Zaměření Napalmanachu na extrémní hardcore, at’ už si pod tím představuje kdokoliv cokoliv, bylo to jediné, co bylo od počátku jasné. Zatímco dneska už u nás kapel, mydlících fastcore/power violence najdete víc než dost, v devadesátých letech tomu tak nebylo. Když pominu exhibicionisty MRTVÁ BUDOUCNOST, kteří na konci devadesátek nečekaně otočili z crusut na fastcore, byli jedinými čistými zástupci extreme hardcore karlovarští PANGS OF REMORSE. Popravě řečeno nebyl to úplně můj šálek čaje (Já radši SPAZZ než HELLNATION), ale nic jiného tu nebylo. Nicméně rytmická sekce pravidelně píše jedny z nejlepších sloupků do Orby, takže se to jaksi vyvážilo a já v kruté zimě vyslal otázky do indické Bombaje. A tady jsou odpovědi.

[Rozhovor vyšel v Napalmachu a pořízen byl v roce 2008]

1-Hola Štěby, rozhodl jsem se z tebe vytvořit praotce českého extreme hardcore, souhlasíš? Jako pamětník těch dávných dřevních dob, koho bys ještě zmínil, kdo podle tebe nesmí chybět v panteonu zběsile rychlého hc z českých zemí?
Ahoj. Nevim, myslím, že tuhle poctu si zaslouží jiní. Snaha hrát co nejextrémněji je u některých HC kapel jasně daná už od úplnýho startu týhle subkultury na počátku 80.let a u nás byli extreme HC kapely dávno před nějakým Štěbym, takže takhle bych to neviděl. Pokud se ale chceme bavit o českejch kapelách či jednotlivcích, který byli přímo motivovaný subžánrem powerviolence, je třeba zmínit tři jména. Honza Dítko z Děčína, noiser a autor projektu Disfunction a sběratel hluku a extrémní hudby z celého světa. Velice aktivní v komunikaci a v přímém poštovním kontatku s powerviolence tátou – Ericem Woodem/MITB. (Milé děti víte, v těch dávných pravěkých dobách byl internet rozšířený jen v akademickém prostředí. WWW se rozvíjel, až časem přišel prohlížeč Netscape a Gopher byl program pro cestování internetem bez jakéhókoliv grafického rozhraní, jen textově a o e-mailech nemluvě.) S Danem Dudarcem jsem se osobně nesetkal, ale vím, že si dopisoval s Chrisem Dodgem/SLAP A HAM/SPAZZ, dalším zásadním typem pro powerviolence. Dan Dudarec taky distribuoval například sedmipalec SLAVESTATE/RUPTURE. Slavestate jsou jedna z mých nej kapel, co se týče zvuku dodnes. Můj i Jardův osobní p/v guru je pak náš přítel a ex-spolužák ze střední Richard Vodička, znalec HC/grind/noise/gore scény, pochází od nás z Karlových Varů. Znal všechny kapely i fanziny, psal si právě s Chrisem Dodgem a od něj kupoval desky. Jistě existovaly brutal HC kapely u nás v té době, ale nevím, jestli to bylo tak, že slyšeli powerviolence zvuk, oslovilo je to a řekli si pojd’me to zkusit taky. Každopádně osobně uznávám a připomínám z kapel Heartline, jejich snahu o předvedení HC v hrubý formě s ultrařevem a zároveň šlo stále o punk a ne noise bez textů.

