|
Zase něco málo z kategorie "poslechnu si později“, případně "k tomu se určitě vrátím“. Vlastně mám ale takové ohlížení se zpět docela rád a v některých případech mě to velice baví, protože jsou věci, kde nějaký ten odstup přinese buď zásadní změnu ve vnímání, nebo jen utvrdí člověka v tom, že prvotní dojem byl „správný“. A asi není potřeba se utápět v sentimentu nebo tak něco. I když ani to není občas na škodu. Na něco takového je však možné v případě čtveřice z Aljašky, co si říká She, možné naprosto zapomenout. Tady se totiž temnota kloubí s chaosem, a jde se na to pěkně zostra. Album Goodpaster se na denní světlo dostalo už loni v červnu, takže trochu návrat v čase to bezesporu je, ale nic hrozného.
Když jsem se s She setkal prvně, tak jsem byl docela chycen. Krásně potemnělý a řezavý zvuk zapůsobil dost impozantně a způsobil to, že jsem celou tuhle záležitost nosil několik dní v hlavě. A protože tady trochu začíná být cítit onen zmíněný sentiment, tak je potřeba rozcupovat romantické představy. Důvodem toho, proč mi tohle album učarovalo, byla jakási zvláštní nerozhodnost, jestli se mi líbí hodně nebo jen trochu. Nebo, jestli to byl jen šok přibarvený nějakou tou emocí. Že si nějaké album člověk pamatuje ale většinou indikuje, že na něj udělalo dojem. Je asi jedno, jestli dobrý či špatný, ale něčím si řeklo o pozornost. Dobrý dojem je samozřejmě lepší, ale ne vždycky to může být tak moc jednoznačné. Mám na mysli něco jako pozitivní znechucení nebo negativní pozitivitu, případně jinou variantu, která bude mít podobný výsledek. No, a tak se stalo, že jsem o Goodpaster tak dlouho přemýšlel, a tak dlouho se přesvědčoval, že uvidím, co přinese další poslech, až jsem na něj víceméně zapomněl. Respektive jsem ho odsunul kamsi pryč. Hlava sama mi ho vyplivla letos na přelomu zimy a jara. Proběhlo konstatování ve stylu „hmm, to je ale sakra dobrý,“ proběhl jeden dva poslechy a výsledek, kromě uznalého pokývání hlavou, žádný. No, a kdy jindy je lepší se opětovně vrhnout do temné náruče, než v létě. Myšlenky na Aljašku tomu pak dají ten správný punc ideálu. Tady jsem a koukej mě uctívat, protože přemýšlení už bylo dost.
Vezmu to možná od konce. Prvotní dojem dalšími poslechy jenom zesílil. Napoprvé to bylo dobré, ale s odstupem času to bylo ještě lepší. Magnetismus tu funguje taky, o tom není sporu. Goodpaster přitahuje, a to nejen hudbou, ale třeba i povedeným cover artem. A pak si může každý lámat hlavu nad tím, jestli je tohle víc metal nebo hardcore. Jestli je tu dost chaosu, jestli je temnota dost temná a jestli tomu můžeme říkat třeba taky blackened hardcore. Nejdůležitější ale je, že Goodpaster člověka prostě strhne, nenechá ho jen tak v klidu stát a rozjímat nad tím, jestli se přidá nebo odejde. Na tohle všechno bude čas později, až skončí černí prosáklá smršť a ustane mrazení v zádech. Pak bude na úvahy, otázky a diskuse prostor. Jen se asi klidně může stát, že nebude moc o čem diskutovat, že celý zážitek půjde shrnout do úlevného „wow“ nebo do překvapeného pohledu „co tohle bylo zač“. Nebo si stejně jako já může někdo nosit desku dlouho v hlavě a říkat si, že se musí přesvědčit, o jak drtivý setkání šlo. Na postupu nezáleží, protože výsledek bude s největší pravděpodobností stejný. She člověka utopí ve vířivém chaosu a strhující atmosféře, která se dostane hluboko pod kůži.
Čím mě Goodpaster taky hodně baví je jeho variabilita, protože nějaký rámec tu jde najít jen těžko. Blackened hardore je asi tím nejjednodušším označením pro tenhle nadupaný mix, kam se vměstnalo celkem dost věcí. Všechno ale spojuje zničující atmosféra připomínající poslední hodiny lidstva. Zánik, apokalypsa, destrukce, rozpad, to všechno může v souvislosti s deskou zcela v pohodě zaznít. Občasné obrušování grindcorové hrany tomu pak dodává na intenzitě a síle. Nějaké ty crustové pasáže přiživují stav zkázy a zmaru, kdy se všechno hroutí pod tíhou nekompromisních kytar a nabroušeného vokálu. Krátké a ostré tracky jsou proloženy delšími stopážemi, kterých sice není nijak moc, ale dotváří výslednou podobu celého alba. Sedí to k sobě a solidní nálož třinácti skladeb tak rychle ubíhá, nikde se nezasekává. Šestadvacet minut tu zmizí kamsi do ztracena a silná přitažlivost zcela jasně říká, že bude dobré tohle zažít znovu. Klidně po vybraných částech, klidně jako celek, najít se v tom totiž dá ledacos. Nakonec stejně tuhle temnotu bude člověk hltat a nebude se jí moc nasytit. Goodpaster je jednoduše brutální záležitost, která si chce hrát a okolí se tomu musí bezvýhradně přizpůsobit. A když ne, tak se budou dít nevídané a neslýchané věci. Nezbývá nic jiného, než se podvolit a pohlédnout do očí tmě a vkročit do ní. Možná se uvidíme na druhé straně, možná taky ne.
Jinak, desku jako takovou je možné si poslechnout na kapelním bandcampu. Fyzické vydání na sebe vzalo podobu dvanáctipalcového vinylu, který si kapela vydala po vlastní ose. Jak už padlo, tak obsahem Goodpaster je třináct skladeb rozprostřených do šestadvaceti minut. Víc už nic není třeba, zbytek je na každém z nás…
|
