Mám rád „letní“ desky. A „letní“ deskou nemyslím nutně nějakou sladkou akustickou pohodu, ale spíš album s atmosférou línejch večerů a s vůní čistýho vzduchu po náhlý bouřce. „Dreams Of The Wolf“ od argentinskýho dua Springlizard do týhle kategorie přesně zapadá. Dva kluci s akustickejma kytarama a zvláštníma skladbama, který mají k typickýmu indie-folku hodně daleko. Nejsou to žádný sebezpytující introvertní zpovědi, ale taky to není žádný rozjuchaný drnkání pro mejdany u ohně. Zvuk Springlizard je zvláštním způsobem syrovej, ale taky rozvážnej: skladby plynou dopředu vlastním tempem a ve vlastním čase. Je tu taky hodně pasáží, kdy se vůbec nezpívá, ale i přes to jednoduchý nástrojový obsazení to vůbec nevadí. Jedna kytara drží základní akordy, druhá má kovovější zvuk a funguje spíš jako slide kytara nebo jako banjo.

Na Springlizard se mi taky strašně líbí, že to celý zní úplně jinak, než jak by ve stejným obsazení pravděpodobně znělo nějaký americký duo. „Dreams Of The Wolf“ je strašně čistá a upřímná deska – je jakoby nezatížená angloamerickou tradicí populární hudby. Tím nechci říct, že angloamerická muzika je špinavá nebo neupřímná, to vůbec ne. Tohle album je prostě jen úplně MIMO veškerej tradiční koncept „zkoušky-studio-demo-najít label-deska-promo-turné“. Nevím, jak jsou nebo nejsou Springlizard v Argentině „velký“ nebo „malý“, ale z jejich muziky je jasně slyšet, že to je to poslední, o co by se starali. Uvěřil jsem jim všechno na první poslech.

„Dreams Of The Wolf“ je melancholický, ale ne ubrečený album. Je to prostá, jednoduchá, ale ne primitivní nebo odfláklá muzika. Mám rád, když kapely dokážou s minimálníma prostředkama dosáhnout na velký věci – a Springlizard se to povedlo. Nemůžu si pomoct, ale za tímhle přirovnáním si stojím: jako kdyby Simon s Garfunkelem vyrůstali na Fugazi. Springlizard hrajou ve středu 11. sprna od 18.00 v prodejně Rekomando (Trojanova 9) v Praze.

Springlizard: http://www.myspace.com/springlizards