2-Jak ses propracoval k powerviolence? Byl to nějaký pomalý vývoj, kdy ses prokousal skrz všechny možné odrůdy punku až k tomuhle extrému, nebo sis prostě jednoho krásného dne pustil Hellnation a věděl si, že ses zamiloval?
Moc jsem se neprokousával a došlo k tomu díky Richardovi a jeho kontaktům. Poslouchal jsem prostě tehdy punk a desky vydávaný vydavatelstvím Monitor, od bratrance z Bratislavy jsem měl kazetu ZÓNY A a od bratrance z K.Varů kazety s TELEX, ZNC a KANIBAL/SVOBODNY SLOVO, MODRÝ TANKY a tak. Časem jsem přibral díky Richardovi do portfolia pár gore a noisecore kapel. No a do toho v roce 1993 zjara k němu přijeli na návštěvu hamburský noiseři, kapela W.B.I., se kterýma jsme pak byli pár let ve styku. No a dovezli čerstvě vylisovanou desku Hellnation – Colonised. Objevil jsem tím pro sebe „punk zahranej jako Anal Cunt“, muhehehehe. Tam někde jsem se zasekl ve vývoji. V rychlém sledu se přihodilo, že Jarda (hlas budoucích POR) si začal dopisovat s Janem/AG, který měl tehdy ješte diskografii, která se dokonce dala i zapamatovat a s noise/grind kapelou INTESTINAL DISEASE z Belgie a od nich se k nám záhy dostali nahrávky právě NO COMMENT, CROSSED OUT, DROPDEAD, DEMISE, CHOPPING BLOCK, EXULCERATION, ASPIRIN FEAST. Třetím zdrojem byl můj první zahraniční HC kontakt z Asti, Guilio. Tehdy měli CRIPPLE BASTARDS jen kazetový nahrávky, noise projekt K.S.G. a DISSONANCE. A Guilio byl taky stejně uhranutej powerviolence kapelama, takže bylo si o čem psát. Než se ten název ustálil, říkalo se tomu zvuku „crustcore“, jak u Němců, tak u Italů. Ted’ to pochopitelně znamená něco jinýho, ale Chris Dodge důsledně tlačil slovíčko „powerviolence“ až ho dotlačil do povědomí v rámci scény.

3-Hrával jsi v PANGS OF REMORSE, jediné kapele, která se v Čechách v půlce 90. let blížila tomu, čemu se říká p/v. Zkus trochu přiblížit její vznik historii a tak?
Richarda a Jardu jsem zmínil, ještě tu byl Tomáš, ten se chopil kytary. Ja sedl za Amátky a Jarda za mikrofon, Richard na prvních zkouškách brnkal basu, ale pak si to rozmyslel. Zkoušelo se u nás ve sklepě, pak na chatě na horách na Božím Daru, v tělocvičně varskýho gymplu, na půdě jednoho učňáku na předměstí, i v místnosti na tribuně dostihových rozhodčí (velmi nekorektní tedy), protože máma Tomáše měla v tom areálu pronajatou hospodu, v garáži (samozřejmě) i v sklepeních VŠ kolejí na Žižkově, jo i ve ve skautský klubovně. Basu měl v ruce Tomáš „Gadži“ a ted’ si nepamatuju, jestli hrál dva nebo víc koncertů s náma, než odešel za štěstím jinam, ted’ má kapelu a hrajou trochu něco jinýho. Určitě hrál s námi na sedmičce s DROPDEAD a MVD a taky náš první koncert na Pozorce u Nejdku...
Začali jsme se pokoušet zkoušet v roce 1994 a první pokus o hraní byl cover od Lack of Interest a od Agathocles. Měl jsem v hlavě dva názvy kapely: Dead By Natural Causes a Pangs of Remorse, bé bylo správně. Ano jsem magor, mám rád dlouhé anglické názvy a kluci s tím byli v pohodě. První texty jsem psal v angličtině, nějak jsme si nepřipadali příliš kompatibilní s nejbližším okolím a byli jsme opravdu spíš v kontaktu s Německem, Itálií, Belgií, USA a nějak nám to připadalo normální. Časem jsme se uklidnili a začali jsme s Jardou psát básničky v češtině a z nich se stávali texty pro Pangs of Remorse. Na koncertech jsme poctivě rozdávali texty i s překladama. Vzpomínám na koncert na Ladronce a v Pardubicích, nahrávky z obojího jsou použitý na What to Pray kazetě a v Pradubicích taky vznikla fotka na split s MRTVOU BUDOUCNOSTÍ. Zahráli jsme v Budějovicích při zahájení blokády Temelína, ze který jsme samozřejmě pak hned zbaběle zdrhli po koncertě do Varů a na Black Handu blahé paměti v pražských Dejvicích, kde jsem protrhnul kotel a taky zakoupil z Bergamovo distra přibližně ve stejný době první desku SPAZZ (mimochodem nahranou na jejich první zkoušce). Taky jsme se skamarádili s berlínskou extreme HC partou PINK FLAMINGOS. Karsten, bubeník je tuším stále aktivní a v něčem hraje. PINK FLAMINOGS a MVD jsme zařídili koncert na Ladronce. My (Jarda, Richard a já) byli za nima v Berlíně, na jaře 1993 a to byla docela zkušenost, zážitek a nakopnutí něco dělat. Celá ta scéna, squatty, punk obchůdky a tak. Po kazetě What to Pray, splitu s Mrtvou Budoucností, šnůře v Německu a asi ještě dvou koncertech se Tomáš dal na jinou hudbu, temnej švédskej industrial ve stylu labelu Cold Meat Industry a zůstal jen Jarda a já. Čiko/MB se chopil kytary, začli jsme zkoušet v garáži v KV a pak v klubovně křest’anských skautů na Kačerově v Praze, ještě v KV vznikla nahrávka pro první díl mojí extemeHC kompilace Sekec Mazec, dále tam byla ČISTÁ RYŽA, MINDLOCK a Š.O.K. Jinak jsem měl vyřízenej živnostňák na vydávání desek a lisoval jsem už delší dobu desky v Loděnicích pro pár kamarádů, hodně do Finska a pár do Německa. Musel bych ted’ hodně lovit v kebuli, co to všechno bylo. Vozil jsem je v kufru stodvacítky do Varů a pak se posílali v balíkách ven. Nikdy se nic neztratilo a bylo to fakt zábavný. Proto jak Sekec Mazec, tak split s Ravelinama jsme lisovali sami. Modrej split desetipalec s Ravelin 7 vyšel v roce 2000 těsně pře mým odjezdem na rok do Mongolska, studoval jsme mongolistiku a střední Asii a něco jsem k tomu tehdy uslitnul do Hluboký Orby, taky moje zkušenosti z cesty po Číně. Za bubny sednul Honza Matouš a přišel Egy/NESOUČÁST STROJE a POR zahráli asi tři koncerty v 2000/2001. Po mém návratu se domluvilo, že Honza za bicíma zůstane a ja vezmu druhý hlas. Byly napsaný nový texty, složili jsme asi pět songů, dost mě to bavilo, bejt s Jardou na čele a hrát brutal songy pod minutu. Honza odešel, chvíli jsme ještě zkoušeli a pak jsme se tak nějak ukončili.

