Druhý víkend v březnu k nám přijede na dva koncerty vídeňsko-chilská hardcore úderka RUIDOSA INMUNDICIA. Budou hrát v pátek 9. 3. V Jihlavě v klubu Ježek (dříve Ponorka) a druhý den v Brně v klubu Yacht. Pamětníci si možná vzpomenou na to, že poprvé u nás RUIDOSA hrála před sedmi  lety v březnu 2005 taky na Yachtu před LIFE SENTENCE/REGRES z Chicaga, tehdy sice coby úplně neznámá kapela, ale od prvních tónů se jim podařilo svým ultra-energickým a naštvaných kulometným hardcore/punkem obrátit klub kompletně vzhůru nohama (a stejně to na Yachtu dopadlo pokaždé, když se tam RUIDOSA zjevila znova, což bylo, pokud počítám správně, do roku 2010 ještě třikrát - podívejte se na fotky pod rozhovorem, všechny jsou z proběhlých brněnských koncertů!). Spousta koncertů různě po našich končinách pak následovala, stejně tak jakou četná turné křížem krážem po Evropě a loni i výlet do Japonska a Austrálie. Za svou skoro už desetiletou existenci vydala tahle kapela tři samostatné singly, split LP, momentálně chystá split singl s DROPDEAD a jakkoliv se o tom dá jistě polemizovat, tak podle mě patří v dnešní době RUIDOSA INMUNDICIA k absolutní špičce evropského hardcore. Rád bych napsal něco víc o textech, které jsou vzteklé a politické, ale překlady ze španělštiny na svých deskách zásadně neotiskují (na posledním singlu „Huellas De Odio“ z r. 2011 je u středového kolečka vyryt ironický nápis „příště už anglicky“), takže moc sloužit nemůžu, zato ale můžu napsat o tom, že tuhle partu tvoří extrémně sympatičtí lidi, kteří k nám pokaždé jezdí hrát s velkým nadšením za pár desítek eur na benzín, sami pomáhají už předlouhá léta jiným kapelám s koncerty ve Vídni a 3/4 z nich hrají v další docela známé kapele, ve finopalové SOTATILE (která se na japonské turné chystá hned po moravských koncertech RUIDOSY).

Jsem si jistej tím, že nikdy nezaškodí vědět o kapelách, co se sem chystají přijet, i něco víc, než jen to, že hrají super nářez (nebo to, že jsou „znovuobnovená legenda z 80. let“) a proto se tu občas nějaké rozhovory s těma, co sem United Crusties plánují přivléci, zjeví (někdy příště rozhovor s alžírskýma DEMOKHRATIA). Rozhovor dole je výběrem ze dvou už docela starých rozhovorů (cca 2007?) pocházejících z Maximum RocknRollu č. 291 a z Cerelitídy č. 2, z obou jsem vybral jen něco málo (vzhledem k jejich jisté neaktuálnosti - např. Carolin brácha Miguel, o kterém je dole řeč, už v kapele nehraje), příjemné počtení...

Spojení Rakousko - Chile není zrovna dvakrát obvyklé, takže jak jste se vlastně dali dohromady?

Georg: Začalo to v Amstettenu/Doislau nedaleko od Vídně v zimě 2002-2003. Seiti, Mundi a já jsme bydleli společně v jednom baráku a já a Seiti jsme dostali nápad rozjet přímočarou, rychlou hardcore/punkovou kapelu. Mělo to být jen tak ze srandy jako bokovka (oba v té době hráli v grindcore sypačce DRESCHFLEGEL - pozn. překl.). Chvíli nám trvalo, než jsme to rozjeli, ale když už jsme se pak pustili do zkoušení, tak nám to šlo docela rychle. Viděli jsme, že se vše vyvíjí správným směrem, takže jsme se rozhodli, že to bude skutečná kapela a ne jen projekt a začali jsme hledat někoho na basu a na zpěv. Mundi nás stejně pravidelně poslouchal, jak v společném domě zkoušíme, takže se stal naším basákem. Krátce poté jsme na jednom koncertě ve Vídni potkali Caro, která sem akorát přijela z Chile kvůli studiím. Neznala tady moc lidí a chtěla s někým hrát, protože doma studovala konzervatoř. Hned od první zkoušky jsme věděli, že je to přesně ono. O něco později s náma začal hrát na druhou kytaru její brácha Miguel.

Co znamená RUIDOSA INMUNDICIA?

Georg: Něco jako „špinavý hluk“.

Všiml jsem si, že spousta lidí si to dost zjednodušuje, když vás přirovnává k LOS CRUDOS. Taky jste kdysi coverovali jejich song „Je to tak, my jsme ta kapela hispánských negrů!“ Je to  ale skutečně tak?

