THEMA ELEVEN – holland tour 02
Už se pomalu stalo tradicí psát recenze na nepovedený turné. Je to logický, recenzent se tak zbaví traumat a čtenář se pobaví nad tím, jaký že v tý či oný kapele fungujou joudové. A ostatní kapely jen soucitně či škodolibě přikyvujou. Tak já taky hodím do placu pár historek z turné. O co šlo? Thema Eleven se vydala do země tulipánů, dřeváků, větrnejch mlejnů a nažehlenejch metálistů. Vše zprvu vypadalo dosti pohodově. Co se dalo čekat špatnýho na turné po kolíbce kapitalismu, kde sociálně slabý spoluobčany maj jen v učebnicích o rozvojových zemích? Pro jistotu jsme jeli dvouma autama, s vidinou stříbrnejch euráků a parádních zážitků ze země, kam bysme se jinak horko těžko podívali. Vše probíhalo skvěle, dokonce i to slunce nám svítilo na cestu. Celníci neprudili, což se většinou nestává, dokonce se i usmívali a skoro by se dalo říct, že laškovali. Nelaškoval ovšem organizátor prvního koncertu, kdesi v půli Německa, když nám oznámil, že na jeho koncertě hrát prostě nebudeme, neb vytetovaná ikska nezdoběj naše mužné hrudě. Kurva fix, tak to vypadá fakt blbě. Lhát, že se z nás ze dne na den stali ikskaři nemělo cenu, zejména když jsme měli auták po střechu narvanej rumama a startkama pro berlínský squattery, kam sme měli v plánu zavítat cestou zpět. No což, zanadávali sme si pěkně. Takže co s tím. Znamenalo to narychlo obvolat všechny kámoše a nakonec sme uspěli u Ruvena z Adjudgement, kterej nám přislíbil ubytování u něho doma v Hannoveru. Tak naše půlka táhla nach Hannover a rytmická sekce našeho orchestru, že pojede rovnou do Holandska. Tam sem tušil průser, zejména poté, co mi ještě v Čechách basák zcela vážně tvrdil, že do Berlína nepojede, neb je to od něj stejně daleko jak do Holandska, ačkoliv bydlí ve Varnsdorfu. Taky že jo. Za pár hodin rozesmátá esemeska, že prej přehlídli ceduli a blbě zahnuli, no a že jsou v Belgii, tj. pěkně v prdeli. Jejich problém. My zatím zvesela zvonili u Ruvena, jenže Adjudgement prej zrovna hrajou třista kilometrů odsud, ale přespat nás nechaj. Ok. Abychom se nenudili, šli sme shlídnout Hannover, kterej je mimochodem dost nudnej. Už nevím, kdo měl ten debilní nápad navštívit místní lunapark, nevěda že zde právě probíhá Octoberfest. Pro neznalce – celorepubliková debilita, něco na způsob pivních slavností u nás. Z praxe to znamená kupa ožralejch fricků v tyroláckejch krojích, jódlovačka až do rána, wursty a hopsanda na židlích s tuplákama v ruce. Jenže taky kupa nácků, který nás hnali přes půlku Hannoveru a jedinej kdo jódloval sme byli my. Den dva. Druhá půlka š?astně dorazila do Delftu, místa konání corefestu, kterýho sme se měli účastnit. Ok. Dorazili sme tam taky, přesvědčili se, že jezdit s oplem omegou po půlmetrovejch silnicích vedle vodních kanálů bez zábradlí, je fakt cirkusová estráda. Klub Koornbuers sme našli, zaplatili 7 euro za parking a šli čumět na kapely. Hudebně nic moc, samej metal, hlavní hvězdy Himsa z Ameriky, dál hráli Arkangel, Uppercut, Mankind, Receipt, North, Circle, Against Time a perfektní frenchemaři Gantz. Výborně ošéfovanej fes?ák, hrálo se ve dvouch patrech, nahoře dokonce doplněno o skvělou videoprojekci, kterou online míchali Vj Slik. Ti byli fakt dobří, hnedle sme navázali spolupráci a dostali kompletní videoprojekci…doufám že se nám ji podaří párkrát promítnout i v Čechách. Koncert v pohodě, kupa lidí..akorát že jsem si zlomil kytaru. Taky se poprvý ukázala pověstná holandská lakomost. Nevěřil sem přísloví, že Skoti jsou proti nim rozhazovačný. Na guest tikety si každej mohl vybrat dvě piva…jenže každý o velikosti dvojitýho panáka. Jídlo taky nestálo za nic, sice byly dva chody, ale kuskus od rejže by nepoznal ani sám kuchař. Za koncert sme vyfasovali ušmudlanejch 100 euro (nic moc na to že nejnižší holandská mzda je 6000 euro) a šli spát, s přáním krásnejch snů o vejletu mezi větrný mlejny a krásný prodavačky tulipánů v ocvokovanejch dřevákách. Před tím jen incident s holandskou alkohlídkou – je zakázáno vynášet alkohol mimo kluby, což pro některé osazenstvo byl skutečný šok vyvěrající k čiré nenávisti k týhle pazemi. Všichni striktně a nepochopitelně dodržujou jedenáctý přikázání – Nevyneseš opici. Nocleh na betoně, celou