Nebudu objektivní, říkám to hned na začátku a zcela upřímě. Za tu spoustu let, co poslouchám punkovou muziku, se mi nestalo, že bych slyšel špatnou kapelu z Rožnovska a tak s každým dalším projektem z téhle oblasti očekávám jen další porci skvělého a originálního punku. A fór je v tom, že se vždycky dočkám a navíc pokaždé dostanu nějaký bonus. Něco, co nečekám a co mě lehce rozhodí a donutí mě si říkat jedno a to samé dokola. Jak to tahle parta kurva dělá? Kapely z téhle oblasti mají obrovský dar bourat dogmata, nastavovat zrcadlo dovnitř punkové scény a zároveň tvrdošíjně tepat své skladby z toho nejpůvodnějšího punku a vycházet z kapel, které už dneska skoro nikoho nezajímají. Je to zvláštní zarputilost, lpění na jistých principech a zároveň neustálý posun dopředu. A taky jedovatost a neuhýbání před nepříjemnými skutečnostmi, které tolik punkáčů nemůže zkousnout a pro mě jsou naopak tolik postrádaným kořením toho, co se snažíme tvořit.
Uštkni jsou přesně to, co jsem podvědomě několik měsíců hledal v záplavě všech těch nových desek, které sice rád poslouchám, ale téměř vždy tam objevím alespoň náznakem něco, co mě nedovoluje si je pustit úplně k tělu. Mám k drtivé většině současných kapel jistou dávku nedůvěry už v úplném počátku a velmi zřídka se mi stane, že ji dokážu zcela eliminovat. V případě Uštkni mi však něco podobného vůbec nepřišlo na mysl, prostě to přestalo existovat. Od začátku jsem prostě věděl, že to je zcela upřímná životní realita pár lidí, které spojila touha dělat něco dohromady, protože pohyb vpřed je pro ně v tomhle světě způsob jak přežít. Někde úplně vespod těká výbušnost individualit, která popírá už v zárodku sterilitu, ale je přebyta touhou tvořit a mluvit společně. A asi proto je pro mě tak důležité jejich hudbu a slova vnímat, protože i když to občas není lehké, tak je to možné. Uštkni tvoří Ctib, Kavan, Johny, Leňa a Zděna a hrají energický punk se saxofonem a skvělým zpěvem v rodném jazyce. Vždycky jsem miloval způsob jakým je Kavanův vokál protkán do samotných písní, jak pulzuje, dodává důraz nebo naopak jen tak sekunduje nástrojům. Je v tom poetika punkové poezie, která pomalu mizí. Tady mu navíc často přijdou na pomoc ostatní členové a členka a tak je výsledkem les hlasů, které se vzájemně perfektně doplňují a ženou písničky dopředu. Kytarové nápady nepostrádají silné melodie a bicí jsou dostaečně razantní na to, aby udrželi vše pohromadě. A to i v místech, kde hrají Uštkni více na melanchlickou a smutnější notu, jež je většinou rámována skvělým saxofonem. Tady v těch místech mi pravidelně běhá mráz po zádech, tady dostávám se vším všudy do žil ten pocit, že věci, které na tomhle světe miluju mi pomalu mizí před očima. A já to nechci dopustit a mám potřebu o ně bojovat, ale zároveň si uvědomuju, že v určitém ohledu se s tím nedá moc dělat. Zvláštní pocit zmaru, nekončící deziluze i touhy nepřestat věřit, zkusit potlačit vlastní ego a stále se zajímat o to, co se děje kolem a nechovat se jako svině. Tohle jsou pro mě věci, které je třeba si připomínat každý den, pomáhají mi se s tím vším kolem vyrovnat. A když jednou za čas zjistím, že v tom nejsem sám a ještě mi k tomu hraje skvělý punk, je to zase o malinko veselejší, přestože není vlastně moc důvodů se usmívat.
Za oknem zvolna bledne tma.
Porno je schovaný před dětma.
Nesejde na tom, jak se kdo cítí.
Blíží se čas vyrazit za živobytím.
http://www.myspace.com/ustkni
|