4-Dočkáme se někdy reunionu P.O.R.? Reuniony jsou docela populární. Třeba v roce 2011, po deseti letech byste mohli vydat split LP se SPAZZ, kteří se rozpadli přibližně ve stejnou dobu, co???
Tak já si pane redaktore, stále píšu texty do šuplíku a silně tomu věřím, že opět jednou budeme spolu všichni hrát. Stále miluju tu hudbu i styl žití. Ale jen pro informaci, tohle píšu v Indii (Mumbai), kde už víc jak dva roky žiju a pracuju jako ouředník. Tomáš žije v Reykjaviku (ano, na Islandu) a tvoří dark ambient jménem Ferd, Jarda se uchýlil na vesnici k Nymburku a pěstuje tam ekoteroristický život. Honza a Gadži jsou hudebně jinde. Matouš je hodnotově jinde. Čiko je stále můj respektovaný přítel a snažíme se být v kontaktu, ale jsou z nich ve Znojmě s Pavlínkou čajovníci, kavárníci, fairtradeisti a jsou jimi velmi rádi. Jinak k dotazu, SPAZZ ja rád, s Maxem jsme si nějak přestali psát, když jel poprvé do Japonska, to už je pár let.

5-Koho napadlo vydat split s emanskýma RAVELIN 7? Znáš nějakou podobnou desku, jakože emo vs. grindcore? A hráli jste někdy s R7 na jednom koncertě?
Napadlo to nás s Jardou a promluvili jsme s Kůčou po jednom jejich koncertě na sedmičce, nápad byl relativně rychle realizován, společný koncert jsme měli ve Vrahovi. Tý jo, podobnou desku asi neznám, ale já neznám rozhodně všechny HC desky, takže to nevylučuju. Použuji Kůčovo slova, abych vyjádřil sdělení desky: „hardcore je jen jeden“. Dodávám: neautentickej popkulturní emobakelit s černou patkou je jiná storka. Obal desky je z knihy „Bouřit se je správné“ o událostech v Pekingu (ted’ když to píšu) přesně před dvaceti lety.

