by HH, převzato z www.csaf.cz
Problém není jen v rozhodnutích G8 - problém je, že zanedbatelné množství politiků přijímá rozhodnutí ovlivňující životy lidí na celém světě a nezřídka je o tento život připravující… A to vše ve jménu několika set korporací a bank.
S myšlenkou pravidelných summitů nejbohatších států světa přišla v polovině sedmdesátých let Francie. Měly pomoci bohatým zemím vyrovnávat se s velkými krizemi. Avšak, jak trefně vyjádřil jeden komentátor, „seznam zapamatovatelných úspěchu je téměř nulový. Poslední summity byly zajímavé jenom délkou nicneříkajících závěrečných komuniké, tím, jak se političtí lídři oddělovali od veřejnosti a ohromujícími organizačními náklady na zasedání.“
První summit G7, původně složené ze sedmi nejbohatších států světa - USA, Japonska, Německa, Francie, Velké Británie, Itálie a Kanady, se konal v roce 1975. V roce 1994 bylo přibráno Rusko a z G7 se stala G8. Vedle jiných konferencí architektů globálního kapitalismu se i na summitech G8, alespoň formálně, rozhoduje o tom, jaký kurs nabere svět v nejbližších i vzdálenějších letech. Padají zde rozhodnutí o ničení našeho životního prostředí a privatizaci základních služeb a také jsou tu plánovány instrukce pro Mezinárodní měnový fond a Světovou banku o jejich programech strukturálních úprav.
Současná G8 je skupina jedněch z nejhorších kapitalistů světa. Mezi její členy patří George Bush, jeden z nejhorších válečných zločinců planety. Putin vede krvavou válku v Čečensku. Nicolas Sarkozy koketuje s rasismem a „čistí“ francouzská města od „svoloče“.
Globální nadvláda G8 ničí většinu obyvatel planety. Zatímco menšina lidí žije v relativním blahobytu a hrstka elit se doslova utápí ve svém bohatství, většina světové populace čelí chudobě. To je přímý důsledek kontroly ekonomiky globálními kapitalistickými institucemi a nadnárodními korporacemi. Takzvaný dluh třetího světa není dluh v pravém slova smyslu - jde o mechanismus, jak udržovat většinu světa pod palcem globálního kapitálu. Mezi lety 1980-1996 země subsaharské Afriky zaplatily částku dvakrát převyšující výši jejich dluhu, který si půjčily místní vládnoucí elity, většinou diktátoři a vojenští vůdci. Každý den plyne z chudých zemí do bank v zemích bohatých 28 miliónů liber… A každý den umře 19 000 dětí hlady kvůli důsledku splácení "dluhu".
Nechci slevu zadarmo...
Částečně i pod tlakem pouličních protestů a dalšího tlaku aktivistů byla G8 nucena reagovat. Nasadila si tedy masku starostlivé instituce usilující o odstranění světové chudoby. V roce 1999 bylo na summitu v Kolíně nad Rýnem oznámeno, že dvaačtyřiceti nejchudším (zejména africkým) zemím budou odpuštěny “dluhy” ve výši 100 miliard liber. Vlk veřejného mínění se nažral a kapitalistická peněženka zůstala celá: dodnes byla zrušena pouze třetina tohoto dluhu.
I tato zrušená třetina byla politikou “něco za něco” vykoupena vnucením dalších neoliberálních opatření. Neoliberální politika pod vedením MMF a SB se přitom v Africe, stejně jako všude jinde, ukázala nejen jako neúčinná, ale dokonce jako prvotní příčina ekonomické devastace. I přesto se stala základním kamenem přístupu G8 k problémům Afriky, formulovaném na zasedání v Kanadě v roce 2002 pod názvem Partnerství pro rozvoj Afriky.
I o pár let později, v roce 2004, se mluvilo o odpouštění údajných dluhů: Bushova administrativa prosazovala odškrtnutí iráckého zahraničního dluhu ve výši cca 120 miliard dolarů. Samozřejmě, že to nemělo nic společného s tím, že USA nepatří k věřitelům tohoto dluhu a že, pokud by příjmy z ropy byly použity na splácení dluhů, neproudily by do programu obnovy a rekonstrukce, ve kterém mají nelukrativnější kontrakty...americké korporace.
Nikdy nezahájená, ale hodně okecávaná válka proti chudobě ustoupila po 11. září 2001 zatraceně reálné válce proti terorismu. A hlavně výnosné. V letech 1997-2001 šly dvě třetiny příjmů z prodeje zbraní do zemí G8 – a jejich zbraně do zemí, kde se podle té samé G8 nejvíce porušují lidská práva. A od té doby se situace jenom zhoršila. Organizace Oxfam k tomu říká: „Pokud by se ty samé finance a politická vůle vložená do války proti Iráku použily na odpuštění dluhů a pomoc [chudým zemím], ukončilo by to utrpení milionů lidí. Za cenu pouhých dvou bombardérů Stealth by mohlo 48 milionů dětí v Africe, které nikdy nedostaly šanci naučit se číst a psát, chodit do škol celý rok.“
My nic, my muzikanti...
Zasedání G8 ale provází také odpor. V ulicích pravidelně protestují desítky a stovky lidí. A jak protesty proti zasedání sílily, náklady na zasedání spolu s mírou represe stoupaly a summity se po masové rebelii v italském Janově v roce 2001 přesunuly do odlehlejších lokalit - nepřístupných horských středisek nebo na nedostupné ostrovy.
