Pi-čo. Kráčel jsem prvním nepochybně podzimním večerem trochu kvapně, abych stihl ještě alespoň kousek koncertu, ale pak mi došlo, že hlavním důvodem byla tahle deska. Ona měla na svědomí ty zrychlený kroky a zrychlenej dech, lehkou těkavost a dosud nepoznaný druh zvláštní nervozity. Mířil jsem na místo, které jsem znal, které mám rád a které bylo plné kamarádů. Přesto jsem nakonec skončil v černé díře, na místě, které není z tohoto světa. Zpropadená prokletá deska, pustíte si ji a jste kompletně v prdeli. Přesto si ji dáte znova. A znova. A znova. Protože nepřestáváte hledat a věřit.

Někdy je to jasný už podle obalu a tady je to přesně ten případ. Když jsem viděl poprvé jeho náhled, nemohl jsem chvíli odtrhnout oči a to je to jen fotka nějakýho rybníka s torzem mola nebo čeho. Co mě ale úplně paralyzovalo je odér prázdnoty a ozvěna nečeho, co se už nikdy nevrátí. Dohromady je to smrtící kombinace, i když to tak možná ani nebylo myšlený. A je taky dost dobře možný, že tam něco podobnýho už nikdo další nenajde. Ale na to seru, pro mě je to fakt jako kovaná brána do pekla vlastního podvědomí a s prvníma tónama je jasný, že "Season of Doom"  je soundtrackem k hodně podivné exkurzi právě tímhle směrem. Vím, jak umí Todd hladit proti srsti, protože "Faithcollapse" jsem jednu dobu poslouchal až moc často, ale ty vole, na tohle jsem stejně nebyl připravenej. Navíc to skoro až klišovitý načasování do počasí mezi psem a vlkem, kterému se můžete milionkrát bránit, ale nakonec vás stejně dostihne. Ozvěna něčeho, co končí. Jak na tom obalu. A jako v samotný muzice, zdánlivě smířlivější než posledeně, ale tím zákeřnější než kdy jindy, protože některý věci zůstávají jakoby nevyřčený a tím otvírají prostor pro vaše vlastní konstrukce a interpretace. V garsonce v Libni, kde se o patro níž ještě houpe oprátka v koupelně, na deštivé dálnici mezi Amsterdamem a Lipskem, u řeky, když svítá. Kdekoliv. Kdekoliv, kde jste vy a vaše těžký myšlenky. Ozvěna všeho, co jste zažili rozprášená do drásavý nekompromisní kytary, která vám neodpustí nic a hlasu, který dává rozhřešení a je jen na vás jestli přijde úleva. Já ji ve vší tý temnotě nakonec našel. Nesvatý rozhřešení za zvuků harmoniky a slov, který přináší smíření i díky tomu jak jsou vyřčený. Vím, že tam je někdo světlo, i když ho pohlcuje žabinec na hladině, podstata vymlácenejch kolejnic ze starý tratě a rez na klouzačce. Ale nezbývá mi než věřit, poslouchat ozvěnu a kráčet dopředu, i kdyby to měla bejt cesta po tom mole.

http://unkilledworker.wordpress.com/