6-Když jsem vás poprvé slyšel naživo v červenci 1996 v Rosicích u Pardubic, byl to docela šok. Žádná kapela co jsem předtím slyšel, nehrála podobně. Na hardcore to bylo moc rychlé a na noisecore příliš sofistikované. Rozhodně se tehdy na pódiích něco podobného často neslyšelo. Jaké byly ohlasy na vaše živé vystoupení?
Že jsme magoři, hihi. Nemluvili jsme tak hezky politicky jako KULTRA na tom koncertě, ani jsme nezpívali o tom, že si honíme péra levou rukou jako NVÚ na tomtéž koncertě. Zvukově to asi souznělo s lidma co měli rádi grind/noise. Akorát, že naše texty jsou o nalezení vlastní pozice ve světe, odcizení, smutku, spirituálním ne/naplnění a někdy o vzteku, muhehehe. Poslední skladba každýho koncertu, kdy Tomáš jen vybrnkává na kytaru a při refrénu zmáčkne booster a do toho Jarda recituje svojí temnou báseň o pocitu viny (de facto název kapely, P.O.R.=trýzeň svědomí) a já odeřvu refrén – to byl totální výmaz hlavně tedy pro nás, a tím odevzdání sama sebe lidem, nevím přesně, jak to oni sami brali. Když jsme to předvedli poprvé u nás v Sudetech na prvním koncertě. Zůstal jsem ležet vysílením na zemi... Tedy nestalo se mi, že by někdo přišel a řekl: “Jste kokoti, neumíte hrát!“. No, měl by pravdu. Později už lidi znali Hellnation a Dropdead a tak možná v tom poznávali ten náš pokus o tu českou verzi subžánru. Věřím, že pár jedinců jsme naší tvorbou v tý době potěšili. My se bavili totálně a pod texty se podepíšu i dnes.

7-Jak tě napadlo vydávání kompilačních desek Sekec Mazec? Měl jsi nějaké inspirační zdroje? Třeba „Reality“, „Speed freaks“??? Který díl považuješ za nejvydařenější?
Asi nejde říct, že Reality, Speed Freaks, Cry now, Cry Later jsou přímou inspirací, ale baví mě dělat desky a rád ukážu novou extremo kapelu a to samozřejmě na vynilu. Upozorňuju, že nikdy nevyšla dvojka, toliko jednička, trojka a čtyřka. Řeknu jen, že dvojka vyjde a taky že mám rád Adama Bernaua, jehovisty na středový etiketě i kraví bondáž.

8-Vydával jsi časák Krach? Kolik čísel vyšlo a v jakém časovém období vycházel?
Jako každej jsme dělali fanzin, první s Richardem a Jardou, dvojku jen s Jardou.

9-Proč jsi s ním skončil? Vyhoření? Nedostatek času?
Určitě to bylo o času a neschopnosti dotáhnout zin do konce, víc naplnění mi poskytovala kapela a dělání desek.

10-Krach byl v angličtině? Proč?
Ze stejnýho důvodu, jak jsem uváděl výš. Byli jsme víc zaměřený ven, než domů. I texty kapely byli zprvu v angličtině. Já osobně si určitě tehdy psal a vyměňoval hudbu víc s lidma zvenku než doma. Taky to bylo hodně daný tou naší hudební „chutí“, která asi nebyla tak častá v tý době doma.

11-Z Karlových Varů, kde jsi sídlil, fungovala noisecore úderka ROLLING SHITS, znal jsi je? Byl to jediný noisecore tam vod vás?
Trefa kanadou do koulí! Znal a znám. Rolling Shits jsou pre-Pangs of Remorse v roce 1993. Richard, Jarda, Tomáš a já. Španěla, dvě plastový láhve, kovový tácky na jídlo, vařečky, kazet’ák a moji rodiče pryč z bytu. Z 45 minutový nahrávky jsme nastříhali snad 10 minut demo. Tý jo, to bych mohl někde doma najít, to bude peklo. Název projektu zahlásil Richard v půlce nahrávání. Nejblíž od nás o kom vím, byl právě asi Honza Dítko v Děčíně.

