý písničky. Mám rád monotónní hudbu a tohle vychází jak z folku, tak z ambientu, ale má to možná i něco z toho, čemu Daniel Higgs říká "Lungfish music".
Cítím, jako kdyby ses vracel „ke kořenům“. Bylo to tak vždycky nebo jsi dostal nějaký impulz?
Konkrétní impulz to nebyl, ale asi máš pravdu. Uvědomil jsem si, že jsme jako "scéna" strašně svázaný muzikou, kterou dokola posloucháme, a místama, kde se ta muzika živě odehrává. Pořád ty samý místa, dost podobný kapely, dokonce i ten merch vypadá dost stejně, všechno se opakuje. Zmizel z toho pohyb dopředu, místo toho se tak trochu motáme v kruhu. Děláme všichni hlasitou muziku (včetně mě, hehe...), která se hraje v klubech - a to je celý. Pak si dáme pivo na baru. Je to prostě na můj vkus až moc ritualizovaný... Abysme si ale rozuměli - já to dělám rád a jsem toho součástí a baví mě to. Zároveň ale cejtím, že je důležitý hledat i jiný cesty. Pro mě je ten "návrat ke kořenům" návratem do bodu, kdy spousta věcí startovala a měla velkej energetickej náboj. Nenávidím dělat věci jen ze setrvačnosti. To je mimochodem i další z důvodů, proč vydávám jen sedmipalce: sedmipalce vydávají kapely na začátku svý cesty, berou to jako předstupeň k desce. Mě ale baví bejt pořád na začátku, pořád na novým začátku. Bejt nadšenej z věcí stejně jako když mi bylo šestnáct, sedmnáct. Chválabohu mě to neopustilo, spíš naopak.
Jasný naprosto to chápu. Na druhou stranu si myslím, že většina mladých tomu dnes již porozumět „nemůže“. Je to věkem, prožitkem, dobou … co já vím. Možná se pletu. Já zase nerozumím hip hopu - vždycky to šlo kolem mně a ani se mi ten styl nelíbil. Proč si myslíš, že má dneska úspěch v „punkovém“ kabátě?
Protože to sdělení je tam na prvním místě, v tomhle je to maximálně přímočarý, srozumitelný. A protože punkový publikum (oba asi myslíme "punkem" to samý) je dost chytrý, našlo si k tomu cestu. Možná taky zafungovalo to "opotřebení" tím, o čem jsem psal před chvílí.
Slyšel jsem Tě hrát cover Michala Tučného. Proč právě on?
Jako dítě jsem pořád dokola poslouchal desky Greenhorns, první a druhý album. Rodiče to měli doma a já jsem tím byl úplně fascinovanej. Přišel jsem domů ze školy a před tréninkem (tenkrát jsem závodně plaval) jsem to třeba dvě hodiny hrál pořád dokola. Ten cover je "Šest bílých koní" z první desky. Bylo to moje úplně první setkání s hudbou a totálně mě to pohltilo. A drží se mě to do dneška. Country mám rád a Michala Tučnýho taky. Ty písničky jsou geniální a jejich český verze jsou báječný. Povídal jsem si o tom s bubeníkem Obits, kterej má taky country rád: zajímalo ho to, tak jsem mu poslal nějaký MP3 starejch Greenhorns. Byl z toho úplně hotovej.
Vadí Ti, když se lidi ptají na Gnu?
Ani ne, já to chápu. Úplně. Je to přece super kapela, hehe... My nemáme žádnej web, kde by se lidi dozvěděli, že teď sice nehrajeme, ale že máme jen pauzu, že to není konec. Takže to musím trpělivě vysvětlovat. Až na to dostaneme chuť, tak do toho zase vlítneme. Vím, že s Aran Epochal a Aran Satan budu pořád ve stínu Gnu, protože ta setrvačnost se nedá jen tak zastavit. Pro mě to je v pořádku, jsem na to připravenej. O to víc si vážím nabídek, týkajících se AE nebo AS - strašně mě těší, že některý lidi sledujou a podporujou i to, co dělám mimo Gnu. Mimochodem - zbytek Gnu má novou kapelu Lapa, hrajou jen třech. Myslím, že to bude hodně dobrý.
Jaké plány má aktuálně Aran Epochal a Aran Satan?
Aran Epochal: na Dog Lovers vyjde sedmipalcovej split s Timem Remisem, bubeníkem Auxes, Milemarker a basákem a zpěvákem Sweet Cobra. Tim hraje sólo na banjo krásný písničky... vzhledem k jeho dost divokýmu zjevu je to krásnej kontrast. V říjnu pojedeme společný turné - kdo by chtěl udělat koncert, dejte vědět! Aran Satan: v dohledný době vyjde v nakladatelství Za tratí kniha, v který jsou texty Aran Satan doplněný kresbama Štěpána Adámka. Je to rozšířenej a do papíru převedenej koncept www.aransatan.tv . Graficky to zpracovává Bourek / Carton Clan a vypadá to úžasně...
