|
Pražská kapela Worldhood nedávno vlastním nákladem vydala debutní 7“EP. Ihned jak jsem ho slyšel, tušil jsem, že se o téhle partě budu chtít dozvědět trochu víc a jak už to tak u mě bývá, oslovil jsem jen jednoho jejich člena - Kejmyho. Povídání proběhlo po emailu stylem otázka / odpověď - vše v příjemně rychlém tempu. Před sebou nemáš ani tak rozhovor s Worldhood, ale s Kejmym, který právě zde hraje na kytaru a zpívá. Znát ho můžete i z Thalidomide, Transwaggon, P.S., Compromis.
Otázky: Samuel / Odpovídal: Kejmy.
Ahoj Kejmy, zdravím Tě! Na začátku našeho rozhovoru se nevyhnu „startovní“ otázce. Jak by jsi sám sebe představil? Jaké jsou Tvoje aktivity?
Jmenuju se Tomáš, ale většina lidí mě zná jako Kejmyho. Většinu života se motám kolem muziky. Za posledních cca 12 let jsem vystřídal basu, bicí a kytaru v nejrůznějších kapelách. Aktuálně hraju na kytaru a zpívám ve Worldhood. Do nedávna jsem se angažoval v Thalidomide, a před tím v např. Transwaggon, P.S., Compromis, V.A.P. a dalších. O muzice jsem zkoušel i psát, začalo to přicmrdnáváním do Move Your Ass, v posledních letech jsem sem tam přispíval svojí trochou pro Full Moon Magazine a Mighty Sounds Freezine. Zkoušel jsem, a pořád se občas pokouším pořádat koncerty pod hlavičkou DKN (v poslední době je jich méně, a spíš jsou to kapely, se kterými se už známe leta a jsou to tak spíš akce pro kamarády) a posledních pár let vypomáhám s přípravou Mighty Sounds festivalu. Nic z toho mě neživí, a obávám se, že kdybych se hraním, psaním nebo promoteřinou živit chtěl, brzy by mě to asi bavit přestalo, nehledě na to, že živit se v ČR hraním nebo pořádáním akcí vyžaduje ústupky, které bych asi nebyl s to dělat. Nejblíž k "živení se muzikou" má asi zvučení koncertů v Café na Půl Cesty, kterému se, když čas dovolí, věnuju poslední cca dva roky, ale to je spíš příjemná brigáda v klubu se skvělou atmosférou, kde dělají super lidi, než práce. Jinak jsem studoval trochu IT a Anglistiku na FFUK, takže jsem si léta kazil oči civěním do počítače nebo čtením věcí, které většina soudných lidí po dvou stránkách odloží. Jsem agnostik, cca 8 let vegetarián a rodilý Pražák (toho času na pomezí Žižkov Punx a Vinohrady Hipsters).
Bezchybné představení. Osciluješ mezi velkou spoustou aktivit, kam Ty sám sebe řadíš a co pro Tebe znamená označení „scéna“?
Předně nejsem úplně fanda škatulkování, té rigidní snahy mít svět rozdělený na jasně vymezené a přehledné šuplíčky, do kterých můžete za pomocí přiměřeného násilí libovolně vtěsnat kohokoli a cokoli (asi tak jako když se můj synovec snaží hranatou stavebnicovou kostku kladívkem přesvědčit, že pasuje do kulaté zdířky). Z toho důvodu se mi příčí snažit sám sebe nějak onálepkovávat, ale jasně, vyrostl jsem v punkové scéně, a hardcore pro mě byla nejlepší škola, sXe a veganství jsou pro mě hodně sympatický výzvy, DIY základní modus operandi, anarchismus a aktivismus obecně velký inspirační zdroje, a tak dál. Ale stejně jako mi přijdou ty obecné škatulky natolik rozmělněné, že si je beztak každý definuje po svém, a nemá příliš informační hodnotu říkat "to je punk, vole," když to vlastně nic neznamená, tak si ani netroufám o sobě říct, že jsem zvukař, hudební novinář nebo nedej bože muzikant, když sám nejlíp vím, že i v oborech, kterým se věnuju x let jsem pořád úplně na začátku.
Scénu, pokud se o nějaké jedné scéně vůbec dá mluvit, vnímám jako hodně volnou komunitu lidí, kterou, spíš než hudební vkus a ideje, drží pohromadě činnost těch aktivnějších jednotlivců, kterou zbytek s povděkem nebo držkujíc konzumuje. V kostce je to ale spousta lidí, kteří si jedou to svoje. Něco z toho mě baví, něco míjí, ale dobře za ně.
