(Young God / Day After)

Památnou první etapu Swans (do alba "Children Of God") osobně považuju za jeden z největších extrémů, kam se kdy muzika dostala. A to včetně všelijakejch elektro/industrial/ambient výbojů. Swans byli v tý době (1983 – 1987) naprosto nelidský: zvuk totálně nepřátelskej vůči zbytku světu, ani nejmenší náznak kompromisu, čistý zlo. Když Michael Gira zhruba loni oznámil, že to se Swans zkusí znova a že jako výchozí bod pro novej zvuk bere právě první nahrávky, byl jsem dost zvědavej. A „My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky“ mě nezklamalo – protože mě to úplně přikovalo k zemi.

Aby ale bylo jasný: jsem vrcholně nedůvěřivej vůči všem možnejm „návratům“ kdysi velkejch kapel. Netvrdím, že jde pokaždý o kalkul, jen mám svoje pochybnosti. I u Swans jsem pochyboval. „Dědkovi se na Young God moc neprodávaj desky, tak dává dohromady osvědčenou značku,“ blesklo mi dokonce hlavou. Jenže Gira tohle moje rouhačství dost přesvědčivě vyvrátil v prohlášení, který u příležitosti resuscitace Swans vydal – a pak taky vydal tuhle desku. A je všechno jasný.

Swans měli a mají jednu výjimečnou vlastnost. V době, kdy bylo všechno řečený ne stokrát nebo tisíckrát, ale spíš milionkrát, dovedou vždycky přijít s novým zvukem. Když si pustíte začátek úvodní „No Words No Thoughts“ třeba dvacetkrát za sebou, stejně to rytmicky nepochopíte. Vůbec nerozumím tomu, jak tohle někdo může vymyslet a hlavně to „předat“ dalším muzikantům v kapele. Je to šílený, klaustrofobický a znova totálně nepřátelský vůči všemu a všem. Swans mají vlastní vesmír – a je to zkurveně studený místo, kde je skoro nemožný zachovat si nějaký lidský atributy. Průsečík týhle desky s ostatníma nahrávkama Swans hledejte zhruba mezi „Children Of God“ a „The Great Annihilator“, ale jsou tu i nemilosrdný návaly hluku ze „Soundtracks For The Blind“ a vůbec nejvíc se mi líbí, jak současnej zvuk Swans naprosto přirozeně a nenuceně vyplynul z Angels Of Light (k nimž odkazuje nejvíc druhá „Reeling The Liars In“).

Musím se přiznat, že jsem tak nějak podvědomě nechtěl, aby se mi tohle album líbilo. Swans jsem měl ve svým srdci „uzavřený“, vyřešený, navždycky spojený s nevyslovitelnejma zážitkama a třeba i se svým vůbec prvním tetováním (logo z „The Great Annihilator“). Nechtěl jsem tu kapitolu číst znova. Jenže „My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky“ mě prostě ohromilo a přinutilo otevřít starý rány, i když to nebylo bůhvíjak příjemný. Swans jsou i díky týhle desce dál jednou z nejzásadnějších kapel, co znám. Je to monstrum. I ve chvílích, kdy tahle kapela jen tiše přede a nadechuje se k dalšímu ataku, jsou Swans „mohutnější“, než všechno, co jsem kdy slyšel. Ty vole. I kdyby tady 8. prosince nehráli, tvrdil bych to samý – neuvěřitelná kapela, neuvěřitelná deska.