Jsou jisté záhady, které mě čas od času připomenou, že je dobré zůstávat ostražitý za všech okolností. Jednou z nich je debutní album plzeňských Themptiness. Kdyby mi tu desku někdo pustil a nechal mě hádat, co to je, NIKDY bych na to nepřišel. V čirém zoufalství a pod tlakem toho, že si musím tipnout, bych asi řekl, že je to jsou nahrávky utajené kapely Jacka Terriclotha z World/Inferno Friendship Society, které byly pořízeny při jeho pobytu na západě Čech mnoho let zpátky a získaly tak lehký "kucííííí kampa dete" akcent. Tímto konstatováním pak můžem celou recenzi klidně začít.

Ve skutečnosti se jedná o další projekt veteránů západočeské punkové scény, kteří už mnoho let v ústraní větší pozornosti neúnavně tepou originální pojetí melodického hc/punku, nehledě přitom jakkoliv na to, jestli to někoho výrazněji zajímá. Proto mě nakonec ani moc nepřekvapilo, že tahle deska vyšla v téměř dokonalém utajení a myslím, že i o existenci samotné kapely je povědomí spíše vágní. I to pro mě byl důvod napsat o Themptiness pár řádek, protože by byla velká škoda, kdyby jejich album zapadlo úplně do černé díry zapomění. A navíc, kapela, která si dá na obal fotku z bourání plzeňského kultůráku bude mít můj velkej respekt i kdyby to jinak byla úplná blbost. Což není. A poznáte to, jak už to tak bývá, hned po pár prvních vteřinách. Všechna ta léta v různých projektech a kapelách se tady projevila především v provedení, které mě svou suverenitou až zaskočilo. Speciálně v tomto stylu, který je na každou, byť lehounkou, křeč extrémě citlivý, se Themptiness daří udržet tempo i atmosféru a neudělat byť jediný krok vedle. Když jsme před pár týdny seděli s M5 ve skladu na naší tradiční seanci s Jihlavankou, poslouchali jsme tu desku několikrát dokola a snažili se přijít na to, čemu všemu je to vlastně podobný. Je tam spousta záblesků, kdy máte pocit, že už teď už víte, ale najednou je všechno jinak. Jakoby Themptiness pulzovali svou vlastní unikátní energií a poetikou, která vás tak nutí se k nim pořád vracet a zkoušet znova a znova přijít na to, v čem to vlastně vězí. Co je nezpochybnitelné, je naprosto parádní melancholická nálada, kterou disponovalo mnoho skvělých kytarových kapel zejména v 90. letech. Ve spojení s přímočarou punkovou energií a velmi zajímavým vokálem, který se nebojí táhnout celou desku (hodně by mě mimochodem zajímalo, jak by to znělo v češtině), je to přesně to, co jsem u domácích kapel vždycky postrádal a tady to má díky tomu totálně podctivému a zároveň lehce fuck off pojetí ještě trochu větší hloubku, která zapříčiňuje, že to celé zní jako z dob dávno minulých bez toho aby to bylo retro. A tak jediná konkrétní kapela, ke které jsme se já nakonec dopracoval je opět spojena se jménem Jacka Terriclotha. Nejsou to ovšem W/IFS, ale jeho předešlá kapela Stick and Stones s odérem starých českých hc/punkových kapel. Vše ostatní je proměnná. Což je ale podle mě jeden ze dvou hlavních důvodů, proč se k Themptiness vracet. Tím dalším je fakt, že je to naprosto parádní melodickej hc/punk, kterej se nebojí znít jinak, než spousta lidí od tohoto stylu očekává. Tohle je prostě punk rock od kluků, pro které to celé představuje především únik a terapii a ne jenom další možnost, jak bejt trochu víc cool.

http://bandzone.cz/themptines