Postupně se Tě zeptám, na jednotlivé aktivity … přesto Ti ještě položím, téměř standartní otázku pro začátku každého rozhovoru – co Tě k hardcore punku přivedlo?
K HC/P jsem se dostal především díky vlastní zvědavosti. I když dispozice v rodině by taky byly. Táta poslouchal Black Sabbath, ségra v tý době brigádničila v Popronu a sjížděla britský kytarovky, Nirvanu a Znouzecnost. Směrem k HC/P mě ale paradoxně popostrčil asi až objev Offspring, ranných Green Day a v těsném sledu za tím, pro mě do dnes naprosto zásadních Bad Religion. Pak už byl jenom krůček k Dischordu, Minor Threat, Black Flag, Hüsker Dü, Buzzcocks a vůbec celé historii žánru, kterou se s oblibou probírám pořád a pořád je co objevovat. Místní scéna byla neméně důležitá, a to nejenom kapely, jako F.P.B., Kritická Situace, první desky Šanov a ve své době V.T.Marvin nebo Radegast, ale hlavně místa jako Papírna, Milada nebo garáže na depu Kačerov, kde jsme hráli, respektive zkoušeli, s naší první kapelou Mimo Prowoz. To byl pro mě první kontakt s punkem, komunitou s ním spjatou. Ze začátku šlo spíš hlavně muziku a nějakou vágní představu rebélie, která se sestávala spíš z alkoholu než nějaké ideologie. Až teprve časem, když jsem se začal zajímat víc o texty a myšlenky, které se ty kapely snažily předat, jsem si začal víc uvědomovat, k čemu všemu mi tahle hudba otevřela dveře, jak moc mně ovlivnila a jak moc velká škola to byla.
Jak by jsi představil WORLDHOOD? Co od Vás lze očekávat a kde je podle Tebe Vaše místo?
Worldhood jsou kapela, která vznikla z mojeho impulzu začátkem na jaře 2010. Měl jsem napsanou nějakou muziku, pro kterou jsem nenašel prostor v kapelách, kde jsem v ten moment hrál, a chtěl jsem jí hrát, takže jsem dal dohromady Jeníka (toho času v Thalidomide) a Honzu Stejskala (dřív hrával v Goro, momentálně kromě Worldhood nestíhá ještě kapely Hissing Fauna a Prodavač) a společně jsme se dopracovali k podobě, kterou má kapela dneska. Jeník nám v srpnu dezertoval studovat do léta za hranice, takže momentálně jsme ve Worldhood v podstatě jenom dva. Na basu momentálně vypomáhají Štěpán z Unholy Preachers a Jet8 a Krleš z Queens of Everything a The Prague Conspiracy. První, co od nás teď lze očekávat, je že vymyslíme nějakou stálou sestavu. I když to je možná jenom naivní přání, protože sehnat lidi do kapely není vůbec snadné. Takže hledáme basáka nebo basačku kdyby to někoho zajímalo. Výhledově chceme psát a vydávat muziku, pokud o to bude zájem a budeme na to mít peníze, tak na vinylu. Aktuální 7" EP jsme si sami natočili svépomocí a sami vydali, což je nejspíš cesta, kterou se budeme nejspíš ubírat i dál. A samozřejmě chceme hodně hrát. Na posledním minitour s Astpai a Despite Everything jsme se trochu namlsali života na turné, takže když sestava a práce dovolí, budeme se snažit vyjíždět brousit ostruhy i do ciziny.
Nad tím, kde vlastně je naše místo jsem nikdy úplně neuvažoval, respektive, vždycky bylo tak nějak jasné, že vyloženě zapadat asi nebudeme nikam a to "místo" bude někde na pomezí scén a stylů. Všichni máme dost široký hudební záběr, takže není ani úplně jasné, kterým směrem se budeme dál vyvíjet.
"Aktuální 7" EP jsme si sami natočili svépomocí a sami vydali ...". Sympatická cesta. Kde pro Tebe začínají, a končí, hranice D.I.Y.? Je pro Tebe důležité, aby punk/hardcore byl striktně DIY? DIY od LIE? Jak to máš Ty?
