Doufal jsem, že recenzi na tuhle desku napíše někdo jinej, mladší, nezatíženej sentimentem a minulostí a nebude tu smrdět ve vzduchu jako druhá číslice mýho věku. Nestalo se a tak omluvte mojí mluvu. Hard core bylo vždycky území bouřlivý, pokroucený, plný nenávisti v uzavřeným prostoru, kde se nacházely snahy o vyvážení a pozitivní změny, vzestupy - pády a koncentrace nevyrovnaných by uživila větší lékárnu nebo partu psychologů. Stejně jako kdekoliv jinde ve vašem okolí, stejně jako všude jinde ve světě. Stejně jako jing jang i hard core měl a má rozdaný karty na obě strany. Po loňským - famózním návratu Integrity, kterejm nenávist a chuť síry ve střídavejch etapách vydržela až dodnes (resp. Dwidovi), kdy nám uštědřili touženou ránu mezi oči na pražský Sedmičce, se vrací další eso velký hard core čtyřky. Dnes víc realisti než archaický nosiči hesel plných symbolů změny. STRIFE!
Ti z vás, kdo se hodlají zabývat tím jestli jsou to ti Strife, který "prodali" svoje myšlenky, zalomili, nebo jsou fake - vy nečtěte od tohohle momentu dál. Psal se rok 1994 a s vazbou, evokující zpěv velryb, vyšla na Victory Records deska od kapely Strife nazvaná One Truth, jejíž úvodní song Through And Through má dodnes stejně epickej a mrazivej účinek jako For Whom the Bell Tolls od Metalliky, Birth of Ignorance od Brutal Truth nebo You Can't Bring Me Down od Suicidal Tendencies, kapiš? Do dneška se nemůžu ubránit pocitu, že Strife byli pouze reinkarnací Judge (v tom nejlepším slova smyslu - nemluvím o plagiátu) a v určitý etapě skončili v ústraní, stejně jako Mike Judge. Byl z nich cítit stejnej hněv, energie a touha měnit prostředí okolo sebe, což se jim dařilo minimálně v místech koncertů, kde si kids lámali ruce a vyřvávali hlasivky. Období nejvyššího výkonu turbín podtrhla hned další deska In This Defiance, na který nahrál pár tracků na bicí fanoušek Strife - Igor Cavalera (ten bude mít o pár řádek níže víc prostoru). Strife odjeli i poslední turné Sepultury v původní sestavě (s Maxem Cavalerou) a současně na absolutním vrcholu. Dodnes si pamatuju, jak jsem si u Day After Records koupil In This Defiance, nažhavenej pilotním 7" Grey. Věděl jsem, že mi exploduje gramec, ale takovou ránu jsem nečekal. Vydání desky se protáhlo oproti původním plánům o půl roku a ve svý době byla povinnost mít všechno od Snapcase, Earth Crisis, Integrity a Strife doma. Všechny zmíněný kapely určovaly zvukově i hudebně tehdejší new school hard core a deska In This Defiance byla na hranici technickejch i fyzickejch možností kapely. Život je jízda na sinusovce a popularita Strife, která umožnila kapele proniknout do metalový scény a platit jejich účty, sežrala tenhle skvěle makající mechanismus zevnitř. To tam bylo straight edge některých členů a nadšení mladých kluků, kteří chtěli měnit svět, shořelo s koncertní rutinou. Posledním záchvěvem v konstantní kolizi bylo otřesný album Angermeans, který definitivně pohřbilo Strife, který hard core kids tak milovali. Limbo.
Každá kapela má svýho tahouna - to je bohužel ten horší případ (nicméně u spousty spolků ten realističtější). U Strife je to kytarista Andrew Kline. Některý zárodky ve vás nikdy neumřou, stejně jako u Andrewa hra na kytaru. Když pracoval na turné Cavalera Conspiracy coby drumtech, zeptal se ho Igor, co má v merku a Andrew v klidu odpověděl: "makám na nový desce Strife." To oživilo Igorův zájem o kapelu, se kterou kdysi sdílel pódia a navrhnul, že nahraje bicí. A tak se Igor i my stáváme svědky znovuzrození. Andrew odletěl do Sao Paula a k sobě si do kufru přibalil Nicka Jetta z Terror, coby producenta nový desky. Jestliže Nick s Terror dokázali posunout hranice tradičního hard core s deskou Keepers of the Faith, pak po poslechu Witness A Rebirth vám bude jasné, že ten samej styl není kapitola, která by měla být zabouchnutá v minulým století. Jsme totiž svědky silnýho návratu do děr, ze kterých hard core vzešel z prapůvodních forem. Než jsem začal psát tuhle recenzi, měl už jsem se Strife koncertní zkušenost z minulýho roku a sjel jsem opravdu hodně videí, kde klasický songy, u kterejch bych si rval vlasy, kdybych nějaký měl, sleduje a prožívá publikum o padesáti hlavách max. a Strife jedou v rámci věku a možností na plnej knedlík (pasaž o věku rozebereme později v avizované stand up komedii). Zapomeňte na Angermeans! Strife hrajou svůj unikátní - nenapodobitelnej styl a všech 12 songů jsou absolutní hity plný dokonalejch riffů, sing alongů - vždyť víte. Pokud budete vlastnit vinyl americkýho pressu na 6131 Records, pak popasete i svoje oči, který pokud nezačnou těkat nervozitou, můžou vidět Strife i 24.4. v Praze na Sedmičce po boku Narrows a Got A Wolf.