12-V jedné z Hlubokých oreb jsi měl sloupek věnovaný Mongolsku, kde jsi byl na studijním pobytu. Zmiňuješ se tam o tom, že ti nějaký známý prozradil něco o existenci mongolského death a blackmetalu. Podařilo se ti něco takového opravdu najít? A našel jsi nakonec i nějakou stopu DIY punku, případně onu magickou Mongol violence kapelu???
S odjezdem z Mongolska 2001 a pak ještě návratem tam o rok později jsem s hledáním exotických kapel skončil, takže odpověd’ zní – nenašel. Pár kapel určitě existuje, ale mladí Mongolové milují zejména hiphop a myslím, že jsou v tom i dobří. Kytarový kapely najdeš, ale žádnej extrémek myslím, ale jak říkám. Tomu hledání se výrazně nevěnuju. V roce 2002 jsem si dovezl z Číny dobrou kazetovou kompilaci Wu Liao Contingent, se čtyřma čínskýma punkovýma kapelama a navštívil i krámek, kde byl k mání místní metal. Jinak magický Mongol violence založím jednou s Marstou a bude se jmenovat TSAM. Muhehe.

13-Docela dost si rajzuješ po světě, máš ze svých cest nějaké „highlighty“, které by se obsahem hodily do formátu tohohle obskurního plátku?
Procházíš přes obchod se „značkovou“ módou asi 300 metrů pod náměstím Nebeskýho klidu v Pekingu a najednou na luxusním věšáku vedle sak visí asi dvacet oranžových triček s oboustraným potiskem – DISCLOSE. Ve vedlejším regálu mají opět ty nafejkovaný niky a adidasy. Ten, kdo to okopíroval, podle nějakýho „vzorovýho“ nákupu oblečení v Japonsku stopro netušil o co jde...
Na Jávě ve vlaku z Jakarty do Jogjy se tlačíš úzkou středovou uličkou sedacího vagónu společně s Jardou, na sobě máš triko MRTVÁ BUDOUCNOST a vrazíš do indonéskýho kluka v triku CODE 13...
Jedeš busem v Číně a máš na mikyně vepředu našivku HELLNATION s nápisem „Go fuck yourself“. Příjde k tobě padesátiletej Číňan, poklepe ti výhružně na nášivku a řekne: „This is rude word!“
Konkánský pobřeží, 150 kilometrů na jih od Bombaje, totální venkov, rybáři, chrámy sloního boha Ganéši. Nepoznáš, jestli je rok 1959 nebo 2009. Potkáš kníratýho indickýha dědečka v triku MISFITS. Nevím, neptej se mě proč...
Jinak nejvetší ema mýho života ohledně cestování jsou chronologicky: babylónský město Márí v Sýrii na hranicích s Irákem, údolí řeky Nubra v severním Ladakhu, transsibiřská magistrála a Bajkal, klášter Erdeni Dzú, Gobi, jeskyně Dunhuang v Číně, hora Sumber v Alašanu a poušt’ Alašanu, ostrov Siberut jižně od Sumatry a Bódghaja v Indii.

14-Typická klišovitá otázka, ale v kontextu s tebou mi přijde zábavná. Jaká je scéna ve tvém městě?? Vyber si z měst, kde si pobýval dýl než měsíc, které chceš, he, he
Neumím ti říct, kdybych si měl vybrat asijský město pro žití kvůli scéně a koncertům, byl by to jednoznačně Singapur, ale tam jsem byl strašně krátce. Dlouhodobě jsem žil pouze v Ulánbátaru a ted’ v Mumbai a to nebude to pravé co se punku týče, hihihi. Moje scéna jsou mý přátelé v HC, se kterýma jsem v kontaktu, at’ jsem kdekoliv. Manželka mi nedávno říkala, že všechny naše nejlepší rodinný kamarády známe vlastně díky hardcoru.