DIY je zase jedna z těch škatulek, kterou si všichni vykládáme, jak se nám zlíbí a ve výsledku je ten termín dost vágní. Za sebe vidím velký rozdíl v tom, když jsou kapely DIY v momentě, kdy jim nic jiného nezbývá, oproti tomu, kdy si můžou vybírat, a rozhodnou se o svoje záležitosti starat sami. Držet si věci pod kontrolou a dělat si je sám a na úrovni je samozřejmě mnohem náročnější, a proto dost cením kapel, které si tuhle cestu dobrovolně vybraly. A to neplatí jenom v ranku HC a punku, snaha o nezávislost na hudebním businessu je přeci jenom úctyhodná u všech žánrů a možná o to cennější u velkých kapel, které by svojí uměleckou kontrolu a nezávislost za tučné šeky vyměnit mohly. Ale nemyslím si, že by ta druhá cesta byla nějak méně hodnotná. Přeci jenom tou absolutně DIY cestou, kdy si kapela vydává (a případně i nahrává) vlastní nahrávky se pouští jen málo kapel i v hardcore a punku. Hranice DIY vidím tam, kde ve chvíli, kdy běžná výpomoc od lidí "zvenku" zásadně mění výsledek jejich tvorby. Např. v momentě, kdy třeba "producent" autorsky zasahuje do muziky nebo textu. A další důležitá věc je sebe-prezentace, přece jenom je těžko uvěřitelné, když o sobě někdo říká, že je DIY a má v zádech tým autorů, producentů, PR managerů a major distribuci. Nevidím, ale nic špatného na tom, že někdo na tenhle model přestoupí. Stačí si jen přiznat si, že DIY není naše cesta, a nelhat si do kapsy. A aby bylo jasno, Worldhood jsou DIY zčásti z přesvědčení, ale z většiny z nutnosti, přece jenom jsme malá kapela, a žádné nabídky od vydavatelů, distributorů, booking agentů atd se naším směrem nehrnou.
A co kdyby nějaká větší nabídka přišla?
To je dost velký sci-fi, ale pak by samozřejmě záleželo na tom, kdo by nám co nabízel. Možnostem, že by nám muziku někdo distribuoval, vydával a tak dál, se samozřejmě nebráníme, ale neradi bychom, aby nám do její podoby někdo kecal. Spolupráce s nějakým indie labelem nebo distributorem, ale není to, co bych si představil pod pojmem "větší nabídka." Ovšem, představa, že naše kapela bude stát někomu za to, aby se z ní snažil producentskými zásahy dělat komerční artikl, mi v tenhle moment asi tak pravděpodobná, jako že George Lucas natočí další díly Star Wars, co budou lepší než původní trilogie.
Viděl jsem plakát WORLDHOOD ACCOUSTIC. Co si pod tím představit?
V podstatě to, co je tam napsané. Pokud to po nás někdo chce, tak to odehrát akusticky umíme, ale není to priorita. Respektive, až na jednu výjimku, jsem ty akce zatím hrál sám, takže jsou to v podstatě sólové koncerty, ale jsou to tytéž písničky, takže pro mne to vyjde nastejno. Není to ale žádný boční projekt.
V čem je podle Tebe skutečná síla hardcore/punku?
Chápu hudební složku hardcore a punku a obsah s ním běžně spojovaný jako dvě rozdílné složky, které často, ale bohužel ne vždy jdou ruku v ruce. Síla té hudební části podle mne vždycky tkvěla v tom, že i přes perfekcionalismus muzikantů a zmlsanost publika toho žánru, je punk je prostor, kde můžou hrát všichni bez ohledu na to, jak moc umí nebo neumí hrát. Těžiště žánru netkví v hudebním umění, ale v energii, nadšení, vzteku a v neposlední řadě obsahu. V tom pro mě byla vždycky síla hardcore a punku jako hudebního žánru, v tom, že poskytuje prostor pro volné hudební vyjádření komukoli, kdo má vůli se o to s nástrojem v ruce snažit. I kapely, které ve výsledku moc muzikanti nejsou, můžou v rámci žánru znít dobře, hrát a mít dobrou odezvu, protože na tom jak moc dobře umíte ovládat svůj nástroj v hardcore a punku nutně nezáleží. Spousta kapel, které tenhle žánr definovali, měli přece jenom k nějaké formální dokonalosti hodně daleko a jaká to byla muzika.
