(Domino)
Tři roky na sebe nechala čekat nová a hlavně velká deska dua The Kills. Vznik téhle kapely zná většina z nás už jako básničku. Po rozpadu výborné floridské punkové party Discount, začala zpěvačka Alison VV Moshart svoje hudební nápady posílat přes oceán londýnskému rockerovi Jamiemu Hinceovi. A bylo zaděláno. The Kills své každé album posunuli trochu někam jinam a podíváme-li se letošní novinku, tak ta nová chuť je patrná na první ovanutí. Tentokrát zvuk se více prošpikoval mašinkama a produkce odvedla znatelný kus práce na finálním zvuku nahrávky. Všechny nástroje a zvukové efekty pořádně vosolit, basy vytáhnout na doraz ať to má grády. Stále je to ten lo-fi rock´n roll hraný tak nějak úsporně a syrově zároveň. Okleštěné bicí beaty na minimum a do toho řezavá garážově špinavá kytara, které jdou na pomoc zvuky nebo pazvuky z mašinek. A aby toho nebylo málo, ve stop-timech si u toho ještě stihnou zatleskat. Samozřejmě i přes silně přebuzený vstupní zvuk na vás z repráku nakonec dýchne zvukový křišťál. Hlavní slovo tady má bezesporu Alisin vokál, který svojí nevyzpytatelnou polohou začínající u naivně něžného sexy šeptání a konče až na rovině podrážděného křiku. Kdo si myslí, že celá deska se nese v notoricky známém otvírku U.R.A. Fever, který ostatně vyšel už jako předvoj této desky, tak ten se šeredně plete. Protože hlavní trumf Midnight Boom je nepředvídatelná pestrost přibývající s každým rostoucím číslem na vašem přehrávači. Od party vypalovaček, po rockeřiny zahraný s bluesovým citem a konče příjemným uklidňovákem. Patříte-li mezi domácí kutili a milovníky povedených receptů tak si piště: do mixéru po babičce, který je v té nejhornější polici v garáží přihazujte vaše oblíbené songy od Enon, Jon Spencer Blues Explosion a Yeah Yeah Yeahs. Pořádně rozšlehat a rychle podávat. Ale pozor, ne aby vás to napadlo zkazit White Stripes, protože The Kills jsou samozřejmě lepší.
The Kills
Více na old.czechcore.cz
|
