|
Rok 2009 byl jedním z nejzvláštnějších roků mého dosavadního života. Pod palbou vzpomínek a v objetí nezahojených jizev jsem se pak na jeho sklonku objevil v Kodani a bez nějakého jasného plánu jsem tam strávil několik dní. Jeden z nich začal společnou snídaní s Tommasem, basákem Amdi Petersens Armé, bubeníkem Gorilla Angreb, provozovatelem labelů Kick´n´Punch a Hjernespind a také recordstoru Repo Man. A právě do něj jsme po pár avokádových toustech a nekonečném šálku kávy zamířili.
Po vytažení rolety jsme se ocitli v království punkových desek, jehož zdi zdobila spousta plakátů odkazující na zlatou éru tzv. "druhé vlny kodaňského punku". Její konec se neoficiálně datuje do roku 2007, kdy byl zbourán původní Ungdomshuset na Jagtvej 69, kapely jako Gorilla Angreb, Asbest nebo No Hope for the Kids odehrály svoje poslední koncerty a jejich členové a členky se rozutekli různě po světě. O to víc mě překvapilo, když se v jednu chvíli otevřely dveře kamsi do zadního kumbálu za hlavním prostorem obchodu a v nich se objevil rozespalý obličej, který mi byl dosti povědomý. Ronni, kytarista a zpěvák NHFTK si sedl jen v trenkách na schody, tiše pozdravil, otevřel si pivo, povytáhl ponožky, z nichž každá byla úplně jiná a hluboce se nadechl. Repo Man bylo jeho domovem, zvláštní smutek se mísil s odérem piva a zvukem punkových desek, případně hovorem starých kámošů, kteří ještě zbyli ve městě. Odhodlání nebylo vidět v tu chvíli nikde, ale bylo zcela jasné, že znovu přijde jeho čas. A že válka bude ještě pokračovat na plné obrátky.
THE WAR GOES ON vznikli ve stejné době, kdy se začalo mluvit o reunion koncertě NHFTK. Spousta věcí evidentně akcelerovala najednou a žít jen ze starých skladeb se nikomu nechtělo. Spojení Ronniho a dalšího rabiáta Lasseho, jehož Hjertestop se tou dobou také rozpadli, tak bylo logickým vyústěním a po prvním singlu přišla i velká deska. Hned její první tóny pak daly jasně najevo, že vnitřní pnutí si opět našlo svou cestu ven tím nejlepším možným způsobem a terapie punkem jede opět naplno. Ronni tady i tentokrát působí na pozici zpěváka a kytaristy a tak základní styčné body logicky zůstaly, včetně přidrzlého a zároveň trochu odevzdaného vokálu, který táhl i většinu songů NHFTK. Zůstal i neutěšený pohled na svět, ve kterém se nějaký záblesk naděje hledá jen velmi těžko a z něhož vyplývá jedno velmi silné téma - smíření se s osudem věčného outsidera. Vše je doslova napěchováno už do úvodní skladby "Ugly Part of Town", kde se zpívá "Well it seems like hope has left this place and there is no help to be found. And we are stuck here in this ugly part of town". Další songy pak v tomto ohledu tnou více a více do živého a vrcholem je skladba "Man of Constant Sorrow", která je temnou zpovědí punkáče na prahu čtyřicítky, který už v určitém ohledu nevěří ani v punkovou scénu, ale uvědomuje si, že nic jiného mu nezbylo a kapela představuje alespoň nějaké útočiště. Nálada textů je pak obtisknuta i do samotné muziky, která hodně čerpá z přelomu 70. a 80. let, konkrétně např. Agent Orange nebo skandinávských klasik té doby jako Ebba Grön či Lost Kids. I v tomto ohledu se The War Goes On nijak zásadně nevzdalují od NHFTK, minimálně jeden rozdíl tady ale přeci jen je a to větší vliv přímočarého street/oi punku anglického střihu kapel jako Blitz, který přiostřuje celkový sound. Navíc dokonale funguje se smutkem a melancholií kytarových vyhrávek, které mají v mnoha případech téměř stadionovou kvalitu a zůstavájí nedostižným trademarkem. Hlavní magie celé kapely pak stojí právě na kontrastu těchto melodií a temné až nihilistické nálady, tvrdé rytmiky a dostatečně špinavého a silného zvuku, který má na svědomí zmíněný kytarista Lasse.
11 punkových skladeb, které do sebe jako houba nasály osobnosti svých tvůrců, jež znovu dokáží pomocí hudby a slov vyprávět kurevsky reálné příběhy o životě a umírání. Příběhy, které jim pomáhají přežít. Stejně jako všem, kteří dokáží poslouchat. Tak jako já na schodech v Repo Man v roce 2009, kdy jsme spoustu věcí pochopil a naučil se je přijmout.
"I am a man of constant sorrow
and I´ve seen troubles on my day.
I bid farewell to Copenhagen
and the boring streets I was raised.
Rain falls to the ground and I´m wasted
for all I know people they don´t care."
https://www.youtube.com/watch?v=-QFB7pPdBLk
|