Co se obsahu týče, to, čeho si na hardcore a punku cením, nejvíc netkví v hudebním žánru. Jde o přístup. Tj. snahu o nezávislost, o nekonformitu, o kontrolu nad vlastní hudbou, snahu něco sdělit, předat, mít přesah atd… Ovšem tenhle typ přístupu se nutně neváže na hudební žánr a leckdy jsem se setkal s lidmi, kteří měli hudebně k hardcore a punku hodně daleko, ale přitom to, co dělali, byl pro mě víc punk než leckterá okovaná dis-beatová kapela.
Jak jste přišli na název WORLDHOOD? Má to něco společného s názvem desky NOMEANSNO „The Worldhood Of The World“?
S deskou NOMEANSNO to má společného úplně všechno. Tedy ne, že by se ve výsledku muzika Worldhood nějak NMN podobala. To ani není záměr. Ale když jsme dávali kapelu dohromady a vymýšleli název, tak se mezi návrhy často objevovaly názvy písniček Nomeansno. Jeník i já jsme dost fanatičtí fanoušci těch kanadských staříků a v té době jsme zjistili, že zásadní nahrávka pro vývoj tohle postižení pro nás oba byla právě deska The Worldhood of The World (as such). Nevím jak se k ní tenkrát dostal Jeník, já jí dostal od Zdeňka Petra, se kterým jsem v té době hrál v P. S. a bylo to pro mne na dlouhou dobu nejposlouchanější deska vůbec a NMN byli dost velká inspirace, co se muziky, textů i způsobu fungování kapely týče, i když to ve výsledku nemusí nutně být na produkci Worldhood až tak znát. A samozřejmě na FFUK jsem měl velmi zběžně i tu čest s Martinem Heidggerem, od kterého ten název naopak ukradli Nomeansno.
Je možný být v dnešní době politicky aktivní a neztratit se v tom?
Věřím tomu, že ano, ale k tomu je potřeba dodat, že já nikdy obzvlášť politicky aktivní nebyl. Respektive, nikdy bych si nedovolil o sobě tvrdit, že jsem aktivista. Jasně, udělali jsme pár benefičních koncertů, na desítkách nejrůznějších benefitů jsme s kapelami hráli, některé kapely, kde jsem hrál měly tímhle směrem zaměřené texty víc, některé míň, a pohyboval jsem se v kolektivech, které jako celek aktivní byly, ale sám za sebe nemůžu říct, že bych sám za sebe vyvíjel nějakou výraznou politickou aktivitu. Vždycky jsem se soustředil spíš na muziku, a takovou tu "malou" osobní politiku, v tom smyslu, odkud a kam jdou tvoje peníze a jak svým životním stylem ovlivňuješ svoje okolí. Na druhou stranu, mám totální respekt k lidem, co zvládají být současně relevantní jak hudebně tak obsahem, ale tenhle pocit, mám bohužel jenom z relativně málo kapel.
S WORLDHOOD jste vydali singl, dalo by se říct startovní čára, máš nějaké vize, čeho chceš dosáhnout?
Jediná jistá vize je nevzdávat to a hrát a to v jakékoli podobě. Úplná startovní čára pro mne byla první nahrávka před skoro dvěma lety, ale první 7" EP je pravda první větší release. V tenhle moment jsou plány hodně skromné: zkoušet, skládat, hrát a někdy příští rok vydat další kus plastu s novou muzikou.
Líbí se mi grafický návrh a provedení Vašeho Ep. Kdo obal navrhoval a jak jste ho dělali fyzicky?
Hlavní logo je odkaz na logo Amoeba Records, což je největší indie store s muzikou v Kalifornii, kde jsme oba s Honzou velmi výrazně zchudli. Pro Worldhood ho překreslila moje kamarádka Mirka z Přerova, která nám pomáhala i s přebaly předchozích EP. Celkové rozvržení obalu, layout textů a základní barevný návrh dělal Bourek aka Bonus ze studia Carton Clan. S místním guru sítotisku Vojtou, který má na svědomí samotný tisk, jsme pak vybrali varianty kartonů, zkusili několik barevných kombinací. Samotný vinyl se lisoval, kde jinde než v Loděnicích a pomáhali nám s tím xVinylx. No a nakonec nastoupila stará dobrá ruční práce a za jeden krušný večer bylo zkompletováno. Všem, co nám s tím pomohli moc děkujem!
V několika rozhovorech jsem položil hodně podobnou otázku – ožehavé téma hardcore vs sponzoring. Jaký je tvůj pohled na sponzoring kapely, aktuálně například na SCION a jeho aktivity?
