Blackbird Raum a anarchofolkové ideály

Devon Léger (Heart Music, 2013)

SANTA CRUZ, Kalifornie – Obrázek tradičního vykreslení anarchisty byl vždy obrázkem hrozby. Ať už v černé barvě zamaskován a bomby házející terorista na počátku 20.stol, nebo v černé barvě zamaskován a molotovy vrhající výtržník sto let poté. Je pozoruhodné, jak neměnným tento obrázek zůstal. Takto vyobrazené a implicitní násilí se vrylo do povědomí autorit a zakořenilo v nich strach. A po vraždě prezidenta (William MaKinley, 1901) spáchané anarchistou, je zde určitý precedens. Realita je však taková, že anarchie může být cestou vpřed. Nadějí v době třídních nepokojů, narůstajících ekonomických rozdílů, nedůvěry vlád a sociálních bouří.

Nemluvím o anarchii založené na filosofii násilí, ale o anarchii založené na filosofii komunity. Nemluvím o anarchii oslnivého a vzpurného mládí, ale o plápolajícím anarchistickém plamínku, živící hnutí Occupy. Idea, že i obyčejní lidé mohou rozhodovat o svých životech a raději než skládat poctu nesouměrné pyramidě sociálních tříd je lepší se zorganizovat a sami se zasadit o změnu. Tento způsob je založen na rovnocenné organizaci a kolektivním rozhodování, kde má každý právo zasadit se o krok vpřed. Je o dospělých jedincích, kteří se chovají jako dospělí jedinci a budoucnost drží ve svých vlastních rukou. Vidíme to všude, jen nevíme, jak to nazvat. Čím dál více lidí se probouzí do kruté reality moderního světa a čím dál důležitější je tak také měnit stará a zaběhlá paradigmata.

Seznamte se s Blackbird Raum. Mladí, v černé barvě a nášivkách maskovaní anarchofolkaři ze Santa Cruz se dostávají do popředí folkpunkové anarchistické generace. Jsou přemostěním mezi životem digitálního dozoru, kontrolovaným masivními korporacemi a pozoruhodně pulzujícího života v ulicích a komunitách.  

Tři z hlavních představitelů Blackbird Raum: CASPIAN (zpěv/banjo), ZACK (zpěv/akordeon) a MARS (zpěv/mandolína – v kapele již bohužel nepůsobí, pozn.překl.) o tom, odkud pochází a co to znamená přinášet anarchistické ideály do tradičních folkových kořenů.

Heart Music: Povězte mi něco o tom, jak kapela vznikla a co bylo podnětem pro to, začít hrát zrovna folk? 

CASPIAN (CPN): Žili jsme v lesích, v takových těch chatrných budkách bez elektřiny. A i kdybychom si bydleli někde v domku, stejně bychom tam nemohli hrát na bicí. V Santa Cruz jsou stanoveny docela striktní hlukové limity a hrát folk bylo vlastně jediným východiskem. Zkusil jsem brkat na banjo, které jsem od někoho dostal, ale netrvalo příliš dlouho, než mě zaslechl jakýsi místní folkový sudí, který mi řekl, že na to hraju úplně špatně, čemuž bych i věřil. Někdy v té době jsme se začali motat kolem contradance a jam sessiony místních starousedlíků, kde jsme se konečně dostávali na kloub hudbě jako takové, přestože jsme se nikdy nepřipojili k žádné z kapel a zůstávali hlavně sami sebou. Učili jsme se, převzali z okolí, co jsme potřebovali a nakonec si to udělali to po svém. 

MARS: Svým způsobem jsme hráli na to, co bylo zrovna po ruce. Pamatuju si, že jsme s Caspianem sedávali u squatu a hráli na akustiky, protože tam prostě byly...mám za to, že kdybychom měli peníze a zdroje, určitě bychom si byli líp rozmysleli, co všechno by se s nimi dalo dělat. Takhle jsme se chytili toho, co jsme už měli a postavili na tom svůj základ. 