15-Abych ti trochu namazal med kolem huby, patříš k jedněm z mých nejoblíbenějších sloupkařů v hardcorových Timesech, co mají sídlo v Brně. Nesmírně sympatický je mi tvůj pochybovačný přístup a neustálá snaha o nahlížení věcí z jiného úhlu. Musel jsi kdysi v minulosti Filipa uplácet, nebo tě oslovil on sám? A jak na tvé uštěpačné a urýpané výplody reagují tví kámoši? (Nemyslím lidi zvenku. Vím, že komunikace je mýtus a volání po ní, je házením hrachu na stěnu. Já sám mám zkušenost, že at’ jsem provokoval jakkoliv, nikdo mi to osobně nevpálil do xychtu, a co bych zato kolikrát dal.)
Filip mi prostě napsal, když vymyslel, že v Orbě budou sloupky a od té doby to dělám. Známe se přes Luboše Vlacha/ŠOT nějak myslím z roku 1995, Filip tehdy udělal s POR rozhovor, prohodili jsme si nějaký desky, pak koncert v Budějkách a split a šňůra a dnes musím říct, že kluci jsou dodnes moji kamarádi a rád se s nimi vídám. Nejen Filip a Orba, ale Čiko a naše láska k Janu Přeučilovi, čaji a hovadinám, Marsta a naše láska k centrální Asii a powerviolence, Korda a naše láska k Indonésii a Karlu Gottovi...jen s Rybeňákem to nějak flákám...snad si tohle přečte a dozví se, že mu posílám jeden tropický pozdrav.
To je těžký, já si myslím, že mám v dost věcech osobně možná až příliš jasno, ale bojím se to říkat naplno, protože se pak cítím nekomfortně, když to vyvolává emoce. Jsem špatný provokatér. Spíš se pokouším navozením situace a otázky dostat někoho k pohledu právě z jinýho úhlu. Ale jde o to, že některý projevy můžou být navenek jasný, ale jsou právě vykonávány z jinýho úhlu, než čekáš. Příklad k tomu: veganství a straight edge nemám jako celoživotní závazek, ale sérii voleb, kterou vykonávám nově každou vteřinu svýho žití s ohledem na to, co nejmíň ublížit a nikdy nevím, jaká bude příští vteřina, ohledně jídla nebo toho, kam třeba položím nohu na zem v přírodě. Tenhle přístup člověku myslím dovolí na věcech nelpět a vědět, že v každé chvíli má možnost zvolit svůk skutek a jeho následky. Fatalita je iluze.
Reakce na sloupky minimální, Lógr nebo Banán mi třeba řeknou, že se jim líbil sloupek a tím to hasne. Jednou mě vyfakoval před mnoha lety nějakej zapálenej revolucionář za část mýho sloupku, vyměnili jsme si dva maily a nic. Šlo tehdy o to, že dával rovnítko mezi úroveň represe za komárů a ted’ za demokratů. S čímž nesouhlasím, v kapitalismu si totiž elity nechají klidně i nadávat. Pokud kupuješ jejich zboží, je jim to jedno. Zasáhnou samozřejmě taky a prosadí si své, ale ne v rozměru jako zasahovala Stb. Podstata mojí osobní kritiky společnosti a lidskýho druhu jako sociální bytosti je taková, že vím, že to nemá ideální řešení. Prostě způsob organizace společnosti je exponenciální funkcí lidskýho egoismu. To generuje hierarchický struktury různých jmen a ideologií a to způsobuje utrpení. Zničením egoismu se pak restrukturalizuje celá společnost....a to je samozřejmě od začátku týhle věty nesmysl. Je to nereálný. Takže jak vidíš, v tuhle cestu konkrétně nevěřím. Pochybuju o „danostech“ v struktuře, ale o vlastní osobní cestě mám pro změnu velice jasno.

16-Občas mám pocit, že asi nejpodstatnější příčinou toho, že se hardcore neustále potýká s odlivem, či obrovskou fluktuací příznivců, je jeho rigidnost a zakonzervovanost, a to jak myšlenková, tak hudební. Od těch osmdesátých let, kdy to všechno začalo se ten hc hudebně zas až tak moc neposunul a ty texty jsou furt to samé. Musíš být opravdu velký magor do rachotu, aby tě pořád bavilo číst si a poslouchat to samé. Souhlasíš?