Píšeš recenze a děláš i koncerty … podle jakých měřítek si kapely vybíráš a proč to vlastně děláš? Poslední zbytky volného času?
Já si prostě nemůžu pomoct. Miluju muziku, i po těch letech si uvědomuju, jaký máme štěstí, že tu je něco jako "scéna", v který se pohybuju. Snažím se pomáhat, jak to jde. Možná se pletu, ale myslím si, že když stíháš svoji kapelu, tak můžeš stíhat i dělat něco pro druhý. Recenze mě baví psát, baví mě pokusit zachytit slovama, jak na mě hudba tý který kapely působí. Koncerty jsou pro mě klíčový, to už jsou dneska poslední místa, kde se lidi skutečně SETKÁVAJÍ a MLUVÍ spolu. Jinak přece máme mejly a skype, hehe. A měřítka? Ta muzika v sobě musí mít něco syrovýho a uvěřitelnýho. Může to bejt noise, psychedelie, minimalismus, ambient, folk, hip hop, to je jedno, ale musí tam bejt něco, čemu prostě věříš a co je syrový, přímočarý, přímo k srdci.
Mám rád film „High Fidelity“ a strašně mně baví moment, jak se dva vinylový maniaci se zaujetím baví, podle jakých kritérii třídí desky ve své sbírce. Neptám se poprvé, ber to jako dotaz na „odlehčenou“, jak řadíš desky Ty?
No ty vole! My jsme se v říjnu stěhovali a teprve teď máme hotový police, takže minulej tejden jsem to právě znova řešil. Je to složitý a jsem si jistej, že nějakej psychoanalytik by si na tom pochutnal. Takže: neřadím podle abecedy, ani podle data vydání. Řadím tak nějak přibližně podle labelů a podvědomě mi z toho vychází, že ty nejcennější dávám na pravou stranu police. Prostě čím víc doprava, tím cennější desky tam mám (nemá to nic společnýho s politikou, hehe!).
Vinylové desky? Stav se tuším obrátil - myslíš si, že CD přežije?
CD už je mrtvý, to je jistá věc. Vydávat hudbu na CD mi dneska připadá jako úplnej nesmysl. CD už snad nikdo nemůže brát vážně. Ideální kombinace je vinyl + MP3 download.
Líbí se mi, že své koncerty směřuješ do netradičních míst jako jsou obýváky, stodoly, půdy … kde Tě nejvíc bavilo hrát a kde by jsi si do budoucna rád zahrál?
To je právě snaha porušit ty stereotypy. Dvacet let jsem hrál v zakouřenejch klubech a přestalo mě to bavit. Mám rád, když hudba funguje v nečekanejch souvislostech. Je to teď pro mě velký téma - snažím se nacházet nový místa na hraní, kde by se lidi sešli a mluvili spolu a pak by hrála hudba... zajímá mě koncept "setkávání" spíš než "koncert". Každej potvrdí, že lepší je 10 lidí v obýváku než 30 náhodnejch znuděnejch lidí v klubu. Nejvíc mě bavilo hrát u Straby v obýváku na Svatým kopečku v Olomouci, to byl možná nejlepší koncert, jakej jsem kdy za těch dvacet odehrál. Výjimečná věc. A kde bych si do budoucna rád zahrál? Zahrady, půdy, skály, lesy, pole, lomy, jeskyně, stodoly, sklepy... Je to i na vás!!!
Adame, nedá se to nezeptat - dělal jsi koncerty, i jsi hrál s Daniel Higgsem (Lungfish). Jakej to je člověk? Sblížil jsi se s ním?
Daniel je úžasnej, úžasnej člověk. Neuvěřitelně si ho vážím. Když mě sám od sebe požádal, abych mu udělal turné po východní Evropě, měl jsem pocit, že mu aspoň částečně můžu splatit za tu nádhernou muziku, kterou celej život vytváří. Na něm je parádní, že vůbec nemáš pocit, že se bavíš s muzikantem... Potkal jsem spoustu parádních lidí z kapel a prokecal hodiny, ale vždycky to tak nějak skončí u muziky, hehe... S Danielem se ale ten hovor přirozeně stáčí k jinejm věcem. Pozoruje detaily, dokáže o nich zajímavě mluvit... Je to strašně skromnej a slušnej člověk, v takovým to staromódním smyslu. A obdivuju, co dělá v muzice: místo toho, aby hrál s Lungfish a slavil úspěchy coby jedna z nejstarších kapel na Dischordu, tak se vydal na úplně opačnou stranu a dělá dost zvláštní, intuitivní a obtížně přístupnou muziku. Všechny jeho koncerty, co jsem viděl, byly neopakovatelný. Je to génius, nepřeháním.
Adame, rád jsem si s Tebou popovídal. Těším se na Tvoje vystoupení, nahrávku i knížku. Pokud Ti něco leží v hlavě a mělo by to být právě tady, máš prostor …
DIKY! A.
myspace.com/aranepochal
aransatan.tv
|