ZACK: Z nějakého důvodu se ke mně dostal akordeon, se kterým jsem cestoval nákladními vlaky – v té době jsem k němu neměl ani obal – a občas na něj hrával, když jsem si potřeboval vydělat na jídlo z Číňana. Neznal jsem nikoho, kdo by na akordeon hrál a neměl ponětí o tom, co dělám, ale i tak jsem hrál.. Nějaký folk mě v té době popravdě vůbec nebral, to všechno přišlo až později, s kapelou. Býval jsem zapřísáhlý heavymetalista se zálibou v symfoniích power-metalu jako Rhapsody či Dragonforce. 

Máte spíše folkové či blackmetalové kořeny?

CPN: Kdysi na střední mi jeden z takových těch typických metalových týpků poštěl různé hudební topky, ale mě to nikdy moc nebralo. Jednou mi ale přehrával Ulver a já mu walkmena nevrátil až do konce vyučování. Během následujících dvou let Ulver nahráli a vydali desky, které v zásadě považuji za jedny z nejlepších v daném žánru, jedna blackmetalová, druhá neofolk. Kveldssanger byl vůbec první folk, který jsem si kdy pořídil. 

Někteří z nás působili v blackmetalové kapele Skraeling. Koncerty se odehrávaly v lese, což jsme převzali od přátel, kteří v oblasti Kaskádie zaujímali přední blackmetalová místa. Potkávali jsme se s celou řadou skvělých kapel, které se nikdy nedobraly k dobré nahrávce, natož k její propagaci, ale vždy jste v nich nalezli svým způsobem osobitý rituál skládající se z přímé kritiky moderního světa a destrukce přírody. Párkrát jsme v lesích zahlédli Faunu (později jsme jim zorganizovali koncert v národním parku Santa Cruz), mezi další kapely patřili také Threnos či Iskra. Black metal s politickými a punkovými hodnotami. 

ZACK: Koncerty jsme dělávali uprostřed národního parku, hrálo se přes generátor a lokalizace probíhala formou, která v mnohém připomínala rave scénu na začátku 90.let.. 

Blackbird Raum pochází ze Santa Cruz. Proč zrovna zde, čím je Santa Cruz výjimečné? 

MARS: Pocházím z New Yorku a do Santa Cruz jsem přišla, když mi bylo 17. V v té době jsem si jen tak cestovala kolem a kolem a zdejší atmosféra mne zcela pohltila. Potkala jsme se s místní komunitou, která mi představila svůj les a já se do těch chapparalů (dub dřišťálolistý) a sekvojí zamilovala. Les mi pomohl vyrůst. Přestože už nebydlím ve squatech a tak to zde není zrovna nejlevnější, jsou věci, co mne tady pořád drží. Stromy, příroda a komunita, která se mezitím, co se mi narodila dcerka, stala také rodinou. Les, který mne naučil, co to znamená být naživu. Bohužel v současnosti je, jako všechno ostatní, ohrožen zástavbou. Cítím povinnost zde zůstat a bránit jej. 

Existuje zde nějaké širší folk punkové hnutí, jehož jste součástí? 

CPN: Od doby, co máme punk, máme tady taky folk punk. Patrik Fitzgerald své první album vydal v roce 1977, brzy přišla také Chumbawamba a The Pogues. Ale existuje přehršel punkových scén a subžánrů a v podstatě jakékoliv kapele, jejíž nahrávka obsahuje akustické pasáže, je přiřazena folková nálepka. A koneckonců si vlastně vůbec nejsem jistý, zda se jedná o žánr. Alespoň donedávna tomu tak nebylo. Máme radost, když si naši přátelé založí akustickou kapelu a můžeme si s nimi zahrát, ale žánrově bych tomu určitě nepřikládal nějakou váhu, hlavní je právě ono sdílení a komunita.. 

Proč jsou si punk a folk tolik blízko?

