Jeden z důvodů proč miluju The Black Heart Procession je ten, že se nebojí. Už od úplného začátku plují temnýma vodama do míst, kde nikdo před nimi nebyl. První deska byla vlastně jen takové ševelení větru, jež pohupovalo lucernou na přídi a přesto v sobě má pořád tolik touhy. Stejně jako konkrétnější volání sirén na Dvojce a Trojce. A pak najednou přišla detektivka pod palmama, zcela zřetelné songy s pevnou osnovou a v neposlední řadě odvaha se vrátit zase zpátky. A když už jsem si myslel, že vím všechno, vyšla tahle deska. Ta odvaha nezradit sám sebe a přitom nezůstat stát na místě je pro mě naprostou záhadou, ale nepřestává mě fascinovat.
"Bloody Bunny/Black Rabbit" vyšla poměrně krátce po "Six". Docela mě to překvapilo, protože The Black Heart Procession si v posledních letech dávali s deskama trochu načas. Na malinký moment jsem možná i zapochyboval, jestli jim vůbec mohl zbýt nějaký střelný prach a vítr v plachtách, ale moje obava byla samozřejmě rozprášená už jen samotnou koncepcí desky a faktem o kterém jsem psal na úplném začátku téhle recenze. Je to vlastně mini album na kterém je pár nových songů a zbytek jsou remixy těch starších. Při prvním zjištění jak se věcí mají, jsem chvilku přemýšlel, co je asi k tomuhle kroku vedlo, ale po chvilce jsem to prostě vzdal. Za prvé jsem neměl šanci na to přijít a za druhé je to úplně jedno, důležité je, jak to bude fungovat. A pak mi došlo, že tohle je jedna z dalších úžasných věcí, kterou jsem se od The Black Heart Procession naučil, nechat to jen tak plynout. A tak jsem nechal veškeré rozumování stranou a prostě jsem jen znovu vstoupil na palubu a vytáhnul kotvu. Posádku tentokráte tvořili i Lee "Scratch" Perry, Mr. Tube, Jamuel Saxon a Eluvium a loď byla natřená na červeno. Ve chvíli, kdy se nám ztratil přístav z očí, dostavil se úplně stejný efekt jako při předchozích plavbách. Čas přestal existovat a moře mělo tentokráte barvu krve, jak se v temné vodě odrážela trup lodi. Na hladině se pohyboval stín, který nepatřil nikomu z nás a měl velké uši. Pall a spol nám zahráli trochu ráznější song na uvítanou a všechno se začalo tak krásně konešivjě houpat. Tohle byl důvod proč jsem se vždycky tak rád vracel. Poslouchat příběhy, nechat se jenom tak pohupovat na vlnách a pozorovat kbelík s vodou jak cestuje po palubě, ale nikdy se nepřevrhne. Pak se původní posádka několikrát odebrala do podbalubí, aby byla slyšet jen v takových náznacích a hlavní slovo postupně dostávali nový hosté. Mohli kormidlovat kam chtěli, vytahovat plachty nebo kotvit dle libosti. Straší songy zněly jakoby ozvěnou z veliké dálky a dostávaly nový život, nové souvislosti a novou náladu. Někdy z mořské pěny skládali zcela jasně staré známé noty, jindy původní osnova skoro téměř zmizela v husté mlze a elektrizujícím světle Eliášova ohně. Kapitán se mezi tím ještě několikrát vrátil na můstek, aby i on ukázal, že nezahálel a na obzoru se pomalu začaly rýsovat obrysy našeho světa. Naprosto zřetelně jsem věděl, že jsme nebyli moc daleko, možná se stačilo jen podívat z hlídkového koše a viděl bych pevninu. Ale ani na vteřinu mě to nenapadlo, protože se okolo mě dělo něco, co se jen tak neděje. A díky čemu, se vždycky vracím zpátky úplně naměko, ale mnohem mnohem silnější.
A úplně stejné to bylo i minulý rok na Dobešce. A úplně stejné to tam bude i v pátek 27. května.
Protože další věc, kterou mě The Black Heart Procession naučili.....je věřit........
|
