(Ferret Music)
Poté co jsem ze záhadnýho důvodu úspěšně odignoroval první dvě velký desky Twelve Tribes na Eulogy, mě doslova odkouřila jejich předposlední The Rebirth of Tragedy (Ferret). Twelve Tribes totiž tak nějak nezapadají do běžnýho konceptu metal core, jak ho běžně chápeme. Je tam cítit rastafariánství, trocha voodoo, ambientu a hip hopu. Tyhle ingredience nevyplouvají na povrch rychle jako mastný skvrny neduhu týhle planety, ale musíte se snažit a trochu je pomoct odkrýt. Jinak hrozí přehlédnutí, tak jak se to podařilo mně v prvních dvou počinech. Pak je pozdě bicha honit a slzama nad promarněnejma skvostama nic nespravíte. Twelve Tribes nepodlehli pokušení zalíbit se za každou cenu, i když, pokud budete chtít mermomocí hledat jména, tak určitě objevíte drobný synonyma se staršíma Killswitch Engage nebo Rage Against the Machine. Druzí jmenovaní jsou více k slyšení na jejich předchozí desce The Rebirth of Tragedy, kde se černá krev Adama Jacksona nezapře a myslím, že leckterý party např. v Post Replica by běloch takhle přirozeně nevyfiknul. Ale k novince. Midwest Pandemic nemá žádnou slupku. Jde přímo k jádru a ačkoliv zabírá dostatečně velkou plochu, která by mohla začít po pár minutách začít smrdět hnojem nudy, umí si s ní poradit a rozehrávat v rámci možností těch nejhutnějších partů nádhernou a na první poslech možná až nehorázně drzou hru, která vám vyrazí bez varování dech. Bez jakejchkoliv inter nebo rozcviček se před vás jako Leonidas postaví National Amnesia a jsem si jistej, že vaše spodní čelist bude chvíli tápat při hledání horního patra. Mohutnost, naléhavost, síla a tlak jsou správný slova pro vyjádření kmenový situace, která jako jeden muž útočí i v následující a mojí nejoblíbenější Muzzle Order. Důkazem je malíček mojí levý nohy, jehož nehet už se po poslechu tohohle songu nikdy nevrátí. Televangelist sice přitlačí na pilu ještě víc hromovejma singalongama, ale zároveň uvolní atmosféru uvolněnějšíma riffama a připraví tak půdu pro takový skvosty jako jsou instrumentálka Monarch of Dreams, která disponuje nejvíc emo včelínem, jakej jsem slyšel od dob úvodního songu Like An Ever Flowing Stream od Dismember. Nehledej podobnost, ale účel, za jakým je tohle zahraný. Pokud jsem vyřknul Muzzle Order jako svýho favorita, pak je tu ještě Verona s nejchytlavějším refrénem a nejlíbeznějším sólem celý desky. To je přelomovým momentem celýho opusu, protože po něm jsou na řadě už jen temnější songy se spoustou ambientních momentů a lá Botch a regulérního zpěvu, ze kterýho budete mít motýly v podbřišku. Je doufám jasný, že nemluvím o Bullet For My Valentine a podobnejch kravinách, ale o zpěvu dvoumetrovýho brutalizéra. Kdo najde odvahu čelit návalu energie tohohle CD, bude mít možnost si Twelve Tribes ochutnat společně s Bridge To Solace a Raging Speedhorn 23.5.2007 na pražský Sedmičce. Věřte, že mezi smrští koncertů, který se na nás tohle jaro a léto chystaj, bude tenhle jeden z těch, na který dlouho nezapomenete.
www.twelvetribesonline.com
www.ferretstyle.com
Více na old.czechcore.cz
|
