Rád čtu rozhovory, který tady na Czechcore dělá s lidma z různejch koutů scény Honza „Samuel“ Klouček. Až mě jednoho dne napadlo, že by měl někdo udělat rozhovor i s Honzou, kterýho znám strašnou spoustu let a celou tu dobu si ho moc vážím pro jeho skromnost, upřímnost, tvrdou práci a pozitivní energii. Tak tady to je...

Honzo, jsi jedním z nejpilnějších přispěvatelů na Czechcore. V éře sociálních sítí je psaní na „klasickej“ web vlastně strašně old school, cejtíš to taky tak? A nebo je to právě to, co tě na tom tak baví?
Začnu od konce, baví mně hardcore punk už léta. Od muziky mně ovlivnil i přes názory, a moje životní postoje jsou z velký části modelovaný právě hc/punkem. Něco mi dal, a já chci svou prací i něco vrátit. New school / old school … žiju teď, ale čím dál tím raději mám staré desky a to, jak zněly staré kapely a jak vypadaly obaly desek, grafiky... Aktuálně jsem si pořídil kompilaci „All The President's Men“, což je teď před dalšíma volba symbolický, né? :) Ale ke srovnání: klasický web dá víc práce, je za tím úsilí … musíš textu prostě něco dát. Sociální sítě jsou o zábavě a rychlých informacích, které velice rychle zapomeneš. Jejich výhoda? Informace se dostanou velice rychle mezi mnoho lidí – to myslím opravdu funguje a klasický web tomu naprosto nemůže konkurovat. Já ale facebook nemám rád: pokud budu chtít s někým komunikovat, zajdu s ním na pivo, procházku se psem nebo dítětem, nebo mu prostě napíšu email, zavolám. Nepotřebuju vidět tisíce fotek z dovolených kamarádů mých kamarádů, ani je nepotřebuju komentovat. Nedělám z toho žádné závěry, prostě to k životu neberu jako nutnost. Je to zbytečné, stejně jako si koupit triko Ramones v H&Mku.
Proč to tedy dělám? Protože mě to pořád strašně baví. Jsem i díky tomu stále mladej, i když jsem ročník, kterýmu se říkalo „Husákovy děti“.  Hodně lidí je unavenejch, ale je tuna skvělejch kapel, který jsou super, DIY a je pro ně i důležitý vegetariánství. Ty kapely s mladickou energií byly a vždycky budou - a to je na tom to skvělý! Lidi budou do scény přicházet a odcházet, na tom se taky nic nezmění. Takže proč Czechcore? Protože mám ten web od začátku rád.

Chápu. Hodně z e-mailů, který mi píšeš, končí větou „Posílám pozdravy z lesů.“ Vím, že žiješ s rodinou trochu v ústraní. A tenhle přístup se mi líbí, protože zároveň nezarůstáš mechem a jseš pořád v kontaktu s lidma. Ale přesto - nechybí to občas osobní styk s lidma „ze scény“? Nebo si to vynahrazuješ na koncertech?
Samozřejmě chybí. Chybí, ale i nechybí. Každej den něco dělám a jsem s někým v kontaktu. Zároveň chodím do práce, mám rodinu, starám se o děti, psa … těch věcí je víc. Není už prostě reálný jít si jen tak někam sednout na pivo a chodit po všech koncertech. V kontaktu se snažím být hlavně tím, že se budu nějak seberealizovat, něco dělat, a tím budu v kontaktu s lidmi „ze scény“. Budeme se potkávat a třeba spolu něco vytvářet. Já jsem se prostě dostal do bodu, že mi to přišlo jako dobrý nápad, odstěhovat se do lesů, vyzkoušet si to. Zpočátku jsem do toho šel s naprostou naivitou, který se teď i trochu směju. Až postupem času se ze mě stává lesní muž. Myslím si, že pokud bude člověk něco chtít, dokáže to. Je jedno, jestli budeš chtít s kapelou projet Ameriku nebo bydlet v lese. Mám několik kamarádů, o kterých mohu říct, že to jsou kamarádi, a i když se dlouho nevidíme, tak jsme v kontaktu víc, než kdybychom se spolu vídali každý den. Hlavně něco spolu vytváříme i na dálku. Je myslím dobrý naučit se být sám se sebou, mít se rád, pochopit se…
Jsem rád ve společnosti, ale je mi dobře i samotnému. Je jen velice málo lepších věcí než vzít psa, ženu, do jedné ruky malou, do vaku na břicho malýho, a vyrazit do lesa. Večery věnuju občasné DTP práci pro jeden punkový label, přemýšlím o zinu, poslouchám desky, píšu recenze na desky, který mě zaujmou … věcem co mám rád, jdu naproti. Spoustu toho nestíhám. Žiju mimo centra hardcore/punku, ale izolovaný se naprosto necítím. Nic si tudíž nevynahrazuju, nevnímám to tak … hardcore punk se dá dělat kdekoliv, to je na něm pěkný!

