Už ani nevím pokolikáté jsem na vánoce utekl zpátky do světa, ve kterém se pořád ještě cítím dobře. Ano, vím, jak velkou roli v tom hraje nostalgie, ale taky vím, že všechny moje pocity jsou kurva reálný a současný. A všechny ty desky Still Life, Ember, Chokehold nebo Catharsis taky, protože mi TEĎ pomáhají pochopit věci, který se okolo dějou, nebo mi alespoň pomáhají se s nima srovnat. V tomhle se za posledních 22 let nic nezměnilo a doufám, že ani nezmění. Stejně jako se v tomto ohledu evidentně nic nezměnilo u Chrise, Iana, Jamese, Andrewa a Scotta. Jejich několik týdnů stará deska totiž naprosto přirozeně zapadá mezi ty, jež jsem zmínil výše. A to úplně vším.
Že Chris Colohan nevydrží pouze vyrábět veganské sádlo bylo celkem jasné a jeho nová kapela pro mě nebyla ničím překvapivým. Její souvislosti už ale ano. Spojení se členy Earth Crisis, Undying a Race Traitor (potažmo Fallout Boy), jakožto i otevřeně proklamovaná vegan straight edge nálepka, znamenala krok, který jsem nečekal, ale který mě zároveň okamžitě donutil k potutelnému úsměvu. V té samé vteřině mi ale také došlo, že Sect nebude žádná sranda a že to bude zaťatá nekompromisní kapela od chlapíků, kteří si sice osvojili životní nadhled, ale hodlají si svoje přesvědčení vzít do hrobu. A že tohle všechno napěchujou do své první desky tak, že vám to při jejím "otevření" odfoukne čepici. Nakonec mě ale tlak, který Sect vyprodukovali spíš přitloukl k podlaze, bylo zcela nepochybné, že to je opravdu kapela, žádný projekt pár stárnoucích týpků, kteří chtějí trochu zamachrovat tím, že pořád umí nakreslit velké tlusté X a zahrát pár tvrdých riffů. Ty samozřejmě tvoří pevný základ všech deseti skladeb, jež jsou pro mě přesným průsečíkem mezi Cursed, Undying, Path of Resistance a Race Traitor, jejich sílu ale násobí hlavně atmosféra naprostého odhodlání, kterou je nahrávka protknuta od prvního do posledního tónu. Některé skladby jsou nekompromisní sypačky, kdy lehce přichází ztráta kontroly (tady hodně rezonují Left For Dead nebo Acrid a samořejmě Race Traitor), ale na mnoha místech zazní trochu nečekaně kytarová vyhrávka, která dá vzpomenout na nejlepší epické momenty Undying nebo Catharsis. Silou a specifičností Chrisova vokálu jsou ale Sect přirozeně nejblíže deskám Cursed a Swarm, což je fakt na který si rozhodně nehodlám stěžovat. Platí to pak dvojnásob i o grafické a hlavně textové stránce, která graduje mrazivou poslední skladbou Sinking, jež je Chrisovou vzpomínkou na Ondru Fišera. A pokaždé, když ji slyším, dojde mi, že tohle je jediná věc, která mě na celé desce sere - že si ji nikdy neposlechne. Ve finále však lze i tady najít smíření, naději, že nejste se svým "podivínstvím" sami a nezáleží na tom, že ti, kteří vám rozumějí, žijí tisíce kilometrů daleko ani na tom, jak moc je svět okolo vás v prdeli. V tom byla, je a bude síla hard core desek. Alespoň téhle určitě.
I saved the messages you don´t remember to play you back when you got better