On asi hardcore bude ze svojí podstaty prostě „přestupní stanicí“ a protože zasahuje mladý formující se lidi, nějak je ovlivní. Třeba těma textama, nebo energií na koncertě, nějakou dobu je to naplňuje, realizujou se a s posunem věku a priorit pak řeší něco dál a třeba jim zůstane ta hudba jako vzpomínka, nebo nejedení masa. Někdo to má jako konstantu a vidí to jako „úkol“ udržet živou tu kulturu, tu opozici proti řekněme mainstreamu. Osobně mi připadá DIY jako nejmorálnější způsob vlastní tvorby, ale jak říkám mě osobně. Každej to má jinak. A naštěstí tu existuje skupina lidí, která třeba globálně sdílí můj názor. Názorově se hardcore příliš nevyvíjí, ale proč by měl. Je to místo pro setkávání právě lidí s konkrétním názorem na konkrétní věci. Zahrádkáří taky necítí frustraci z toho, že neumí odlejvat železný ingoty. Je to mimo jejich svět. Co se týče hudebního projevu, tak ten se určitě různě mění a je to ta míň důležitá věc myslím, jde spíš o estetická měřítka.

17-Několikrát si psal o tom jak má HC tendenci se zakopávat na svém vlastním písečku údajné výlučnosti a ztrácet kontakt s realitou. Taková trochu slušnější sekta. Zcela s tebou souhlasím, jen se mi zdá, že podlehnout svodům své vlastní subkultury je hrozně jednoduché, někdy skoro až neviditelné a snad každý trochu kriticky myslící člověk se s tím sám u sebe setkal. Máš nějaký návod, jak to uklouznutí rozpoznat a jak tomu čelit?
To je právě ten případ tý „konstanty“, toho druhýho pochopení subkultury. A myslím, že rozumím, co máš na mysli. Ten dojem výlučnosti bych řekl, že je pouze vývojově-psychologická fáze člena nějaký subkultury nebo třeba i sekty. Bych řekl, že jen minimum těch starých hardcoristů jsou nějaký zaseknutý tupouni bez zpětný vazby, to myslím snad ani nejde. Každý „uvnitř scény“ si je myslím vědom toho, že stojí dobrovolně stranou a je vydělenej a zpětnou vazbou je právě denodenní kontakt se společenským reálem. Návod...sakra, návod... no, bejt upřímně otevřenej okolí. Stát si za svým a poslouchat, ale opravdu poslouchat lidi s jinými názory a snažit se porozumět motivaci jejich činů nebo názorů. Nechci ale, aby to znělo jako fráze, myslím to ted’ strašně upřímně. Každej se vyvíjí a to jak to má, se proměňuje v čase díky zkušenostem a práve reflexi a interakci s tím, co by se asi mohlo nazvat „okolím“.

18-Tahle otázka je pro všechny zpovídané kapely/lidi stejná? Znáte ujetý projekt Johna Zorna Naked City? Líbí/nelíbí?
Měl jsem jejich nahrávku kdysi dávno na kazetě tuším jménem Osaka Bondage. Matně si pamatuju, že to byla šílenost a celkem to šlo. Víc k tomu říct neumím.

19-Nepřipadá ti někdy, že i v HC scéně se projevuje takový ten důchodcovský syndrom? Myslím tím, že si začínáš dobu před deseti, dvaceti lety trochu idealizovat? Nikdo přece nechce vzpomínat na své mládí jako dobu debilní a zbytečnou? Máš nějaké držadlo, které ti pomáhá, abys nezabředl do rozbředlých nostalgických cintů?
Zabředávám do rozbředlosti rád a v poslední době nečekaně často, muhehe. Vzpomínám a je to pro mě motivující věc pro současnost. Pokud si člověk neujíždí na nostalgii a nebrečí denně u repráků a fotek, tak je to myslím OK. Co mi dává smysl v přítomnosti a je mým držadlem, jak se ptáš, je má milovaána polovička a naší dva malý grindeři - 2 a 5 let. Ty mám a když je vidím, vím, že doba před 15 lety nebyla to nejlepší a že to nejlepší je ted’. Jinak já jsem chorobnej snílek, takže miluji sice to starý, ale spíš žiju ted’ a v budoucnosti. A když to vezmu hardcorově, tak v rámci toho mála, co dokažu postihnout přes fanziny, internety a kamarády vidím, že je plno aktuálních kapel, co se mi dost líbí a mám je rád, takže prostě „flejm.stil.bérns“ myslím. A to platí i pro ty řekněme „powerviolence“ kapely.

