Přiznám se hned v úvodu, že hlavním tahounem byl fakt, že v The Enemies hraje na basu Dave Edwardson. Ano, je to ten Dave Edwardson z legendárních Neurosis. Vzhledem ke zkušenostem, které mé tělo na Papírně v tuto roční dobu již nasbíralo, jsem se nabalil, vyztužil rozkrok a vyrazil punku vstříc. Mé obavy se brzy ukázaly jako liché nebo? prostor byl již příjemně vytopen biopalivem a nikotinovým kouřem. Ethan vybírá příjemných 80,- a já začínam lovit nenáviděného brouka, jestli reagovat na štiplavé poznámky z czechcore ohledně vstupného na 007. Zde je holt situace jiná, tak se s tím naučte žít. Vždy? máte vždycky na výběr.
Jako první nastoupili V.I.R., kde kytaru obstarává Mr. Kukučka z Dread 101. Jednalo se o velice zdařile zahranej prasopal, kterej nenechal leckoho v klidu. Hlavně Lezbouš v první linii dával najevo jasné pro. Mimochodem Averze bude opět hrát a já jen doufám, že dojde i k reunionu LSD (Lezboušovy satanistické diverze). Při setu V.I.R. jsem si uvědomil proč při zvukovce bylo nejčastěji užívaným slovem „ďábel“. Prostě Portland!
The Enemies hrajou ve třech a vůbec to nevadí. Po pravdě řečeno, sledoval jsem většinu času právě basu, protože tam bylo na co koukat. Oči v sloup, nákrok, pokyvování do rytmu… naprostej soulad. S Neurosis ale The Enemies mají jen pramálo společného. Je to spíš špinavější kalifornskej punk rock, vždy? se o ně také starají Lookout records. Doma z desky jsem přemýšlel, odkud znám ten hlas a asi po hodině bolestného tápání jsem konečně narazil hlavou do černého!…Rocket from the crypt, ale jen zpěv. Basa mi nedala nevzpomenout RKL z desky Riches to rags. Vím, že je to hodně ujetý, ale nemůžu si bez přirovnávání pomoct. Dave je prostě jazz. Měl jsem ten večer fakt hodně dobrej pocit a to z několika důvodů. Ačkoliv by The Enemies mohli využít zvučných jmen a za pomoci reklamní politiky oslovit širší spektrum, hrají od píky, protože věří tvrdé práci. To souvisí i se stylem, který hrají. Tím narážím na hlášku, že pouze velký kapely hrajou dobře. Tenhle koncert byl totiž důkazem, že „velký“ kapely nejsou ničím jiným než nafouknutou bublinou. Další lahůdkou byl design trika, na kterém se usmívá G. Bush s prostřelenou hlavou. Nemám toho člověka rád. Nezabil bych ho, ale tohle bylo fakt vtipný. Dle neoficiálních informací se na Papírně sešlo asi 200 lidí a situace v kotli byla 50:50, kluci: holky. Navíc holky, který pařily nepřišly jen kvůli svejm protějškům, ale na muziku a z toho jsem měl taky dobrej pocit. Jediný NE patří feministce, která nás obš?astnila pár úplně zbytečnejma hláškama, ale nechám jí plavat, ačkoliv se mi v hlavě honí jeden název songu od Charles Bronson. Asi víte kterej.
Více na old.czechcore.cz
|