A co ostatní kluci – pardon, psi - z Dog Lovers Records? Tenhle label mi připadá jako krásnej návrat ke kořenům. Byla třeba i tohle jedna z hlavních motivací při jeho vzniku?
Opět řeknu něco na úvod. Dog Lovers Records je „label“, který vedou tři psi. Nejsou tam lidský jména, ego, jen psí mentalita. Jasný, jsou to „kecy“ – říkám to ale hlavně proto, že nechci a nechceme, aby to bylo spojený s jedním jménem, protože není podstatný, kdo label dělá a navíc psi jsou tři, každej je na tom stejně – nikdo nemá žádný vyšší privilegia … žádný ego, jen láska k hardcore punku, deskám … ano jeden ze psů je můj pes a já mu dělám tiskového mluvčího pro styk s veřejností. Dog Lovers je prostě psí label, vycházejí na něm jen singly s ručně dělanýma obalama a s patinou starých časů, kterou mají všichni psi rádi. Vychází edice 130 - 140 ks a snahou není dělat předražená EP. Ano, cena je vyšší, ale to je tím malým pressem. Každý singl je ale dělaný s láskou …je s tím spojená spousta času potřebná na realizaci, i to něco stojí… Zatím to psy baví a tímto bych za ně rád poděkoval všem, kteří label pravidelně podporují. Vy to víte, oni to ví! Díky! Nejsou s tím spojený žádný ambice, občas prostě něco vyjde … Motivací je spíš než vzdálenost snaha dělat věci trochu jinak, aby to bylo dělaný ručně, byl za tím cítit člověk… Každej ze psů má nějakou historii a sešli se prostě v tom, že tyhle malé edice jsou dost divný a snad i proto nás to zaujalo. Snahou je vydávat malý kapely, divný kapely, který by si třeba ani stejně víc než 100 lidí nekoupilo. Pokud bude někdy zájem, samozřejmě je matrice, cena bude trochu jinde … Motivací je tedy psí láska k hardcore punku, snaha dělat věci jinak a respekt tří stárnoucích psů jeden k druhýmu. Někdo spolu chodí na pivo, Dog Lovers jsou tři desperáti, kteří spolu vydávají desky.

V týhle souvislosti se nelze nezeptat na Samuel Records: v jakým je to momentálně stavu? A co cejtíš, když se řekne Samuel Records?
Aktuální status labelu je, že sice „spí“, ale zároveň je i ve střehu. Přemýšlím hlavně o tom, jak se Samuel Records dále pokračovat. Cítím, že to je moje pevná součást, kterou nechci ukončit tím, že bych o labelu napsal, že je již minulostí. Stále je to moje pravá ruka a jeho ukončením bych v sobě nejspíš něco „zabil“… Vychází na něm (s delšíma prodlevama) zine How Can Limo Kid Kill Your Dreams?, který dělám s Ujo Lárišem. Rád bych v malém nákladu znova vydal na vinylu desku Landmine Spring „Ride“. Společně se Suffer to pro mě byly kapely, který jsem měl rád a právě pro ně jsem měl nutkání začít něco dělat v hardcore punku. Začal jsem být díky nim nějak aktivní. Stále mě ty kapely baví, ale s klukama se již prakticky nevídáme. „Ride“ bylo první CD, kterýmu jsem sám pomohl na svět, a s Jirkou Koubou udělal i obal … mám tu desku z nostalgických důvodů stále rád, takže je to svým způsobem má osobní radost a tečka za nějakou životní kapitolou. Samuel jsem nedělal a ani nedělám jako celodenní džob – to je dobře i špatně. V aktuální rychlé době je potřeba hodně přemýšlet co vydat a vychází toho strašně moc. Samuel Records je stále má spojnice mezi hardcore/punkem … tím co byl před lety, i tím aktuálním.

