I Jon Spencer hledá inspiraci v dutých útrobách dřevní černošský muziky. Na rozdíl od Mobyho si ale hlídá, aby se neopakoval. V jeho případě je to s Plastic Fang úkrok stranou. Ale doporučuju nedivit se. La?ku, kterou si nastavil s předchozí deskou Acme, a vlastně i outtakovou Acme Plus snad ani nedoufal přeskočit. Jestli jo, tak se mu to povedlo jen v prvním plánu. Na první poslech je tohle album dokonalý, a spousta lidí mu to zežrala. Zežrali mu s navijákem i účast Stevea Jordana, kterej nahrával s kdejakým velkým jménem (ale taky s dost velkejma moulama) od Jaggera po Princeho. Jon chtěl trochu poškádlit právě ona VELKÁ jména, ale nasral svý stálý posluchače, který se s nim vezou ve špinavym blues od všech těch kraválovejch desek Pussy Galore. Deska se dá poslouchat s velkým nadšením tak jednou nebo dvakrát. Máte to na plný koule, skotačíte jak urvaný z řetězu. Při třetím poslechu ale začnete přemýšlet jestli si nepůjdete dát voraz a při dalším, jesli jeho ´I am the guilty one´můžete brát vážně. Ale klid. Je to jako s drahejma lékama. Když je nedáváte moc často, zůstanou účinný. Když si za týden poslechnete jak Jumbo políbilo Jonovu nohu ležící na území newyorkského Manhattanu, tak vás má opět, tam kde chtěl. Na kolenou. A volume jde zase hodně doprava. Doporučoval bych mu, aby s další deskou přišel po hodně dlouhý době a hlavně, aby předtím popřemejšlej o zvukovém mistrovi. Nejlíp takovym, kterej je společně s kapelou schopnej udržet vaší pozornost v permanenci. Malej bonbónek na závěr – ani sofistifikovanej indie label Matador (např. Unsane, Come, Silkworm, Red Snapper nebo Yo La Tengo) se nevyhnul satanskýmu posluhovačství, hehe. Limitovaná vinylová verze má katalogový číslo OLE-666.
Více na old.czechcore.cz
|
