V Hluboké Orbě č. 28 napsal Iny o singlu DEMOKHRATIA tohle:

„Luk Haas a jeho label Tien An Men 89 Records jsou už i v našich končinách dostatečně známí jakožto pionýři při objevování hardcore a punkových kapel z odlehlých a pro tuto hudbu netypických končin světa. Jeho poslední zásek je opravdu meisterstück. Tentokrát vytáhl na světlo hardcorovou kapelu z arabského Alžíru. V arabském světě není hardcore zrovna typickým vyžitím mládeže a jeho libertariánské zaměření nejde moc dohromady s oficiální islámskou kulturou. Kluci z DEMOKHRATIA si s tím zjevně hlavu nelámou a jdou do toho po hlavě, což už samo o sobě zasluhuje veliký respekt. DEMOKHRATIA se navíc od většiny kapel, které na Tien An Men vyšly, liší tím, že jejich hardcore je opravdu kvalitní a snese srovnání s předními kapelami žánru. Vynikající zvuková produkce a nasazení se stopáží songů kolem půl minuty, maximálně minuty, připomínají kapely jako CODE 13 nebo DEMON SYSTEM 13 respektive DEATHREAT nebo TALK IS POISON. Texty a zpěv v arabštině dodává kapele punc originality, akorát si díky absenci překladů do angličtiny musíme odpustit přepych, že textům rozumíme. Ale to vůbec nevadí, spíš naopak, bral bych to jako plus. Na internetu jsem vypátral, že DEMOKHRATIA jela před časem turné po Evropě (Francie, Španělsko, Holandsko), takže díky singlu zasekla drápek i do hardcore scény starého kontinentu, Luk Haas může být spokojený.“

V dubnu pojede DEMOKHRATIA (www.myspace.com/demokhratia) na turné po Evropě znovu, bude hrát 17. 4. v Brně (ve Vegalité, společně se SUMO a PRŮMYSLOVOU SMRTÍ) a 19. 4. v Praze (ve Finalu, společně s AUXES a NOAR+IS+). Následující rozhovor je přeložený (zkrácená verze) z Maximum RocknRollu č. 340 ze září 2011, dělal ho Sylvain z francouzského kolektivu La France Pue a napsal k němu i úvod.

Setkání s kapelou DEMOKHRATIA bylo pro mě jedním z těch nezapomenutelných. Punková scéna totiž občas připomíná něco jako uzavřený klub vyděděnců pocházejících většinou z těch bohatších zemí světa, což nemusí bát samo o sobě nic špatného, ale mě už trochu začala chybět ta radikální a politická energie, která mě k punku poprvé přitáhla. Když jsem poprvé slyšel singl DEMOKHRATIA („Bled El Petrol Takoul Lekhra“ = „Jsme zemí těžící ropu, ale žereme hovna“) na Tian An Men 89/Darbouka Records, tak mě jejich hudba (rychlý hardcore s vlivem SPAZZ, SEEIN RED atd.) a radikální texty doslova nakopaly prdel. Problém byl, že jsou z Alžírska, takže šance, že bychom je mohli vidět naživo, byla minimální, i když je to od Francie hned naproti přes Středozemní moře. Co s tím? Srát na hranice! Rozhodli jsme se je zkontaktovat a zorganizovat jim v dubnu 2011 krátké turné po Evropě. Byla to tak trochu noční můra sehnat pro všechny víza, ale nakonec se to povedlo. Tenhle rozhovor vznikl krátce po odehrání turné v hlavním městě Alžíru, odpovídali zpěvák a baskytarista, jména uvádět nebudu z důvodů, které vám po jeho přečtení asi budou jasné. Bylo to zrovna krátce poté, co se v Alžírsku rozpoutaly menší nepokoje, kdy většinou skupiny chránící lidská práva a jedna malá opoziční strana demonstrovaly v ulicích a vládnoucí režim prezidenta Boutefliky proti nim tvrdě zakročil. DEMOKHRATIA je stále aktivní, stejně jako druhá (jsou tam jen dvě!) alžírská punková kapela AS WE FUCK z Kabyly. DEMOKHRATIA přijede do Evropy znovu na jaře 2012 a na toto turné jim vyjde split LP s izraelskou kapelou MONDO GECKO.

