|
Tuhle desku jsem před rokem objevil mezi novinkami v berlínském CORETEX storu. Stylizovaný tannenberg font (takový ten hranatý švabach), zpěvák se zaťatou čelistí a agresivní název ve mě evokovaly o trochu jiný druh muziky. Hned jak jsem doma neonově zelený vinyl hodil na gramec, byl jsem překvapený. Místo mlátičky ala early 00s americký hardcore se vyvalilo něco nečekaného, ale taky skvělého!
Savage Beat z Holandska jsou jako ten drsný kamarád z amerických filmů, který přijede do města a na magneťáku ležérně přehozeném přes rameno pouští nonstop notně ohulený melodický rock'n'roll s pořádnou dávkou punkových vibrací vzor 77 a občasnými výlety až k Oi. Představte si to: deset skladeb, z nichž každá má asi tři minuty a trefujou se do toho perfektního tempa, které vás nutí kývat hlavou. Několikrát jsem se přistihl, že si songy při práci broukám spolu s kapelou.
"Wired" je sakra jízda. Je to, jako kdyby se vaše oblíbená kožená bunda nějakým způsobem proměnila ve zvuk - drsný, rebelantský a dost cool. Pomalá vypalovačka "Wired" je ten moment, kdy vás kámoš překvapí zabijáckým kytarovým riffem, který jste nečekali a který se táhne solidní čtyři a půl minuty jako med a nechá vás nad flaškou přemítat o svém posraném životě – drsná romantika. Jinak vás tam ale nic utahaného nečeká. Sice se v podstatě nedostaneme do nějakých krkolomných obrátek, ale muzika rozhodně nepůsobí utahaně. Hned první song alba (a podle mě nejlepší) Take It Further to rozjede ranou rovnou na čelist „I hate the world – it hates me back“ ve mě okamžitě rozechvívá raubířské struny. Nevím jestli mám chuť zavrtět bokama, nebo radši převrátit stůl v hospodě a rozjet pro všechny nezapomenutelný večer.
Celé album nabízí přehršel příležitostí k singalongům, takže máte pocit, že jste narazili na improvizovaný garážový koncert, kde se všichni jen baví. Představte si Savage Beat jako esenci playlistu, který má za úkol nakopnout skomírající párty.
Osvěžující je, že zatímco se poslední vlna OI veze na vlně post-punku a hardcoru, Savage Beat se drží klasických rock'n'rollových kořenů. Je to jako dát přednost fáru ze sedmdesátek před nejnovějším nablýskaným modelem - nadčasové, neokoukané a zatraceně to řve.
Vinylové verze, vydané u Rebellion Records v Evropě a LSM Vinyl v Severní Americe. Evropská edice je jedovatě zelená, zatímco ta severoamerická je černá s fialováma skvrnama.
Při poslechu si nemůžu nevybavit holandské (trochu tvrdší) souputníky Discipline, v některých polohách pak třeba Perkele. V nějakém komentáři jsem četl že zní jako punkovější Motörhead a rozhodně mi to nepřišlo jako mimo přirovnání.
Jinak dva členové kapely vypadají jako klasičtí rockabilly cápci s vlasy ulíznutými do zadu jak chábři z moravských mosh hardcore spolků v nultých letech, zpěvák jako zestárlý skíňák, včetbě stylového harringtona, druhej kytarista má image kluka z nějaké středoškolské indie kapely a basák má na sobě triko Infest. Překontroluj to v přiloženém klipu!
Bandcamp: savagebeat.bc.com
PS: Určitě si poslechněte jejich 12“ singl Trench warfare – super jízda.
|