MARS: Je to hudba o lidech! Nemusíš být ani bohatý, ani chodit do školy a ani nemusíš umět číst v notách, abys je pochopil. Obojí se nejlépe naučíš tak, že se prostě motáš okolo. Jsou stejně tak založeny na kultuře, jako hudbě samotné. Vypadají přímočaře a jednoduše, ale když se na ně podíváš zblízka, najdeš v nich spoustu jemných nuancí a detailů. Podobně vnímám třeba hip hop. 

ZACK: Neřekl bych, že by si byli blízcí odjakživa. Na příkladu naší kapely uvedu, že jedna z nejčastějších stížností bývá na adresu toho, že jsme příliš folkoví. Nebo příliš punkoví. Folk a punk stojí na rozdílných koncích zvukového spektra a je-li zde jakési propojení, pak je to v jejich dostupnosti. Většina písní je postavena na 3 až 4 akordech a v zásadě jednoduchém porozumění. Umíš-li zahrát folk, punk ti nebude dělat problém a opačně. Obojí jsou postaveny na politice, původně 60. a později 80.let. 

Povězte mi něco o anarchistických kořenech v kapele. 

CPN: Nemám v úmyslu svému okolí vytvářet osnovy o tom, kterak dosáhnout utopie čočkové polévky a nespoutaných orgií. Viděl jsem komunity v Black Mese a squatterské komunity v Hamburku, kde se lidé dokáží organizovat s respektem, a to nejen vůči sobě navzájem, ale také k přírodě a kde se pro každý problém najde řešení..protože přesně za takové místo bojovali. Viděl jsem také staleté pralesy kácené pro katalogy Victoria's Secret. Viděl jsem stovky obchodních domů s utrápenými lidmi podél zdí, kteří neměli přístup k základní zdravotní péči. Viděl jsem policisty bezdůvodně mlátící bezbranné. Nemám problém se rozhodnout, kam chci patřit a naše hudba je tím vším velice ovlivněná. Ale nešíříme propagandu a nezpíváme písně o určitém politickém kultu a sociální identitě. Kdo se chce něco dozvědět, ať si přečte knihu. Jako knihomol pak doporučím některé z titulů uvedených v bookletu pod texty. Ano, jsme anarchisté. Ale v kapele se spíše než odpovědím věnujeme otázkám.

Jaké je anarchistické hnutí dnes? Zdá se, jakoby zůstalo v obklíčení bezprecedentních státních zásahů, krtky z FBI, policejní brutalitou a zejména generální vizí majoritní společnosti, pokládající anarchisty za bandu násilnických hooligans. Myslíte si, že za dobu vašeho hraní se se v anarchistickém hnutí něco změnilo? Že se třeba stává více paranoidním či zatlačovaným do kouta? Přijde nová Rudá hrozba? 

CPN: Za poslední dva roky intenzivního cestování jsme se setkali s vůdci francouzských odborářů, radikálními prostituty nebo švýcarskými anarchistickopunkovými padesátníky. Přespávali jsme po squatech všelijakého typu a potkávali se tam s lidmi, kteří přes den pokládali sádrokartony a v noci se naháněli s náckama. Vedli jsme hovory s vegany i s lovci, hippíky a kriminálníky. Anarchismus může být životní pocit stejně tak jako určitá ideologie...všichni čekáme na svět bez mocnářů a myslím, že si ještě počkáme.

Zpátky k tvé otázce, většina anarchistů se v činnostech, jako je např. black bloc, neangažuje nebo se jimi ani nezaobírá. Obecně se však to, co děláme, nesetkává s pozitivním ohlasem v novinách a hned také vysvětlím, proč. Sice si umím představit články typu „Anarchisté napsali knihu, přesvědčivé argumenty položeny“ nebo „Setkání kolektivu na hlídání dětí se obešlo bez incidentů“, ale mnohem lépe se prodává riot porno.  