MRR: Jak jste se vůbec dostali k punku a hardcore a co vás na téhle hudbě zaujalo? A jak se dala kapela dohromady:

D1: Poprvé, to bylo myslím v roce 2006, jsme začali zkoušet ještě se dvěma kámoši v mládežnickém centru YMCA, to jsme ale ještě ani nevěděli, že hrajeme punk, protože jsme netušili, že něco takového existuje. Pak jsme vymysleli víc skladeb a odehráli 2 nebo 3 koncerty a pak jsme díky internetovému  rádiu a stahování MP trojek objevili americké hardcore kapely. Tím jsme si ujasnili, co chceme hrát, protože původně jsme poslouchali nejvíc metal, ale úplně nám to nesedělo. O rok později už jsme začali hrát jako DEMOKHRATIA, změnili z poloviny sestavu a nahráli 6 skladeb a ty umístili na myspace. Ozval se nám týpek jménem Fred, co dělá label Darbouka Records, že se mu to líbí…

D2: Vlastně nejdřív nás zkontaktoval Luc z Tian An Men 89 Records a navrhl, že nám vydá singl s touto nahrávkou nákladem 500 kusů. Nahráli jsme toho víc, protože původní nahrávka byla spíš jen demo, nápad s vydáním desky nás hodně inspiroval, takže jsme udělali 12 songů na 12 minut, pak to vyšlo, vyjeli jsme na turné do Evropy a teď dáváme dohromady další nahrávku.

MRR: Punk určitě není v Alžírsku rozšířeným nebo dokonce populárním hudebním stylem, takže proč jste se rozhodli zrovna pro něj a ne třeba pro hip hop nebo rai (alžírská lidová hudba), které jsou u vás mnohem obvyklejší?

D1: Protože, když jsme punk objevili, hned jsme si ho zamilovali! Přišlo to nějak tak přirozeně, bez kalkulace a hraje se nám to dobře, moc jsme nad tím nespekulovali, mohl to být i hip hop něco jiného.

D2: Spousta lidí si myslí, že když jde o Alžírsko, měl by nám být nejbližší rai, ale ani jako děcka jsme ho neposlouchali, poslouchali jsme hip hop a později pak metal. A když chceš jít dál, skončí to u punku.

MRR: Ale asi to tak nebude, že každý, kdo v Alžírsku začne poslouchat metal, tak skončí u punku, ne? Takže proč to zrovna u vás takhle dopadlo?

D1: Řekl bych, že hlavně proto, že děcka, co hrají metal,  se nejvíc ze všeho starají o techniku a nám šlo spíš o to něco vyjádřit a říct, ukázat, že ve skutečnosti nepotřebuješ drahé aparáty nebo obrovský talent a hudební zručnost na to, aby ses pustil do hraní a že i tak tě to může bavit a můžeš to sdílet s dalšíma lidma kolem sebe. A punk přesně do tohoto způsobu přemýšlení zapadá. Když tě už začnou unavovat všechny ty rockové hvězdy a jejich přístup, pak myslím, že automaticky spadneš k punku.

D2: Ano, bylo to tak, že v jednu chvíli už nám metal nestačil, příliš mnoho hraní si na rockové hvězdy a málo politické aktivity. Chtěli jsme víc než jen módu, šlo nám o myšlenky a názory, o aktivitu a o jejich sdílení s lidma. Nemyslím si, že v metalové scéně by to šlo. Takže proto.

MRR: Říkali jste, že jste objevili americký hardcore punk přes internet, které kapely vás tedy ovlivnily nejvíc?

D1: První, co si opravdu pamatuji, byla MIGRA VIOLENTA, to bylo tehdy, když sem zavedli rychlejší internet a my jsme stahovali jak diví tuny hudby, hlavně různé kompilace grind a death metal kapel. A pak jsem objevil album MIGRA VIOLENTA, což byla první věc, co mi skutečně ustřelila hlavu. Potom jsem začal hledat víc podobných kapel jako LOS CRUDOS a tak…

D2: Pro mě to byly americké kapely z 90. let - LOS CRUDOS, INFEST, spousta kalifornských kapel, je toho hodně, co miluju!

MRR: Hrajete dost agresivní hudbu, žádný melodický punk rock a máte velice radikální politické postoje. Jaké to je hrát koncerty v zemi, kde je hlavním proudem islámský fundamentalismus a kde vládne autoritářský režim a jak se vůbec můžou lidi k tomu, co hrajete, dostat?

D2: Když hrajeme koncerty, tak se nikdy neobjevujeme na plakátech nebo letácích, taky neuvádíme svůj název na pódiu. Hrajeme naprosto anonymně.