Jsi jedním z lidí, o kterejch se dá říct, že vydrželi dost dlouho... V čem pro tebe byly aktivní roky Samuel Records lepší než dnešek, a v čem je naopak současnost přínosnější?
Myslím, že se toho pro mě moc nezměnilo. Všeho je jen o moc víc. Něco je jednodušší, něco složitější. Osobně se stále „ženu“ za nějakou představou, snažím se pomoct něčemu, co je mi sympatické, ovlivnilo mně to. Jednou se mi to daří víc, podruhý míň. Aktuálně se víc než kdy jindy snažím žít současností, protože to je realita – to se odehrává. Nostalgie je super, ale často je zavádějí a nechává člověka jen „spát na vavřínech“. Pokud mohu říct za sebe, tak staré desky, vzpomínky - tohle mi dodává energii. Realita mi ji někdy bere. To jsou ale životní váhy a s tím je potřeba se nějak vyrovnat. Představy, plány, nostalgie =  plyn, hlava = volant, realita všedních dní = brzda.
Píšeš „vydrželi“, ale minulý čas není myslím na místě :). Zároveň vidím, jak moc se mění společnost, mění se „scéna“… lidi přicházejí a odcházejí. Co je smyslem toho všeho? Najít v tom sám sebe? Možná zbytečný úvahy, jsem tady… něco dělám … děti rostou, mp3jky se smažou přeformátováním harddisku, vinyly zůstanou …

Rozumím, nostalgii taky moc nefandím. Jak se v týhle souvislosti díváš na vlnu všech těch reunionů napříč scénama?
Nemám z toho nějakej výraznej dojem, kterej by se dal označit jako špatnej nebo dobrej. Nic moc to pro mě neznamená. Reuniony jsou něco jako bootlegování klasických alb, jsou a jsou z nějakých důvodů (dle mého většinou finančních). Ať tak nebo tak, myslím si, že je fajn vidět, jak se starý mohykáni v určitém věku vrátí zpátky v čase a povstanou. Ale jak jsem napsal, důvody k tomu má každý svoje, mně se to může maximálně líbit nebo nelíbit. Přesto i věřím, že po nějaké době, úspěších nebo neúspěších, se někdo může chtít vrátit zpátky … do míst kde skončil. To pochopím. Snažím se ale spíš chodit na aktuální kapely … a jestli mě něco mrzí, tak je to fakt, že aktuálně nestihnu víc koncertů kapel, co jezdí po ČR v dnešních dnech. O zvučná jména je myslím zájem, co se festivalů a promotérů týče. Víc mě ale ovlivňují naprosto malé koncerty. Nikdy třeba nezapomenu na koncert Aran Epochal u Zdeňka v jeho droždínském obýváku a spoustu koncertů, které proběhly na písecké Palubě, naprosto úžasný byly i koncerty Phantom Limbs na pražské Papírně, nebo Zegota na Miladě … to je pro mě víc než reuniony.