Brazilský Black Bloc byl nedávno povolán učitelskými odbory, aby jim pomohl odrážet policejní brutalitu během demonstrací. Jde se o případ anarchistů, kteří se vydávají tam, kde je nějaký konflikt lid vs moc a kteří jsou ochotní a připraveni jednat v zájmu chudých. Je to rozdíl oproti útoku na byť náhodně vybraný byznys, protože to je přece to, co se od radikálů čeká. Mám rád rioty, drancování a to všechno okolo...ale nemyslím, že je nejlepší takto anarchismus jakožto politický světonázor prezentovat společnosti. Alespoň v současnosti ne. To už je lepší oprášit staré dobré počítačové střílečky. A když se mi přeci jen zdá, že nejsem dostatečným anarchistou a chci se tohoto pocitu zbavit, nepřemýšlím nad black blocem, nýbrž nad těmi, kteří jsou mi hrdiny. Alan Moore, Emma Goldmann a Kenneth Rexroth. 

MARS: Anarchisté si cení individualit a horizontalismu a proto zde není centrální platforma, která by anarchistické hnutí definovala. Je to také něco, co činí anarchismus plynulým a přizpůsobivým novým skutečnostem a podmínkám. Termín samotný pro mě vyjadřuje pozlátka zbavený popis mých současně jednoduchých a přesto rozdílných hodnot. Kdesi v hloubce toužím po autonomii, svobodě a komunitách postavených na vzájemném respektování jeden druhého. Hluboce věřím tomu, že se tak v životě neztratím, ať už se stane cokoliv. Ať už budu břídil sám sobě nebo se bude řešit problém uvnitř komunity. A taky věřím tomu, že i když neznáme odpovědi na všechny otázky, vždy se můžeme pokusit najít alespoň trochu lepší řešení. 

Státní represe není žádnou novinkou. Důležité je poučit se z minulosti a vláda je jejím znamenitým žákem. Represivní taktiky se na tomto kontinentě objevují prakticky od doby, co na něj vylodil Kryštof Kolumbus. Ilegální akce FBI během programu COINTELPRO byly pilovány tak dlouho, až se staly legálními v rámci USA PATRIOT ACT (Zákon o sjednocování a posilování Ameriky poskytováním vhodných pomůcek potřebných pro stíhání a bránění terorismu). To znamená ještě více represe a oprese všem, nejen anarchistům. A není tajemstvím, jako moc se schválené nařízení týká muslimů a nelegálních přistěhovalců. 

CPN: Mimochodem nová rudá hrozba už se odehrála, tentokrát v zelených barvách. (nutno dodat, že původní rudá byla daleko rozsáhlejší). Zelená hrozba trvající od zpočátku milénia zapřičinila, že během období zhruba deseti let se jí v podstatě podařilo vymýtit veškeré militantní enviromentální anarchistické hnutí po celé zemi a něco, co začínalo být reálnou hrozbou ničivému průmyslu, již dnes téměř neexistuje. Vynikající literaturou zabývající se tímto tématem je „Green is the New Red“ od Willa Pottera a každému, kdo si myslí, že v téhle zemi neexistují političní vězňové, bych doporučil prostudovat si případ Marie Mansonové. Taktiky, které vláda používá k rozptýlení sociálních hnutí jsou nebývalé pestré – od trestů za vandalismus bývající delší, než tresty za úkladnou vraždu až po policejní infiltraci, která vás nutí zamýšlet se nad situací, že vaši přátelé mohou být placenými informátory...

Na severozápadě (a na západě obecně) se na počátku milénia vyrojila masivní scéna anarchistického a ekologického odporu. Téměř každý, koho jsem znal, sedával po stromech, otevíral infoshopy, naháněl se s policií, v Seattlu proběhla WTO vzpoura a podobně. Pocit vítězství byl nakažlivý a svým způsobem inspirativní... 