Abych pravdu řekl, tak o tom, co předvádí SCION jsem do teď neměl vůbec ponětí, ale obecně mi sponzoring k tomu jak chápu hardcore/punk moc nesedí. Jasně, kapely, co chtějí dělat muziku jako řemeslo, živit se tím a nesnaží se tvářit jako nejvíc DIY a radikální kapela, tak ať si ty loga na plakátech za těch pár mikin a bot klidně vymění. Ale čím víc se kapely snaží budit dojem, že zrovna oni dělají tu revoluci, tím víc mi přijde, že si podobnými dealy pod sebou spíš řežou větev. Přece jenom, u Lucie Bílé spojení proma k nové desce s bilboardy na Ondrašovku nikoho soudného nepřekvapí ani nepobouří, protože je to přesně to, co se od ní dá čekat.
10 vinylových desek, které si vezmeš do hrobu?
Žebříčky jsou peklo. Vybíráš jak blázen, ale stejně bys toho vždycky chtěl vypsat 5x víc než kolik smíš. Tohle jsou desky, který mě ve svý době hodně ovlivnily a posunuly. Něco z toho je pořád v aktuálním playlistu, něco si pustím jen jednou za čas, ale všechny si do toho hrobu pamatovat budu.
Hot Water Music - Caution
Fugazi - 13 Songs
Jawbox - Jawbox
Bruce Springsteen - Born in the USA
Nirvana - Nevermind
Nomeansno - Worldhood
The Clash - London Calling
Morphine - Cure for Pain
Bad Religion - AllAges
Hüsker Dü - New Day Rising
Nedávno jsem se potkal s kamarádem a povídali jsme si o našem oblíbeném tématu – deskách. Seděla vedle něho slečna a po nějaké době konverzace pronesla větu, dokážete se vy dva bavit i o něčem jiném než o deskách? Máš nějaké koníčky mimo muziku?
Vyjma hraní, zvučení a nahrávání mi toho volného času moc nezbývá. Takže když už mám volno, tak se snažím úplně nezakrnět a občas chodím plavat nebo běhat. Pár let na Anglistice taky prohloubilo mojí léta hýčkanou obsesi knížkama a filmem, tu ale v poslední době taky trochu zanedbávám.
Sbíráš desky? Máš nějaké kousky, ze kterých Tě svrbí prsty? Jak se vlastně díváš na sbírání desek?
Nijak důsledně, ale sbírám. Mám tenhle formát hodně rád, ale protože nemám na to, abych si mohl nakoupit všechny desky, co bych rád na vinylu měl, tak nakupuju jen příležitostně a jen to zásadní nebo z momentálního popudu. V podstatě nejvíc kupuju desky na koncertech, protože miluju ten pocit, když si po výborném koncertě můžu koupit desku, o které vím, že bude minimálně stejně dobrá jako koncert a pak si budu díky ní, zpětně připomínat ten zážitek. Obecně je sbírání desek normální nemoc, ale alespoň se máme o čem bavit.
Kdyby jsi měl možnost vydat split EP s jednou kapelou dle Tvé volby, jaká by to byla?
V rovinně divokých fantazií by to byli Nomeansno nebo Fugazi. Těžká sophiina volba. I když napsat a nahrát materiál, který by vedle takhle geniálních záležitostí obstál by vůbec nebylo snadný. Kdybych to měl brát s nohama na zemi, tak řeknu rakušáky Astpai, což jsou super lidi a taky páni muzikanti. Z místních sebranek by to byli Kung Fu Girlz.
Zmínil jsi „obsesi knížkama“, jak jsou Tvé oblíbené knížky?