MRR: Váš název se v překladu skládá ze dvou slov - demokracie a hovno.

D1: Jasně, hovno. Už jen s tímhle názvem se můžeme dostat do problémů a to ani nemluvím o názvech skladeb. Takže většinou hrajeme tak, že během metalových koncertů zabereme pódium, odehrajeme a zmizíme. Většinou se s organizátory známe a půjčujeme jim náš aparát, takže nás nechají zahrát, i když mají strach, že z toho budou mít problémy. Zpíváme alžírsky, takže je tomu rozumět a rozhodně nepoužíváme žádné metafory.

MRR: Kolik koncertů jsme v Alžírsku doteď odehráli?

D1: Jako DEMOKHRATIA jen pět nebo šest, předtím asi taky tak nějak. Ale po návratu z evropského turné jsou na nás lidi docela zvědaví, jedeme proto něco jako malé alžírské turné po místních mládežnických YMCA centrech. Ale opět anonymně, protože většina lidí, co to dělá, nechce riskovat. I když upřímně řečeno těžko říct, jestli by to skutečně mohlo být tak vážné, spíš je to z jejich strany přílišná opatrnost.

MRR: Co za lidi na vaše koncerty chodí? Zajímá je vůbec punk?

D1: Pro mladé lidi je tady toho tak málo, že nějak vyhranění nejsou, je to stejné publikum jako na metalové nebo rockové kapely. Jeden kluk mě nedávno říkal, že je rád, že nás vidí naživo, protože už ho unavují pořád ty samé kapely, zrovna ten večer jsme hráli s jednou kapelou co hrála covery grunge kapel a druhou, co hrála covery BEATLES. Ten večer jsme ani nedohráli náš set, protože to publikum natolik šokovalo, že někdo raději vyhodil pojistky.

D2: Vypadalo to, že je to fakt vyděsilo, i když nevím proč, asi je to vážně autocenzura z jejich strany…

MRR: Stalo se vám na koncertě, že by vás kvůli tomu, co hrajete a říkáte někdo napadl?

D1: Ne, doteď ne,jediný problém, co jsme kvůli kapele měli byli celníci, kteří nám zabavili zásilku cédéček. Jeden malý japonský label nám vydal CD a poslal zásilku s 200 kopiemi. Naštěstí v adrese spletl jméno, takže když si mě celníci zavolali, řekl jsem, že to nebylo určené pro mě. Ptali se, co to má znamenat, protože balík otevřeli a koukali na CDs a na obal s texty a říkali, že pokud se zjistí, že je to moje, zavolají mě na výslech na vojenskou policii. Skončilo to tím, že zásilku zabavili a dali mě pokoj. Na koncertech je to OK, protože lidi, se kterými by mohly být problémy nás nerozlišují od metalových kapel.

D2: Hlavně si ale nemyslím, že problémy můžeme mít jen se státem a s policií, ale taky s náboženskými fanatiky, kteří jsou schopní kvůli nesouhlasnému postoji lynčovat.

MRR: Ano, např. skladba „Fascislamist“ by asi vládě tolik nevadila.

D1: Ano, to je náš největší problém, jsme ve dvou mlýnských kolech, z jedné strany stát a z druhé náboženští fanatici. Většina alžírských mladých lidí se radši přizpůsobuje a nestaví se proti náboženským fanatikům, nezpochybňuje náboženství nebo obecnou společenskou morálku. Když se přizpůsobíš a nekritizuješ, je to v pohodě. Ale když chceš žít svůj život podle sebe, tak máš trable a musíš bojovat.

D1: V Alžírsku se jen velice málo lidí odvažuje zpochybňovat náboženství, protože hlavními problémy v denním životě nejsou jen státní represe nebo chudoba, ale z největší části právě moc náboženství. Pokud mám třeba jako teď s váma na návštěvě doma cizí muže, nemůže tu přes noc zůstat moje přítelkyně. Náboženství a tradice to nepřipouštějí. Všechny ty revoluce, co se teď odehrávají na středním východě, i když si představím, že od zítřka budeme všichni bohatí, že všechno bohatství spravedlivě rozdělíme mezi všechny lidi… tak to stejně nic nezmění, dokud nevystoupíme proti náboženství. A to platí o všech zemích na středním východě, Arabové nebudou nikdy svobodní, dokud se nepostaví proti náboženství.