Po pár letech to skončilo. Lidé, které jsem znal, byli odsouzeni a fámy šířící se prostřednictvím různých individuí (mnozí z nich působili v řadách FBI) dokázaly zastavit veškerou klíčovou komunikaci a debaty. Během chvíle se karty obrátily a z živé pulzující scény zbyl obrázek posledních pár jedinců posedávajících po barech vzpomínaje na staré dobré časy. Najednou byl tady strach. Zjistit, že jeden z vašich přátel byl špion, prostě nepřidá nikomu. A být odsunut na okraj dění díky nějaké hloupé, nepodložené fámě, také ne. Konečně dalším znakem, který se začal v upadajícím hnutí odporu objevovat, byl spiritualismus. Po Rudé hrozbě se značné procento levice přiklonilo k Willhelmu Reichovi a poslední zvonění hippie éry odstartovalo guru boom, blackmetalový ekonihilismus, pohanství a terapie návratu k přírodě. 

Jak v celé situaci figuruje Obama? Pozitivně, negativně? Zdá se, jako by zde byl ještě menší prostor k diskuzi a nesouhlasu, než za Bushovy éry, což je lehce překvapující. 

CPN: Obama je schopný pán, odhodlaný ke změnám. Jen trochu zaháknutý v cynickém a nepohyblivém systému...možná také loutka, reprezentující falešnou naději namísto opravdové změny, hmatatelné v životě obyčejného člověka. Podle mě to zas takový rozdíl není, výsledky jsou víceméně stejné. Americký politický systém je založen na halasných argumentech, nikoliv důležitých. Občanské zájmy, jako je např. diskuze o antikoncepci či vlastnictví střelných zbraní, jsou odsouvány do pozadí, zatímco čím dál větší převahu a nenávratné poškození životního prostředí získávají energetické mašinérie, armáda a medicínský průmysl. 

MARS: Po Bushovi 1 i Bushovi 2 zde panovala spousta hněvu a znechucení. Namísto, aby se systém zaměřil na rozložení tohoto hněvu a vytvořil lepší podmínky občanským potřebám a zájmům, to dotáhl ještě více ke dnu pod záštitou příslibů lepších zítřků. Překvapuje nás to ještě vůbec? Byla bych moc ráda, aby lidé přestali doufat v sílu hlasu ve volbách a pozlátka volebních kampaní a namísto toho vycházeli ze svého okolí a vnitřní síly komunit a jednotlivců. 

Blackbird Raum jako policejní magnet? Jako by jste byli v hledáčku a pod dozorem více, než by bylo zdrávo. 

CPN: Hráli jsme v Seattlu během Occupy a zřetelně jsme rozpoznávali postavy s namířenými objektivy v opuštěných kancelářích přes ulici. Šel jsem tam, ukázal jim fakáč a oni prostě zmizeli. Nerad bych si tady naříkal nad něčím, co u nás nikdy nebylo a není zas tak aktuální. Jestli se chcete dozvědět něco o státní represi, zeptejte se Jeremyho Hammonda, kterého zrovna odsoudili na deset let za počítačový a nenásilný trestný čin.

Co album (False Weavers) a jeho folkové kořeny? Co vás ve folku a muzice obecně nejvíc ovlivňuje? Čím se Blackbird Raum inspiruje v tradiční, původní hudbě? 

CPN: Pokud tě zajímají lidé, kteří mě ovlivnili...za banjo to je určitě Tom Riccio z Red Hots. Naučil jsem se na něj hrát v době, kdy jsem ještě nebyl takový snob na to, abych se vzdělával z nahrávek moderních hudebníků. Marcus Martin je pro změnu jeden z nejlepších houslistů. Naučil jsem se zahrát spoustu melodií Johna Salyera a Ernieho Carpentera se všemi těmi drobnými vyhrávkami, i když nikdy ne pořádně. Čím víc archaických technik, tím líp... Co se současných folkových vlivů týče, řekl bych, že jsme celkem velkými příznivci 70' věcí jako jsou Steeleye Span, Planxty atd. Deska The Andy Irvine/Paul Brady patří k mým nejoblíbenějším nahrávek vůbec. V Dublinu jsem viděl Dicka Gaughana a je to pořád zážitek. Michael Hurley mě zase inspiroval k napsání Beast of Carthage, i když píseň je samozřejmě jen jeho chabým odvarem. Dále Martin Hayes, Buffy Sainte Marie... 