Po několika letech v ústranní se G8 v roce 2005 vrátila do civilizace, konkrétně do skotského Gleneagles. Tam G8 naplno rozjela svou kampaň proti protestnímu hnutí odporu podle hesla rozděl a panuj. Demonstranty rozdělila na hodné a zlé. Zlé označila za vyvrhely, vandaly a teroristy; hodným se alespoň na oko dostalo sluchu a „protestní“ hlas překvapivě dostal prostor i v korporativních médiích. Protestní v uvozovkách, protože ta z hlediska vládnoucí moci správná alternativa v podobě celebrit Boba Gandalfa či Bono Voxe a jejich zpívajícího ansámblu v žádném případě nezpochybňovala autoritu G8 nebo snad systém jako takový, a co hůř: požadavky, které vznášela a za které pomocí celebrit lobovala nejen, že nijak nekřížily zájmy G8, ale naopak je dále aktivně podporovaly. A tak zatímco pop hvězdy cynicky zneužívaly africké tragédie na své vlastní světské svatořečení a pod jejichž praporem pochodovalo dvě stě tisíc lidí, nevládní organizace ze zemí globálního jihu vše sledovaly se zděšením.
Situaci popsal novinář John Pilger: „Pravdou je, že oddlužení, které navrhuje G8 je smrtící, protože jeho nelítostné ekonomické ‚podmínky‘ dalece převyšují jakýkoliv skrovný přínos. Tohle bylo během týdne zasedání G8 tabu, protože jeho cílem nebylo ani tak udělat z chudoby historii, jako spíše umlčet, pacifikovat a kooptovat nesouhlasné hlasy a pravdu.“
Ne všichni mají žaludek a náladu hrát podle pravidel, které nám autority určili. Radikální a militantní, vesměs anarchistická uskupení, formují černý blok a protestují po svém. Neuznávají autoritu policie a při napadení se brání. Pro elitu neplatí žádná pravidla, proč by měla pro ně? Kdo seje vítr, sklízí bouři...
Všichni do Heiligendammu
A co se bude dít tento týden v Německu? Korporativní média nás opět nakrmí notnou dávkou obrázků s hořícími auty. Nebudou chybět slova jako "teroristé", "bezuzdné drancování", "zničené město", "divoká zvěř" a na druhé straně pak "hrdinní policisté" a "profesionálně zvládnutý zásah". Ano, v ulicích bude nejspíše probíhat válka, i když opravdové zbraně bude mít pouze jedna strana (a že se jich nebojí použít, ukázala před šesti lety v Janově, kdy policie zastřelila jednoho z demonstrantů).
Místa ubytování a jednání delegací se stanou naprosto uzavřenou lokalitou zcela odříznutou od okolního světa a střeženou lépe než vojenské základny. A zatímco se policejní složky a vojsko bude soustředit na bránění "zdi hanby", zbytek města bude ponechán svému osudu. Spravedlivý hněv demonstrantů a demonstrantek se tak nejspíše jako obyčejně obrátí na náhradní cíle: sídla bank a nadnárodních korporací umístěné v nechráněných částech města. Nejde o bezhlavé orgie destrukce, jak by se ze zpráv mohlo zdát. Cíle útoků jsou voleny řekl bych až pečlivě: jde o korporace s velmi dlouhým seznamem zvěrstev spáchaných na lidech, životním prostředí či zvířatech a o banky, symboly kapitalismu a globální nerovnosti.
V jednom ze starších čísel A-kontra vysvětluje Mickey Mouse pouliční bouře v Praze v roce 2000 takto: „Pouhé rozbití výloh, ale ani úplné zničení jedné provozovny samozřejmě nic nevyřeší. Škodu zacvakne pojiš?ovna a za den dva je pobočka opět v provozu a připravena přijmout zákazníky. Při denním obratu této megafirmy je škoda absolutně zanedbatelná. Rozbití výkladu je víceméně symbolický čin. Cítíme nenávist proti těmto firmám za svinstvo, kterého se dnes a denně dopouštějí. Při spatření jejich provozoven máme před očima obrázky dětí na pokraji smrti hladem, příměstské slumy a chudinské chatrče. Naproti tomu vidíme v ulicích luxusní limuzíny, kterými se bankéři přepravují do Kongresového centra, aby zde hovořili o řešení světové chudoby. Večer je pak čekají vepřové hody na Výstavišti… Někteří dají průchod své nenávisti a obrátí vztek proti výkladu, nablýskanému obalu, za kterým se skrývá tolik utrpení. Nevadí mi to. Tento čin není nic opovrženíhodného. Je výrazem zdánlivé bezmoci a nemožnosti něco změnit. Skuteční viníci, ti, jenž jsou zodpovědní za současný stav světa, však sedí úplně někde jinde. Tam, kam zvuk rozbitého skla nikdy nedolehne.“
Odpor proti zasedání G8 není násilím, skuteční násilníci budou sedět za nejstřeženějším a nejdražším plotem v Evropě. Politické elity s rukama od krve, schovaní jako nějací psanci, rozhodující o životě a smrti statisíců lidí – to je skutečné násilí. A kde je bezpráví normou, tam je odpor povinností.
Více na old.czechcore.cz
|