Seiti: No, máme dva „hispánské negry“ v kapele a texty máme ve španělštině, takže myslím, že to sedí. Ale upřímně řečeno tu skladbu jsme začali hrát hlavně proto, že jsme potřebovali prodloužit náš set, když jsme dostali pozvání zahrát na finském Puntala Rock festu. Neměli jsme tehdy dost skladeb a tahle se nám dost líbila. Sám nevím, proč nás lidi přirovnávají k LOS CRUDOS, asi proto, že tahle kapela je z těch, co hrají podobný styl jako my tou nejvíc slavnou.

Georg: Nemyslíme si, že zníme jak LOS CRUDOS a ani jsme nezačali s kapelou proto, abychom je kopírovali. Byla to v podstatě náhoda, když jsme potkali Caro a ta se rozhodla zpívat ve své mateřštině. Takže žádný od počátku promyšlený plán to nebyl.

Taky nemám rád neustálé přirovnávání, ale zase na druhou stranu chápu, že někomu to tak díky zpěvu a textům může znít. Pokud to ale nejsou CRUDOS, tak kdo vás ovlivňuje?

Georg: Je toho spousta, ale nejvíc bych asi řekl, že evropský a americký hardcore z raných 80. let. Ale obecně je to každý dobrý punk všech stylů a dob.

Nezdá se vám, že tím, že jste z Rakouska, tedy ze země, která má jen hodně chabou hardcore/punkovou historii, tak že to máte složitější s tím, aby si vás  všimli i lidi odjinud?

Seiti: Náš přístup ke kapele je ten, že hrajeme proto, že je to pro nás zábava být spolu, hrát hudbu, co nás baví, vidět kousek světa, potkávat nové lidi a tak. A to se nám daří, i když jsme z Rakouska. Můžeme se spolehnout na kámoše z jiných zemí, co nám pomáhají s koncerty, turné a vydáváním. Nemělo by záležet na tom, z jaké země jseš a to ani tehdy, když je to zrovna Rakousko! Už nás nebaví poslouchat, že jediné, co v rámci hudby u nás kdy za něco stálo, byli Mozart a Falco.

No, ve vší úctě bych kromě nich ještě zmínil EXTREM a pár decentních deutsch punkových kapel z 80. Let a momentálně tam máte ještě SHOCK-TROOP - asi nejlepší falešný japonský HC v Evropě…

Georg: Samozřejmě, že toho u nás bylo a je víc. Vtipkování o Falcovi a Mozartovi posloucháme pořád, což ale znamená, že lidi toho o rakouském punku a hardcore fakt moc nevědí. Tady je pár slušných kapel, které byste si měli poslechnout – z těch starých SCHUND, BÖSLINGE, EXTREM, TARGET OF DEMAND, STAND TO FALL. Z těch novějších: SHOCK TROOP, BRAMBILLA, KURWA APARATA, SOTATILA. A dalo by se jich vyjmenovat víc.

Vídeň je také známá díky squatu EKH. Bydlí tam někdo z vás? Na jakých principech EKH funguje a co všechno tam můžeme najít, komu je EKH otevřeno? Víte, kdy bylo EKH obsazeno a jak dlouho už funguje? Co bylo v tom baráku předtím, než ho squateři obsadili? Bylo to kino?

Georg: Nikdo z nás na EKH nežije, ale čas od času tam zajdeme na koncert nebo podpořit jiné aktivity. EKH je antifašistické/autonomní/sociální squat-centrum., kde působí různé politické skupiny a lidi, kteří tam žijí (nebo jsou zapojeni v aktivitách EKH zvenčí). Chtějí žít společně mimo pravidla společnosti a snaží se zde žít svým vlastním způsobem života. V EKH můžeš najít levicovou knihovnu Volksbibliothek, divadlo Volxtheater, kino Kinoki, kde se promítají dokumentární filmy o levicovým hnutí a squaterství, Unzmutbar-Rechhilfebeisl - punkový bar otevřený každý čtvrtek - peníze, které se zde vydělají jdou na podporu stíhaných lidí, dále Frauenbanden - feministický kolektiv žen, dělají koncerty, festivaly a různá setkání pouze pro ženy, Politsubkantine bar sloužící k politickým diskusím a setkáváním, také zde promítají různé filmy a dělají různé politické přednášky, Infoladen X - infošop, kde najdete knihy, desky, oblečení, Atigf Club, který provozují levicoví aktivisté z Turecka, dále tu jsou pak zkušebny, ale taky tu potkáš dost podivný lidi, opilý pankáče a lidi, co jen promrhávají svůj život. EKH je otevřeno lidem, kteří chtějí žít nebo sympatizují s tímto způsobem života a myšlení. Budova EKH byla postavena roku 1920 českými a slovenskými zedníky jako škola. Od r. 1945 je celá budova EKH po obsazením KPÖ (rakouská komunistická strana). 23. 6. 1990 skupina cizinců Atgif (levičácký turecký klub) a rakouští autonomové, squateři a levicoví aktivisté dům obsadili, protože spousta místností nebyla KPÖ používaná. Kino? Myslíš ten koncertní sál? Já myslím, že to bylo divadlo nebo možná obojí.