MRR: V arabském světě probíhá vlna revolucí, která vlastně začala v části Alžírska. Proč se ale u vás nerozšířilo povstání po celé zemi? Jak vidíte budoucnost Alžírska? Jsou u vás nějaké protiautoritářská hnutí, která byste mohli podpořit?

D1: Upřímně řečeno nejsou. Protože kdykoliv se s něčím takovým setkáš, tak nakonec zjistíš, že tam velkou roli hrají různá tabu, morálka, že jsou tam věci, které se nesmí kritizovat.

D2: Ve všech těch opozičních kruzích je to to samé, vždycky tam nějakou roli hraje náboženství. My jsme proti náboženství a tak si jen děláme nepřátele. A dokud se nedostaneme k bodu, kdy budou lidi připravení zpochybňovat, kritizovat a popírat náboženství a obecnou morálku, tak nepřijde skutečná revoluce. A pokud jde o Alžírsko, tak si nemyslím, že by to tu šlo stejným směrem jako v Tunisku, Libyi nebo Egyptě. Lidi jsou tady příliš vyděšení. Tady jsme si prožili 5. říjen 1988 a to, co přišlo po něm.

MRR: Co se ten den stalo?

D2: Po „hladových nepokojích“, jak je média nazvala, mimochodem média dávají událostem vždycky různá zjednodušující a nepravdivá jména, jakoby lidi v Alžírsku jen byli hladoví a o nic jiného jim nešlo, což tak rozhodně nebylo… tak v říjnu 1988 se odehrála spousta pouličních bouří a nepokojů a skončilo to několika stovkami zabitých. Alžírská vláda se nerozpakovala střílet rovnou do demonstrantů. A potom jsme 10 let žili v teroru - fanatickém náboženském teroru. Takže na tohle si lidi pořád dobře pamatují. Takže když se zbavíme vládnoucího režimu, automaticky namísto něj přijdou radikální muslimští teroristé, myslí si většina lidí. Proto ani mladí lidi nejdou proti státu, kterého sice mají plné zuby, ale nechtějí, aby to zase skončilo u fundamentalismu. Moc dobře cítí, že tady není volba. Nenávidí stát, ale ten je zas chrání před fundamentalismem. A nechtějí se zbavit náboženství, protože obecná morálka jim v tom brání. Všechno je to postavené tak, že v Alžírsku si nedovedete představit žádnou rozumnou budoucnost, dá se jen žít ze dne na den a to je všechno.

MRR: Pokud vím, plánujete vydat split desku s kapelou z Izraele, je to tak?

D1: Ano, jsme v kontaktu s izraelskou kapelou MONDO GECKO, navrhli jsme jim, že uděláme společnou desku. Je spousta malých labelů, co se na vydání chtějí podílet, takže nám zbývá jen nahrát naší stranu, protože vydání zařídí oni. Jsme rádi, že to vyjde, protože tím naštveme spoustu lidí. Protože to, aby Alžířan komunikoval se Židem…

D2: V Alžírsku se neříká „Žid“, ale „Izraelita“…

D1: Většina lidí to ani nerozlišuje, pro ně, pokud se bavíš s někým, kdo mluví hebrejsky, tak jsi automaticky nepřítel! A díky tomu tady asi budeme zakázaní navěky.

D2: Ani lidi, co chodí na naše koncerty, tohle nepochopí. Zjistili jsme to na turné v Evropě, když jsme  viděli, jak tam přemýšlejí lidi v antifa scéně a srovnali si to s tím, jak přemýšlejí v Alžírsku ti, co se označují za „pokrokové“. V Alžírsku jsme o míle pozadu v chápání toho, co je fašismus a antifašismus…

MRR: Nebo v chápání rozdílu mezi Sionistou, Židem a Izraelitou?

D2: Ano. Například pokud navštívíš Izrael, tak automaticky přijdeš o alžírské občanství a už se nesmíš vrátit.

MRR: Takže o turné po Izraeli asi nepřemýšlíte!?

D2: Ne, to skutečně ne! Ale jasně, jednou, až se sem nebudeme chtít už nikdy vrátit, tak stačí vyjet do Izraele!

D1: Pochybuju, že by nás tam jako Alžířany vůbec jejich celníci pustili. Myslím, že by to bylo dost obtížné!

MRR: Vím, že plánujete vydat další split, tentokrát s další alžírskou kapelou AS WE FUCK z kabylského regiou. Jsou kromě DEMOKHRATIA a AS WE FUCK ještě jiní pankáči v Alžírsku?