20-Oblíbený veganský recept?
Miluju vaření a jednou si až se vrátím do Čech otevřu v Karlových Varech „vegárnu“ (jasně - podle vzoru cukrárna, kavárna, pekárna, drbárna, vinárna) a budu si v ní šefkuchařit. Asi nemám vyloženě oblíbený vegan jídlo, rád jim všechno a hodně, ale obecně mám rád chut’ zeleniny dělaný v asijským woku zahuštěný nakonec sladkýcm droždím. Pokud se k tomu zadaří kvalitní rýže, nějaká basmati nebo tak, můžu toho mít kýbl. Jinak v posledních letech se nám podařilo docela dobře upravit recepty indický vegetariánský kuchyně na bezmléčný varianty...

21-Myslíš si, že HC/punk je formát, subkultura, která je přenositelná někam jinam, než do konzumní společnosti a demokracie západního střihu?
Myslím, že ano, že je přenositelná a ty různý Darbouka a Tien An Men records to dokazujou. Vídím to jako pocitovou záležitost, která dává vzniknout vnitřní i vnější soukromý opozici k většině, která je v různých režimech reprezentovaná jinak. Co je potřeba myslím říct je, že v tom konzumním/západ’áckým světě tečou všechny informace intenzivněji a v důsledku toho je tam HC/punk daleko víc rozšířenej, samozřejmě taky ale hlavně díky tomu, že tam i vznikl, hehe. To ale dle mýho nemění nic na faktu, že podobnou kritiku a pak vlastní etickej proti-postoj k většině nemůže zaujmout kdokoliv kdekoliv, to že se pak k němu dostane konkrétní forma/podoba vyjádření - řevu a kytar je pak už jen zakončení toho procesu. Na těch exotickejch scénách mě právě baví, když mají na to si uchovat lokální prvky a ne jen kopírovat zvuk vzorů odjinud. Moje konkrétní subjektivní pocity z cest jsou, že třeba Indonésani jsou víc rockeři než Čínani – ty jsou víc nasládlý poetové. O Japonsku a o tom, že je to tam zejména o „formě“ se píše všude možně. Že scéna Jižní Ameriky je díky svojí historii daleko političtější v tvorbě se myslím taky bere jako fakt. Ale asi nejsem ten správnej odborník na odpovídání takovýchto typů dotazů, musel bych být daleko hustší znalec zákoutí globálního HC/punku.

22-Máš-li dojem, že jsem se opomněl na něco podstatného zeptat, položte si otázku sami a sami si na ni odpovězte. Člověk přece jenom zná sám sebe nejlíp a trocha schizofrenie nezaškodí. Připadáš si ve 34 letech starej?
Nepřipadám, ale chvilkově me rozsekalo, že kultovní undeground gore mého filmového mládí, film Nekromantik, se dnes promítá v int’ouškých klubech a německý namachrovaný kritici to vykládají jako úpěnlivou metaforu na rozdělení Německa a bere se to skoro jako intelektuální mainstream. To mne tedy překvapilo a tam jsem cítil změnu oproti mýmu lety zažitýmu chápání některých věcí.

Star Wars nebo Star Trek?
Návštěvníci.

Kokotina na závěr:
Logo Pangs of Remorse je napsaný bílou lepicí pastou (taková ta, jak se oblizovala na základce) na černej papír a prohozený do negativu. Jeho autor je dneska výbornej fotograf a částečně reportér pro časopis Reflex - www.jansochor.com
Dá se mi psát na steby@hotmail.com a Tomáš začal pomalu na Islandu vytvářet májspejs profil Pangs of Remorse, časem se snad ale spíš dokopeme k webu a na něj dáme všechny naše nahrávky, texty a videa.
Děkuji ti za prostor, čas i zájem a přeju všechno dobrý.

Obrázky