To je jako když se někoho zeptáš, co poslouchá. Buď zamumlá, že tak nějak všechno, a nebo je to přihrávka na telefonní seznam. A tohle těžko zodpovídat stručně. Vyrostl jsem na sci-fi a fantazi, takže Tolkien, Pratchett, Herbert, Bradbury i ta Rowlingová u mě mají místo. Pak jsem postupně zkonzumoval většinu tátovy knihovny, od detektivek od Christie a Francise, přes knížky o Lenonovi a rock'n'rollu, dál přes Hellera, Remarqua, Mailera až po Waltariho a Ecca. Asi bych nebyl s to dát dokupy ani pomyslný TOP 10, ale kdyby, tak by v něm byly třeba Gombrichův Příběh Umění vedle Our Band Can Be Your Life od Azerrada nebo Čapkův Krakatit. Na spoustu věcí jsem narazil vlastně náhodou. Alespoň trochu systematicky jsem se věnoval "jenom" anglo-americké literatuře na škole, ve které samozřejmě pořád mám a budu mít obrovské mezery. Vyjma klasiků (Shakespeare, Blake, Orwell, Melville, Joyce, Dickens), kterým se jednak nevyhnete, ale kteří prostě uměli, mě nadchla hlavně poválečná literatura z Irska. Když vyberu jen pár míň známých věcí, tak z románů stojí za to např. Hood od Emmy Donaghue, což je krásný náhled do života v ilegalitě gay/lesbické komunity v upjatém katolickém Irsku, nebo bogartovsky hloubavá a vtipná lovestory Eureka Street o konfliktu v severním Irsku od Roberta Wilsona, surreálné dobrodružství v absurdním pekle Third Policeman od Flann O’Briena nebo detailní popis vnitřního světa týrané ženy od Roddyho Doyla v The Woman Who Walked Into Doors. Z divadelních her pak nejde vynechat Stewarda Parker a jeho hry Spokesong a Pentecost, autory Christinu Reid, Franka McGuinnesse nebo Martina McDonagha, který už si u nás udělal trochu jméno, a např. inscenace Pan Polštář v Činoherním klubu je neuvěřitelně dobré zpracování děsivě dobrého textu.
O čem jsou texty WORLDHOOD? Jaké texty, tebe osobně, nejvíce osloví?
Texty Worldhood jsou především náčrty, spíš než finální podoby tvaru slov, který bych jim rád vtisknul. Jednak jsem věčně nespokojený s vlastním psaním, ale zároveň příliš roztěkaný na to, abych na textech uměl dlouhodobě pracovat. Takže občas jsou to nápady na první dobrou, zřídkakdy druhá nebo třetí verze. Povětšinou jsou to střípky slok, fráze a rýmy, které mě nějakou dobu pronásledovaly, až jsem jim konečně dal nějakou formu, abych je mohl v klidu vypustit. A o čem jsou? Různě... od univerzálních věci jako láska a zpackaný vztahy, přes existenciální krize, nespokojenost s vlastním životem nebo snahu říct, že i přes to, že to často stojí dost za hovno, je potřeba jít dál, až po konkrétní věci jako je Day at the Station věnovaná Wilsonovu nádraží v Praze a faktu, že krásná místa kolem nás nám mizí před očima, nebo Negro, o předsudcích a rasismu, který jsem si půjčil od afro-amerického básníka Jamese Emanuela.
Jedna věc ale texty Worldhood nejsou. Nejsou to příběhy. To je věc, kterou neumím a řád bych se jí naučil. Je to jedna z věcí, které si na textařích vážím možná nejvíc. A jeden z důvodů proč mě baví autoři jako Rob Wright (NMN), Joe Strummer, Craig Finn (Hold Steady), Lou Barlow, Mark Sandman (Morphine), Blake Schwarzenbach (Jawbreaker/Forgetters), Chris Hannah (Propagandhi), Ani DiFranco, Vic Chesnutt, Greg Graffin (Bad Religion) nebo třeba Bry Webb (Constantines).
Pokládám poslední otázku a v Tvé máš plně prostor pro sebe … a můžeš zmínit cokoliv, co máš na srdci nebo v hlavě … díky!
Na nějaký závěrečný řeči si moc nepotrpím. Děkuju moc za prostor a čas strávený s rozhovorem. Díky všem, kteří se dočetli až sem, všem, kteří se aktivně zajímají o muziku, dělají koncerty, benefity a vůbec investují svůj drahocenný čas a peníze do věcí, co nedělají pro peníze. V souvislosti s tím, bych chtěl upozornit na benefiční projekt Coffee Breath Records (https://coffeebreathrecords.bandcamp.com/), v rámci kterého jsme teď vydali 4 songy. Je tam k dispozici x zajímavých koncertních nahrávek a všechny vybrané peníze jdou na dobrou věc.
Možná ještě poslední poznámku, momentálně sháníme dalšího člena/ku do kapely na basu nebo kytaru. Takže kdyby vás někoho bavilo, to co děláme, a měli byste chuť se na tom podílet, dejte nám vědět.
Tomáš Kejmar tykejmi@gmail.com
http://worldhood.bandcamp.com
Další recenze/články najdeš na http://samuelrecords.blogspot.com .
|