noc mě do obličeje svítilo policejní světlo, který včera v opilosti ještě v Německu ukradl jeden účastník výletu, neznámo proč. Ráno mi vysvětloval, že jde zhasnout jenom když je venku světlo, a že to je na něm právě to perfektní. Den tři. Snídaně super, asi šest porcí smaženejch vajec, pro třicet lidí. Už chápu proč sou holandani tak bohatý – pač sou hamižný. Veganská půlka kapely už tiše sepisovala závě? s vidinou bídné smrti hladem. Koncert, kterej měl bejt, nebyl. Hmm. Tak aspoň vejlet do meky všech patnáctiletejch huličů – Amstrdamu. Vzali sme to přes Haag (když stojíš na hrázi, vidíš že moře je skutečně vejš než město), a šli užívat radovánek Amstru. Coffeshopy sou fakt skvělý, hlavně když tě vyhoděj, chceš-li použít jejich toaletu. Chceš-li na ulici malý hranolky, zásadně ti daj velký a vracet na mince nikoho ani nenapadne. Hajzl v mekdonaldu stojí 2 eura. Kurevsky draho. A všude cetky s marihuanou. Prostě a jasně, do Amstru nikdy nejezděte. Ovšem finále teprv mělo přijít. A to v podobě Araba, kterej mi v nestřeženým okamžiku ukradnul pas, fo?ák a nabíječku. Paráda. Ještě, že jsem byl tak chytrej a půjčil si fo?ák od rodičů. Myslím, že ještě po sto letech uslyším jakej sem nezodpovědnej magor. Takže klasika, policie, cizinecká policie, cesta na ambasádu pro novej pas. Padlo pár nejapnejch návrhů, že bych mohl hranice přeběhnout lesem, jenže stál sem si za svým a hurá zpět do Haagu na ambasádu. Že v devět večer v neděli asi nebudou úřední hodiny mi bylo celkem jasný. Ok. Kredit padnul na sehnání mobilního čísla kohosi z ambasády, kterýho jsem nemilosrdně vytáhnul od nedělní siesty. Nebyl moc nadšenej, obzvláš? když jsem mu po hodině marnýho hledání vysvětloval, u jaký sochy Viléma Oranžskýho se nacházím, pač je to jejich jedinej národní hrdina a soch jenom v samotným Haagu má asi osmdesát. Kdo byl kdy v Holandsku asi pochopí jeho rozpaky, když jsem mu usnadňoval navigaci radou, že stojím u ňákýho kanálu s loděma. Nakonec zjistil, že by to nikam nevedlo a jel mě hledat služebním autem. Vyklubal se z něj celkem férovej ta?ka, dokonce mi prominul i poplatek za novej pas. Během vyřizování papírů měl telefon, kde mu bylo sděleno, že právě umřel manžel královny, což je v Holandsku dost veličina. A že prej co nevidět začne státní smutek. To nám ještě chybělo. Holanďani ještě huby od ucha k uchu, neb nikdo z nich netušil jaká tragedie se to stala. Jeli sme spát na koleje organizátora, než sme tam dojeli, smutek už byl v plným proudu. Všichni soucitně čuměli na bednu, kde celou noc do zblbnutí opakovali pár záběrů s tím chudáčkem princem… Že prej ho celý Holandsko milovalo a tak. Prej, že by nás taky sralo, kdyby umřel náš král. Hmmm. Moc se netvářili na to, když naše drajverka porád dokola pouštěla imitaci vycpaný ryby pověšenou nad televizí a zpívající za neustálého ksichtění se Elvisa Preslyho. Uklidnili se, až když přišly na řadu rumáky pro squattery. Žrádlo žádný, nasranost, státní smutek, viva la Holland. Den čtyři. Cesta do Berlína, přes Belgii, tentokrát záměrně. Belgie je krásná, akorát že chcalo. Totálně zpruzený sme přehodnotili plány a v Dortmundu zahnuli rovnou na Dráždany a hurá domů. Chtěli sme si sice zpravit chu? pořádnou berlínskou squatterskou špínou, ale domov je domov. Hladový, bez peněz, nasraný a zmrzlý. Před sebou cesta přes půl Evropy. Výbornou atmošku v autě přerušili akorát německý policajti hodinovou rutinní silniční kontrolou. Kupodivu žádný drogy nenašli. Na hranicích, zřejmě když viděli naše nasraný a značně militantně vyhlížející ksichty, ani necekli. Korunu vejletu nasadil až střídající řidič, když to ve sto šedesáti napral do svodidel. (Ještě že hodinu před tím ještě hrál na notebooku GTAčko…). V Praze na magistrále, v šest ráno. Super. Celej bok auta v prdeli, doteďka nemůžu pochopit, že žijem. Hardkorovej Bůh asi zrovna chrápal, neb ten samej den se vybourali i Ravelin7 kdesi v Polsku, před prvním dnem jejich původně šestnáctidenního turné. Cestou z Prahy do Hradce už nikdo ani necek, všichni přehodnocovali svý krátký a značně zhýralý životy, mumlali otčenáše o houfně se obraceli na víru… (m11)
PS: esli chcete vidět fotky, klikněte si na stránky o arabským terorismu…
Více na old.czechcore.cz
|