D1: Jsme jediné dvě kapely v tomhle stylu. Pak je tu ještě metalcore kapela STRING HORROR. Pomáháme si navzájem s koncerty, aparátem atd. Posledně nám nabídli, že si můžeme jet zahrát na jejich koncert.

MRR: Kolik to tedy je dohromady lidí na celou zemi? 10, 15 lidí?

D1: Možná ani tolik ne!

MRR: Proč jste se rozhodli zpívat alžírsky?

D1: Na tom mě od začátku hodně záleželo. Protože v Alžírsku je jedním z největších problémů, že od chvíle, co jsi děcko, tak jinak mluvíš na ulici, jinak doma a jinak se mluví v televizi. Ve škola se učí úřední arabština, na ulici se mluví alžírsky. Můžeš mluvit arabsky a přitom nerozumět ani slovo alžírsky. Alžírština není úředním jazykem, i když jí mluví většina lidí.

MRR: Když se bavíme na téma Alžírsko, tak obal vašeho singlu a text dvou skladeb se týkají ropy. A vlastně z ropy je i ten singl.

D2: Řekl bych, že to je jedna z nejvíc frustrujících věcí. Země, která má tolik ropy, ale přitom tolik chudých. Je to velmi frustrující a budeme o tom mít víc textů.

D1: Myslím si, že je to mezinárodní téma. Mluvíme o tom hodně, protože je to všude kolem nás a všechny to štve.

MRR: Co vám dalo vaše první evropské turné?

D1: Byla to pro nás velká neznámá, takže jsme asi neměli žádné přesné představy o tom, jaké to bude. Předtím jsme nikdy v zahraničí nebyli. Nikdy jsme nevycestovali, takže jsme neměli páru o tom, jaké to bude!

D2: Na jednu stranu poslouchat kapely na cédéčku nebo na ně koukat na internetu a na druhou stranu vidět to všechno naživo, poznat se s kapelama, vidět, jak funguje scéna jinde, jak lidi uvádějí věci do pohybu, to byla obrovská zkušenost! Bylo to pro nás opravdu důležité a řekl bych, že nás to určitě změnilo! Změnilo to náš pohled na punk a na vše kolem něj. Protože jsme díky turné mohli vidět, že punk dělají lidi sami pro druhé lidi. Že s tím stát a jeho struktury nemá nic společného. Že to všechno existuje jen díky aktivitě lidí, co ho milují! Myslím, že nám to dává naději do budoucna, protože tady v Alžírsku lidi jen čekají na pomoc státu, když chtějí dělat nějaké kulturní aktivity. Takže určitě nám to ukázalo, že to lze dělat jinak.

D1: Těžko si to představit, dokud to nevidíš na vlastní oči. Věděli jsme třeba o tom, že existuje punkové hnutí, DIY apod., ale těžko si to dovedli představit v praxi. A netušili jsme jak moc velké to je!

MRR: Vzpomínám, jak jste mě říkali, že kámoši vám nevěřili, že na turné skutečně vyjedete.

D1: Ano, legrační bylo, že si mysleli, že jsme vyjeli jen tak naslepo, bez domluvených koncertů, že jsme spali venku a málem umřeli hlady. Lidi jen těžko chápou, že pro nás organizátoři zajistili koncerty, skvělé jídlo, místo na spaní každou noc. Myslím, že tady v Alžírsku si to nikdo neumí představit, že to takhle funguje.

D2: Ano, lidi netuší, že taková scéna existuje. Když žiješ tady, tak jsi naprosto odříznutý od zbytku světa!

MRR: Chcete ještě něco říct na závěr?

D2: Už jsme o tom mluvili, ale chci říct, že punk v Evropě se považuje za politickou scénu a přitom má jen velmi málo kontaktů do zemí, které nejsou tak rozvinuté. Přitom je punk natolik v podzemí a mimo mainstream, že pro lidi z těchto zemí je těžké se o tom něco dozvědět. Myslím si, že je to o komunikaci. Od chvíle, co jsme se vrátili z turné, tady hodně mluvíme o tom, co jsme v Evropě zažili. Určitě by pomohlo, kdyby byla lepší komunikace.

D1: I když posloucháš punk, tak ti tyto věci automaticky nedojdou, není lehké získat takto na dálku potřebné informace.

D2: Když jseš ze země, kde žádný punk neexistuje, tak to fakt není lehké.

Obrázky