Rozhovor s ČEPICEM, bývalým členem Lvmen , RAT RACE a spolumajitelem společnosti Nomads of Prague, zabývající se tour servisem, vznikl původně pro knihu KMENY 90, ale pro nedostatek místa se tam nevešel.

Co si představíš, když řeknu 90. léta?

Euforii. Velkou změnu. 

Řekni mi, jaký jsi měl v té době aktivity. V jakých jsi hrál kapelách? Jak jsi byl angažovaný ve scéně?

Já jsem, ještě ve Strakonicích, hrál v kapelách. Ze začátku 90. let to byli Rat Race. Pak jsem se přestěhoval do Prahy a tím hraní skončilo. Potom jsem začal hrát až s Husarem v Lvmen, který už existovali, ale já jsem byl dodaný. 

Lvmen mají dvě etapy. Jedna, která byla více řevnitá a pak druhá více ambientní Neurosis. V kterém roce jsi se přidal k Lvmen?

Myslím, že v roce 1995 nebo 1996. Nevím. 

Co jsi dělal mezitím? Proč jsi se přestěhoval do Prahy?

Po revoluci to bylo takový, že se toho ve Strakonicích zase tolik nedělo. Praha byla jasná volba. Byla tady spousta známých a dělalo se tu rozhodně více věcí než na jihu. 

Co se tady dělo?

Spousta koncertů. Začaly se jezdit turné. Byla to příležitost živit se bez toho, abys musel být součástí normálního pracovního procesu. 

Teď jsi mi nahrál na to, na co jsem se tě chtěl zeptat. Stal si se aktivním v tom, že jsi vozil kapely po Evropě, pravděpodobně, jako první člověk tady.

Nevím, jestli úplně první. Tenkrát to bylo celý navázaný na to, že Robert Vlček hrál v Kritický Situaci a zároveň i bookoval evropský turné pro americký kapely. Tím, že jsme se všichni znali a byli propojený, tak to dopadlo tak, že jsem koupil auto a jel jsem několik turné, který on zabookoval. Pak jsem se seznámil s dalšími lidmi venku a pak už lidi volali, jestli můžu jet na turné. Celý se to dalo nějak dohromady. V podstatě první půlka 90. let, devadesát tři, devadesát čtyři, bylo otvírání dveří. Před tím to nešlo a v momentě, kdy to šlo, tak se to samo vytříbilo, že tyhle možnosti přišly. 

Vzpomeneš si, co bylo tvoje úplně první turné?

Já nevím. S Kritickou Situací někdy v roce devadesát jedna, dva. To už nevím. To byly spíš týdenní turné někde po Čechách, Slovensku, Maďarsku. Ty první evropské turné byly devadesát čtyři, myslím. 4 Walls Falling. 

4 Walls Falling to bylo turné 1994/1995, kdy hráli dva koncerty v Praze. 4 Walls Falling vydával Míra Pátý na svém labelu Day After. Jel s vámi tenkrát na to turné?

Ano. Jel. 

To bylo relativně dlouhý turné. To bylo třeba dva měsíce.

Dva měsíce asi ne, ale šest týdnů určitě. Míra tam stoprocentně byl. Řídil jednu z dodávek. 

To byly dvě kapely na turné? Four Walls Falling a ještě něco? Four Walls Falling. Life time?

Já nevím.

Ne. Sense Field. Four Walls Falling a Sense Field. 

A ty jsi řídil Four Walls Falling a Míra řídil Sense Field?

Myslím, že to tak bylo. 

Popiš, jak obtížný, jelikož tohle probíhalo po celý Evropě, bylo v té době cestování po Evropě. Dokonce jsem někde vyhrabal tričko z toho turné, takže zhruba vím, v jakých jste hráli destinacích. Z dnešního pohledu si to spousta lidí nedokáže představit. Například to, že sis musel vyměňovat peníze, když jsi přejížděl hranice z jednoho státu do druhého. Zkus také nějak popsat kulturní rozdíly, nebo kulturní šok, když už se tedy bavíme o Four Walls Falling, který jsi prožíval. Počítám s tím, že to bylo tvoje první cestování za hranice Československa.