Ten koncert u Zdeňka byl jedním z nejlepších, co jsem kdy zažil, fakt. To mě ale přivádí k otázce, jestli ti nechybí aktivní hraní? V Lahar jsi zanechal výraznou stopu a komunikace se „smečkou“ (abych se držel psí terminologie) v kapele má taky něco do sebe...
Nejsem „muzikant“, mě baví ta živočišná energie. Když jsem na nějaké kapele, buď mě baví, nebo nebaví. Rozhodně nekoukám, jaký má kdo aparát a jestli hraje dobře nebo špatně. Jestli z interpretů něco „tryská“ a sejdeme se na našich sinusovkách, můžou hrát klidně na nazvučené sklo nebo hřeben. Do kapely (Lahar) jsem vstoupil myslím těsně před třicátinama, ale to není důležitý. Dělali jsme s Korkem koncerty a na Palubě se nesla super energie, která se přenášela všemi možnými i nemožnými směry. Kluci začali, já jsem se přidal, prostě to nějak šlo … všechno bylo super. Nežiju z minulosti, ale vzpomínám na to rád. Obzvláště na koncerty s Idiot Savant, který zařizoval big BOSS Ronny. Nejen na to … stále mám v hlavě tu spoustu úžasnejch lidí, který jsem díky tomu, že jsem byl v kapele, potkal. Na to nikdy nezapomenu. Jestli jsem zanechal výraznou stopu to nevím, to musí zhodnotit někdo jinej.
Kapela mi chybí i nechybí. Nedávno jsem dostal jednu nabídku, o který jsem hodně přemýšlel (a vlastně přemýšlím). Potřeba jsem teď ale hodně doma, děti jsou malý … není ale všem dnům konec, pár let života mám myslím ještě před sebou. Je super vidět mladý kapely, ale ještě víc super je vidět kapely složený z postarších desperátů, hodně rád mám GERIATRIC UNIT, moc se těším na novou desku HDQ a baví mně i angláni EPIC PROBLEM. Kapela je jako vztah, často i víc než vztah, a mělo by se tomu dát 120 procent. Možná jen čekám na vlnu energie, která mě v tomhle směru kopne dělat něco víc. Jo, „psí terminologie“, ta funguje jen v Dog Lovers, nikdy jsem se s nikým ještě podobně nesešel tak jako s ostatníma psama... ostatně i s pár lidma, co nám fandí a pomáhají.

...takže mírným obloukem zpátky k Dog Lovers. My dva si nemusíme vykládat, proč vydáváte jen sedmipalce, milujeme je oba stejně. Co by se ale muselo stát, abyste někomu vydali LP?
Asi nic zásadního… Na začátku jsme se domluvili, že budeme vydávat jen singly a tak to děláme. Několikrát již slovo LP nebo 10“ padlo, ale vždycky jeden ze psů upozorní na prvotní nápad - ideu. Singl je myslím ideální nosič (celkově je to ideální nosič pro hardcore/punkovou nahrávku) pro styl, jakým je label dělaný. Vydat někomu desku je dle mého velký závazek: na albu kapela pracuje rok i déle, je za tím spousta energie, peněz … to potřebuje nějaký čas a tvrdou práci, i ze strany labelu. Musí to jít ruku v ruce. Kdyby něco takového vyšlo, asi by se jednalo o klasický press 300 - 500 ks, někdo ze psů by jel s kapelou turné, atd… Léta mám rád třeba práci Sabotage Records, Franz je super chlápek a vydává perfektní desky. Líbí se mi i styl 625 + jeho spolupráce s Ebullition, z českých labelů smekám před PHR, Insane Society, Gasmask, Phobia a dalšíma malýma, i menšíma, bojovníkama. Vlastně před každým, kdo se do vydávání desek pustí. Velice sympatická mi je myšlenka Lokal Rekorc, protože za tím cítím snahu dělat věci jinak, i to hudební magorství. To je naprosto super!