Jste crustoví? Crustová nálepka se pojí s mnoha folkovými spolky, ale proč? A možná byste se mohli rozpovídat o tom, co to „crust“ vlastně je? Pro ty, kteří crust punk, ať už v hudbě či kultuře, neznají.

CPN: Crust je punková odnož vzniklá v polovině 80.let uprostřed anglické squatterské scény a s kapelami jako Amebix a Discharge. Syrová a pochmurná hudba, jejíž koncerty se ztrácí v zástupu onášivkovaných Mad Maxů. Určitý vývoj anarchopunkové Crass scény. Až na to, že tady přichází opravdové zlo! 

Pamatuju si, když jsem kdysi úplně poprvé zahlédl crustery hrající folk. Totálně mě odrovnali, nepochybně jim to šlo a rovnou by si tím mohli vydělávat v ulicích. Poslední dobou se to trochu změnilo a jakoby vyzrálo...je tady gypsy jazz, appalachian hudba, jug bandy a moře punkfolkového crossoveru jako jsme my. Všechno se to nějakým způsobem váže k New Orleansu, cestováním nákladními vlaky a crustu. Je tady spousta výborných muzikantů a skvělých lidí, ale stejně tak také různá alkoholová, motající se a nezvaná individua s rozbitými banji... Interakce mezi folk crustery a tradičním folkem bývá jedinečná a čas od času se mně jakýsi folkový taťka vyptává, o čem že jsou obličejové kérky a dumpsterdiving. 

ZACK: Cruster ví, jak zestárnout a zůstat punkáč. 

Prní folkové vlivy? Jaká byla hudba, která vás přemostila k současné obsesi tradičními kořeny? 

MARS: Otec mi pouštěl Woodyho Goothriova. Milovala jsem v tom tu jednoduchost, bylo v ní tolik řečeno! Ale ty pravé folkové múzy přišly, až když jsem vylezla ze střední, začala stopovat a naskakovat na nákladními vlaky. Bylo všude kolem mě a tohle byly nástroje, na které se hrálo. Nebylo cesty zpět. 

CPN: Vyrůstal jsem na country blues - Robertu Johnsonovi, Johnu Hurtovi a podobně. Když jsem začínal v jug bandu, hráli jsme věci od Holy Modal Rounders a Gus Cannon ale to všechno jsem uměl už dávno před tím, než jsem zaslechl originál. Neměl jsem počítač ani iPod a YouTube v té době taky ještě nebyl. Měl jsem kazeťák, od někoho dostal kopii Elk River Blues od Ernieho Carpentera a tím to začalo. Tu kazetu jsem pak poslouchal stokrát a stokrát dokola.. 

MARS: Líbí se mi takové to učení se poslechem. Mám ráda, když se s někým potkám a navzájem si vyměníme nápady. Někdy to bývají celkem silné zážitky. Něco někomu dáš a něco oplátkou zase získáš. Cením si také příběhů, které tradiční hudba vypráví. Naše texty jsou sice mnohdy neurčité, ale příběhy v nich najdeš, třeba jako ty o Nedu Kellovi, nebo ty o vězeňské vzpouře v Lucasville... 

CPN: Když se zrodil bluegrass, vycházel z tradiční hudby bílých, černých a původních obyvatel Severu, aby se stal symbolem amerického Jihu. Lascivní a vzdorovité texty, svojský a prastarý způsob hraní šel do kytek a najednou bylo třeba se pitvořit a nosit u toho oblek. Přikrášlené a stereotypní obrázky vykreslujících život v Americe. Vyhýbáme se tomu jako čert kříži a snažíme se tomu, co děláme, vkládat původní význam. 

Nechci slyšet hudbu, u které se cítím jako v kostele nebo ve Starbucks. Chci slyšet hudbu, se kterou jako bych se právě ocitl v pekle, očistci nebo na opuštěné hoře.  

(rozhovor v originále http://nodepression.com/article/anarchist-folk-ideals-blackbird-raum)