První cestování to určitě nebylo, ale bylo to první cestování s kapelou. Samozřejmě jsme nějaký zkušenosti měli. Věděli jsme, jak to probíhá. Zároveň byla spousta věcí, které byly pro nás nový. Co se týkalo logistiky, nebo samotného cestování, tak samozřejmě první problém byly hranice. Evropská unie tenkrát končila hranicí s Českou republikou a samozřejmě nebylo úplně jednoduchý překračovat hranice v momentě, kdy byla dodávka plná aparátu a desek. Samozřejmě spousta různých měn. Během jednoho dne přejedeš troje hranice a všude si musíš vyměnit peníze. Peníze, který platí v jedné zemi, tak za hranicemi ti jsou už k ničemu. Takže nabrat plnou nádrž nafty, vyměnit si na hranici peníze a jet. Všude musela být časová rezerva. Největší problémy byly samozřejmě s českými pasy a s českými auty. 

To jsem se chtěl zeptat, jaká byla šikana policajtů, když viděli značku německou, českou.

Nevím, jestli šikana. Oni pro to asi i nějaký důvody, možná, mohli mít. My jsme byli kapela na turné, takže nezapadáš do žádné jejich kategorie, kam by tě mohli dát. Pro ně to bylo taky takový neuchopitelný. Pro ně bylo nepochopitelný to, že se sebereš a jedeš na šest týdnů na turné a nevyděláváš žádný peníze a jedeš tam jenom proto, že tě to baví. Tohle vysvětlovat bylo dost nemožný. Některý situace moc příjemný nebyly. Bylo to takový, jaký to bylo. Spousta hraničních kontrol končila tak, že jsme je přemlouvali, že tam musíme dojet, jinak to nestihneme a lidi budou čekat. Většinou to proběhlo, ale párkrát se taky stalo, že jsme nedojeli. 

Třeba?

To nebylo zrovna na Four Walls Falling turné. U tohohle turné si pamatuju, že byly spíše nějaký technický problémy. Nedojeli jsme kvůli tomu, že se někde něco rozbilo. Když jsme pak jezdili s Lvmen, ale to už byly třeba hranice s bývalou Jugoslávií, tak tam nás několikrát nepustili. Pamatuji se, že jsme tenkrát hráli v Bratislavě a další koncert jsme měli mít ve Slovinsku. Což je 200 km přes Rakousko. Do Rakouska nás nepustili, takže jsme museli jet zpátky. To není problém, když jsi  v Bratislavě. To se vracíš 50 km. Jeli jsme do Maďarska, kde jsme to projeli, ale už jsme zase nemohli jet z Maďarska do Rakouska. Řekli jsme si, že pojedeme úplně dolu, rovnou do Slovinska. Tam nás nepustili. Tak jsme chtěli jet do Chorvatska a pak do Slovinska. A do Chorvatska nás taky nepustili. Zůstali jsme viset v Maďarsku, kde jsme vůbec nechtěli být. 

Z jakého důvodu vás tam nepustili? Nutno podotknout, že bývalá Jugoslávie byla v poválečné době. Nějaký devadesátý pátý rok.

To ano. Ale ve Slovinsku žádná válka nebyla. Minimální. 

Jasně. A pamatuješ si ten důvod, proč vás nepustili?

Kvůli tomu, že jsme měli aparát, kytary a neměli jsme k tomu papíry. To byl oficiální důvod na rakouských hranicích. Spíš to bylo tak, že tam takové lidi nechtěli. Vypadali jsme tak, jak jsme vypadali a jeli jsme tím, čím jsme jeli. 

Čím jste jeli?

Nějakým starým Fiatem. Něčím takovým. 

Předpokládám, že ze začátku jsi to začal dělat, protože tě to bavilo. Jako dobrodružství, něco, co tě nějakým způsobem naplňuje. V kterém bodě přišel zlom, kdy jsi si řekl, že by jsi se tím chtěl živit, že by to mohl být seriózní byznys?

V bodě, kdy jsem viděl, že všechny kapely, který sem jedou, přijedou nějakým autem, který má většinou německou značku. Různě jsme se jich vyptávali, jak to chodí. Věděli jsme, že existují lidi, kteří půjčují dodávky, půjčují aparát. Přišlo nám, že by možná bylo dobrý to udělat taky. V podstatě takhle to začalo. Kapela se potřebuje nějak dopravit a půjčit si ty věci. Tenkrát jezdilo tolik kapel, že spousta z nich přijela v osobáku a říkali, že nemohli sehnat dodávku, protože už všechno bylo pryč. Tak nás napadlo, že by jsme to mohli začít dělat taky. Ve finále začít ani tak složitý nebylo. Tím, že jsme byli v kontaktu se spoustou lidí, ať už přes Roberta, nebo přes Míru, tak jsme věděli, že to půjde samo. Ne samo, ale když to uděláme dobře, tak to nějakým způsobem určitě fungovat bude. 