Zmínil jsi děti, rodinu... Kdy plánuješ, ze začnete společně navštěvovat koncerty? Já se na to vyloženě těším a pár akcí už máme za sebou.
Právě poslouchám desku Tima Barryho „Laurel St.Demo …“, kterou jsem dostal od jednoho kamaráda. Velice mě baví, že některý písničky jsou živák ze základní školy a děti s Timem komunikují a zpívají. Super!!! Nejsem zastáncem zákazů vstupu na koncerty se psy ani s dětmi. Spíš naopak! Nejde to samozřejmě aplikovat na všechny akce, ale zpěváci jako Tim Barry jsou skvělý tím, že na jejich vystoupení bych mohl s dítětem i se psem, a jeho muziku můžu poslouchat doma, když si hrajeme.
Ale k otázce. Andulka má už první koncert za sebou. S muzikou, pohledem na svět začínáme od kolébky, to je jasný (a taky jak jinak). Jsou jí tři roky a nejradši má Alela Diane 10“, při kterém se narodila a Ramones „Rocket To Russia“ LP. Už ví, kde desky hledat, a jeden čas se chtěla česat jako Dee Dee :). Samozřejmě to dělá dobrovolně … he he he … Venkovní akce jsou příští rok před náma a zcela určitě na nějakou vyrazíme, stejně tak jako na veganské večeře pořádané v Olomouci. Malej je zatím malej, ale jak to vypadá, brzo se chytne našeho rytmu taky. Ve dvou letech jsme byli a Andulkou na jednou fesťáku ve Šternberku, kde byli Sunshine a Jirka Kouba se mi ozval, abych se zastavil. Malý se to líbilo, vydržela celej jejich set, pak hráli Arakain, ale ty se jí nezdáli, což se ani nedivím, protože to bylo strašný. První koncert má tedy za sebou a další přijdou zcela určitě… Vždycky se mi líbilo, jak jeden chlapík z Plzně jezdil na 007 s dcerou a na Obscene, že mají dětskej koutek – skvělý!!!

Honzo, díky moc za tvůj čas. Na závěr - protože miluju žebříčky - bych tě poprosil o nejlepší desky / koncerty / labely tvýho života. Ať se daří tobě i tvojí rodině!
Díky za oslovení, prostor. Zdravím všechny kámoše. Žebříček na závěr? Ty jo, těch desek a věcí je strašně moc … bez pořadí a z poslední doby … beztak zapomenu na ty podstatné věci:

- věc č.1 je má „lesní rodina“, kolem té se všechno točí … jak to říkali v Homolkovi? Rodina je základ státu, že?
- Dog Lovers Records (výpomoc mému psovi)
- Play Fast Or Don´t festival 2013
- Vitamín a jeho nápady
- Aran Epochal
- Papagájův Hlasatel Records (práce pro něj)
- Epidemics a nadšení Páji z Opavy
- desky na Sabotage Records
- Pirates Press
- PHOTOGRAPHS „1998-2013“ KNIHA
- fotka Daniela na splitu Entrails Massacre/Mesrine (má triko Graf Orlock „Safe Animals, Not Humans“)

Jaký český kapely mám nejraději? Landmine Spring, Kevorkian (v době EP na Minority) + split s Albion, Delusion (v době Liar EP), Suffer, Needful Things, Lycantrophy, Amity, Worldhood, Boiling Point, Ember, Clean Slate, Kritická Situace, první dvě desky Lvmen, Sunshine, vždycky rád vidím neznašovské komando Rabies, Lakmé, Gride, Kusumam, Ucházím, See You In Hell, His Another Fall … samozřejmě kapely z Rožnova.

Jaký český labely mám nejraději? Všechny. Nejraději mám ale všechny desky, co vycházeli na Day After Records. Životní labely? Hmmm, že by Ebullition?

Díky! Pište recenze, dělejte koncerty, zakládejte kapely … chovejte se tak, abyste byli sami se sebou spokojený a zbytečně nekopírujte nějaký trendy. Pusťte si k tomu třeba Gride „Uniformita“. Dělejte to, co chcete vy sami! Stát se vegetariánem/veganem je super nápad - rozhodně se budeš cítit lépe! Nebejt nácek je normální! Politici nic nezmění, ty sedí u svejch koryt, my ale můžeme začít každej u sebe, že? Tam to dle mého začíná a končí. Nikdy jsem si nemyslel, a ani nemyslím, že heslo „kill emo“ je vtipný. Peace, Samuel