|
12" LP (kooperace labelů)
Je vůbec legální psát recenzi na čtyři roky starou desku? A existuje nějaké pravidlo, které by o tom referovalo? Nic takového jsem ještě nedělal, takže uvidíme, co s tím. Nicméně, přijde mi i celkem logické, že k tomu nakonec došlo. Jméno Skara jsem v souvislosti s deskou We Slave Our Days minul už na mnoha místech, a ačkoliv je to nahrávka z roku 2020 (fyzicky vyšla na vinylu o rok později na SM Musik (DE), Bouwvakker (NL), Impure Musik (FR) a Samuel Records (CZ)), je stále tím posledním (a vlastně jediným), co tahle čtveřice z norského Osla vydala. Vždycky jsem ale tuhle desku a potažmo celou kapelu přešel s tím, že to bude „jen“ další severský crust/dbeat, který si možná někdy pustím a nebudu od něj asi ani nic čekat. „Někdy“ se stalo abstraktním pojmem, protože taková náladovka prostě trvá, zvlášť v případě, kdy nakonec všechno stejně s největší pravděpodobností skončí u Victims, Myteri nebo starších nahrávek Wolfbrigade. I když je to možná až moc generalizující, kdo ví.
V různých obměnách se o Skara může člověk dočíst, že vznikla v roce 2019 a že je složená ze členů dalších kapel jako The Last Mile, Karoushi, Grinding Halt, North To The Night, The Sons Of Saturn, Hombre Malo, Okkultokrati nebo Rivera a Psålm. Samo o sobě to moc vypovídající hodnotu nemá a úplně „klasický“ crust ze severu to nakonec taky nebude, ale to už jsou spíš jen podružnosti, bez kterých to bude šlapat tak jako tak.
Nevzpomenu si, kde všude jsem zahlédl ten červeno-černo-bílý design We Slave Our Days, ale vím, že to bylo hodněkrát. No, a nakonec ke mně tahle deska doputovala, za což jsem jedině rád. Něco jsem čekal, ale dostalo se mi něčeho docela jiného, i když ne zase tak moc. Vlastně první, co mě po poslechu We Slave Our Days napadlo, bylo slovo mohutný. Tahle deska je totiž vážně mocná a nebojí se to ukázat. Několikrát jsem rovněž na různých místech narazil (a nikoliv ve spojení s touhle norskou čtyřkou) na pojem crust’n’roll, kdy se mělo nejspíš jednat o fůzi crustu a rock’n’rollu. Až Skara tomu ale dala skutečnou tvář a pro mě osobně tuhle poněkud zvláštní kombinaci definovala. A myslím, že více než krásně. Dobře si taky vybavuju, když jsem v roce 2010 šel na koncert německé kapely Phatnom Stars, kdy na plakátě stálo „skřípějící zvuk alá Motorhead před porážkou“. A i tohle mi k hudbě Skara zatraceně dobře sedí, a to žádným fanouškem Motorhead určitě nejsem. Tady je toho ve skutečnosti ale mnohem víc, takže jestli tu někdo uslyší hardcore, tak je to naprosto v pořádku, stejně jako s trochou toho metalového soundu. A já se bavím a postupně se v tom celém ztrácím.
Líbí se mi velkolepá stavba skladeb, které se bez problému motají kolem pěti minut, ale klidně se v pár případech přehoupnou i přes šestiminutovou hranici. Líbí se mi, že je to dost melodická věc nebo aspoň já v tom všechny ty melodie slyším. Takový pohodový a melodický crust, napadá mě u toho s lehkým úsměvem.
Všechno dává smysl, všechno dobře zní. Ona melodičnost vyvažuje hrubost a neurvalost. Řezavý kytary mají místy tendenci trhat uši, přinejmenším rozhodně zanechají výraznou stopu. Nabroušený a trochu chraplající vokál se spíš utápí, ale není celkově utopený a nikde se neztrácí. Celé se to valí vpřed, občas rychleji, občas se zpomalí, ale taky přitvrdí. V několika okamžicích se to celé zvládne i ztratit a být jen jakýmsi podkresem, ale vůbec v tom nelze spatřovat nic negativního a možná to bylo jen mým vytěsněním. Nechat desku plynout svým směrem a lehce si odpočinout před další masivní náloží nekompromisních riffů. We Slave Our Days totiž servíruje poměrně slušnou stopáž, která se zastaví někde na jednačtyřiceti minutách. Osm skladeb, co vtáhnou a nebudou chtít pustit. Baví mě na tom víceméně všechno, ale nejvíc asi ta přísná melodičnost, mix skřípějícího rock’n’rollu a surového crustu. No a samozřejmě na začátku zmíněná mohutnost, protože tahle deska je jednoduše těžkou váhou.
Jaký je z toho všeho tedy výsledek? Skara nabídla před čtyřmi roky skvělou a docela i velkolepou desku. Svým způsobem taky hravou a solidně energickou. Že jsem ji slyšel až po takové době mi vůbec nevadí, jelikož na obsahu to vůbec nic nemění. Musím taky říct, že na první dobrou to může být možná velké sousto, což ale spíš bude tím, že jsem netušil, co se na mě vyvalí. Při druhém poslechu jsem už věděl, jak se věci mají, takže si toho spoustu sedlo, zapadlo do jistého kontextu a album ubíhalo hodně příjemně. Nezdá se to, ale těch jednačtyřicet minut uteče dost rychle, a hlavně dost v pohodě. Osobně bych se možná obešel bez těch několika jakoby sólíčkových pasáží, co trochu víc zavání metalem, ale jedná se pouze o drobnost, kterou je potřeba zmínit, aby to nevypadalo, že je tahle nahrávka až tak moc dobrá.
Navíc, tenhle jeden černý puntík stejně bez mrknutí oka přebije krásně potemnělá a burácející atmosféra. Stejně jako chvílemi skoro až post-rocková nálada, nebo dobře, spíš post-metalově hardcorová. Stejně jako fakt, že v pár případech má člověk pocit, že už hraje další song, ale po změně tempa a nálady, je to pořád stejná skladba, která se ve své délce jen malinko „zamotala“. Bavil jsem se a vím, že se budu bavit pokaždé, když si We Slave Our Days pustím. A to je asi ten nejlepší důkaz toho, že to je prostě krása a nádhera. Když se člověk k něčemu opakovaně vrací, když ho hudba jakýmkoliv způsobem zasáhne, že si pamatuje ten pocit. A tohle všechno Skara splnila. Takže jo, napsat něco o čtyři roky staré desce je úplně na pohodu. No a pokud We Slave Our Days někdo, podobně jako já, neslyšel, tak je vážně ten nejvyšší čas sjednat nápravu.
Jo a celá nahrávka je k poslechu na kapelním bandcampu.
|