Ty jsi potom začal souběžně s touto prací hrát s kapelou Lvmen, která se stala, z mého osobního pohledu, jednou z nejlepších kapel svého žánru. Jak dlouho jsi tam hrál a co tě přinutilo odejít?

Hrál jsem tam někdy od roku 1995/1996 až do 2002. Na basu. Chvílema na kytaru, když se to tak nějak prohazovalo. Když jeden z kytaristů nemohl jet na turné, já jsem hrál na kytaru a na basu hrál Hulo, anebo Dáda. Skončil jsem v podstatě kvůli tomu, že v momentě, kdy se vydala druhá deska, tak se to dalo dělat dvěma způsoby. Buď se mohlo začít hrát hodně a zkusit to dotlačit ještě o kousek dál, anebo to dělat stejně jako do té doby. To znamená napůl. Priority lidí, který v té kapele hráli, nebyly úplně u všech stejný. Někteří to nechtěli dělat, že by všechno ostatní hodili za hlavu a věnovali se jenom kapele. Mně v ten moment přišlo, že na to kašlu, pokud to nepůjde. 

Ty jsi cítil, že to má nějaký potenciál, že by ta kapela mohla udělat kroky k tomu, aby jezdila třeba full turné po Evropě?

Ano. My by jsme pár full turné jeli stejně, ale určitě byl potenciál, kdybychom chtěli a rozhodli se pro to všichni, tak by jsme mohli dělat víc. Mohla se vydat deska v Americe. Zase by to otvíralo jiné možnosti. Ale v ten moment jsme se dohodli na tom, že to takhle dělat nechceme. Pro mě to v tu chvíli ztratilo smysl. Už jsem to nechtěl dělat pořád dál stejně. Začal jsem se spíš koncentrovat, abych rozšířil byznys s dodávkami a s aparátem. 

Jedno z turné, které mi utkvělo v paměti, bylo s Botch, jelikož se jedná o mojí pravděpodobně nejoblíbenější kapelu. Jaké bylo turné s Botch?

My jsme s nimi celé turné nejeli. Jeli jsme s nimi pár koncertů. Hlavně po Německu. To bylo super. Jsou to příjemní lidi. Nám se Botch strašně líbili. Tu muziku, co dělali. Když jsme s nimi hráli první koncert, tak jim se zase začalo strašně líbit to, co děláme my. Bylo to v období, kdy se to lámalo. Uvědomili jsme si, možná i na tomto turné, že to bylo náročný pro některý lidi, co hráli v Lvmen. Museli si brát dovolený a různě to lámat přes koleno. Zjistilo se, že to vlastně nejde všechno skloubit. Ale jinak koncerty s Botch byly super. 

Dá se tohle turné považovat za zlomový bod, kdy jsi přestal hrát v Lvmen? Proto jsi vzápětí odešel?

To ne. Ještě chvíli sem to zkoušel. Poslední turné, které jsme s Lumen hráli, bylo 2002. To bylo skandinávské turné. Tři týdny jsme byli někde ve Skandinávii. To byl, myslím, ten zlomový moment. Tam jsem cítil, že z mého pohledu už to dál nepůjde. Navíc v ten moment ta druhá linie, kterou jsem jel, dodávky a turné s jinými kapelami, začala být víc a víc. Začalo to vyžadovat více mého času. Muselo padnout nějaký rozhodnutí. Buď dělat obě věci napůl, anebo jenom jednu. Ale pořádně. To rozhodnutí bylo takový, jaký bylo. Samozřejmě Lvmen pokračovali dál. Vydali dvě další desky. Jsou tam jiní lidé a funguje to. Ale funguje to v režimu, který mně tenkrát nevyhovoval, který mi přišel, že to není úplně to, co bych chtěl. Pro zbytek party to bylo správný řešení a všechno si to šlo svojí cestou.