Bývalý chilský diktátor Pinochet, který zemřel 10. 12. 2006, vejde podle mě do dějin jako kriminálník a masový vrah, který v roce 1973 svrhnul demokraticky  zvolenou vládu Salvadora Alendeho a během 17ti let jeho vlády bylo zavražděno nejmíň 3000 lidí. Přesto všechno je šokující, že tolik lidí v Chile na něj vzpomíná v dobrém jako na zachránce před marxismem, který zařídil stabilní ekonomickou situaci. Kolik takových lidí v Chile dnes je?

Caro: Je pravda, že v tomto byla Chile vždycky rozdělená. Vždycky tady byla úzká skupinka oligarchie, která zemi ovládala. Ale jsem ráda, že okolo 50% lidí Pinocheta nepodporuje, bohužel sympatizantů má stále dost. 10% společnosti jsou bohatí, kteří kontrolují celou ekonomiku a dalších 20% na ní nechávají parazitovat a tohle je dohromady ZOO plné Pinochetových sympatizantů. Zločiny, které byly během jeho vlády spáchány, jsou tak rozsáhlé, že nikdo nemůže tvrdit, že by o nich nevěděl. Ti, kteří oslavují ekonomické výdobytky během jeho období, ignorují to, že se nijak neřešil problém chudoby u těch, co na tom byli nejhůř a svědčí o naprosté ignoranci střední třídy v Chile. O 35 let později, z toho 17 prožitých v tzv. demokracii, se politici hlavně snaží o to, aby se minulost a zločiny diktatury nevytahovaly na povrch.

Jak moc se tvojí rodiny a přátel dotkly represe během vojenské diktatury?

Caro: Moje rodina to hodně odnesla během prvních let po převratu. Dědu zatkli hned v září 1973 a propustili ho až o několik měsíců později. Mého strýce zatkli a mučili ve vězení na severu země. Někteří příbuzní se museli víc jak rok ukrývat, protože byli na seznamu tzv. zrádců. Mého otce vyhodili ze školy, kde učil a zakázali mu dál učit. Padaly tehdy obvinění za propagaci komunismu nebo za ukrývání zbraní nebo prostě jen za to, že se v něčem odlišuješ. Pokud jsi měl problém třeba se svým sousedem, tak tě klidně mohl obvinit, že jsi komunista a okamžitě tě sebrali.

Co si z toho pamatuješ ty? Když Pinochet v roce 1990 odstoupil, tak jsi asi ještě chodila do školy, ne?

Caro: Nic moc se v té době nedělo, chodila jsem do školy a na konci 80. let si pamatuju na to, jak jsme byli rozdělení, když se diskutovalo o Pinochetovi a o tom, kdo přijde po něm. Chodila jsem do smíšené klášterní školy, kde byli kluci i holky, bohatí a chutí, děcka se světlou i s tmavší pletí. V té naší skupině, většinou těch tmavších s černými vlasy, jsme věděli, že Pinochet je vrah. Ta druhá parta, blonďáci a víc bílí, mluvili s dojetím o tom, jak jejich rodinám „Děda“ (skutečně, tak se Pinochetovi říkalo) vrátil půdu a pozemky, o které je obral zlý Alende. Takže sice jsme chodili do školy společně, ale třídní původ nás rozděloval. My jsme byly spíš děcka z pracující třídy a oni pocházeli z rodin bohatých vlastníků půdy. Na konci roku 1988 mě matka vzala na několik demonstrací, otec chodit nemohl, protože mu vyhrožovali vyhazovem z práce, kdyby se zúčastnil. Na jedné demonstraci jsem zažila, jak nás vojenská policie rozháněla slzným plynem a mlátila pendreky. Viděla jsem jak zmlátili pětasedmdesátiletého důchodce jen proto, že měl na sobě triko s nápisem „Ne diktatuře“. Bylo mi devět let a pak už jsem na demonstrace s matkou nechodila, jen jsem se bála, že se jí něco stane a já už jí nikdy neuvidím.

pá 9. 3. Jihlava - Ježek/Ponorka: „Pět let RAPSÖD + křest split singlu RAPSÖD/STOLEN LIVES“ (+ SEE YOU IN HELL, RAPSÖD, STOLEN LIVES, PRŮMYSLOVÁ SMRT)

so 10. 3. Brno - Yacht: „Víc než hudba, víc než móda - hardcore/punk proti konzumu a komerci“ (+ SEE YOU IN HELL, TELEFON, VOCATIO INTERNA, PRÜGELKNABE, TOMORROWS HELL, ZKAŽENÁ MYSL + od 18:00 společná vegevečeře, od 18:30 „Vrazi na Yachtu“ - debata s tvůrci rožnovského punkového klubu)

www.ruidosainmundicia.net

Obrázky