United Bukkake Fest bez uzardění prohlašuji koncertní hard core akci roku v Ostravě i širokém okolí, která možná už jen těžko najde přemožitele. Deset vesměs dobrých až výborných kapel, vynikající a vstřícná atmosféra a nadšená a kalící děcka na pódiu i pod ním. A k tomu všemu slušná návštěvnost, na které tentokrát dokonce pořadatelé kolem ostravské Sheeva Yoga crew prý ani nebudou v mnohdy smutném mínusu.
Předem se tady omluvám kapelám, které na akci hrály v pátek, protože o nich nenapíši ani řádek, leč jsem se účastnil až v sobotu. V rámci spravedlnosti tedy alespoň páteční účinkující v ostravském klubu Prostor vyjmenuji jako první: More Bad News, Squat Suspect, Kombucha a black metalisti Xerentheum.
Sobota: Před samotným United Bukkate Festem mi ten den obstarala hudební entré zcela nečekaně orlovská Hibakusha. Karvinská, spíše metalově zaměřená, hospoda s prapodivným názvem Léčebna u prokopnutého sudu tady čas od času pořádá venkovní koncertní odpolední dýchánky a Hibačka byla tentokrát jedna z účinkujících. Do posedávajících a pivo cucajících karvinských rockerů naprala svůj grinde coreový nátěr a já musím říct, že to byl pro mne zatím jejich nejlepší konzik, co jsem je viděl. Kapela stále jede ve svém rychlo pojetí stylu a střídání murmurového a ječivého zpěvu, zdá se mi, že tentokrát měla ale poněkud hutnější zvuk, což projevu kluků rozhodně slušelo a prospělo.
Střih: Ostrava, klub Malrey:
Dorážíme kolem deváté večer a já s mírnou obavou, jestli mi už třeba neutíká něco, na co jsem ten večer těšil. Zbytečně. Klub ještě není ani nazvučený a vypadá to, že nikdo nikam nespěchá. Začíná se až po desáté a jako první stojí na pódiu domácí Sheeva Yoga. Ta svůj sobotní set pojala se vším všudy podle hesla: rychle, zběsile a krátce. Jejich psychopatická a chytlavá jízda mezi grind core i metal i ska trvá něco kolem desíti minut. I za tak krátkou dobu ale atmosféra v sále doslova vybuchuje, prostor pod pódiem je hned plný, kapele to šlape a dochází i na první skoky z pódia. A to jsme teprve na začátku.
Druzí Vas Szuszane také patří mezi mé oblíbence a již se docela těším, až se mi doma bude linout (nejlépe z talíře gramofonu) některý z jejich vydaných počinů (uff, jestli jste kluci již něco vydali a já o tom nevím, tak omlouva...)
Kapela hraje, no prostě emo, ale rozhodně ne nějaký nudný umňoukaný styl. Minule jsem jejich projev nazval nářez hraný přes melodie. Tady měli o něco lepší zvuk a byl i více slyšet zpěv, slovo nářez si ale ponechám. Strhující pódiové nasazení a parádně znějící střídání mírně vyklidněných a těch tolik vybuchujících melo emo pasáží. Zasloužený úspěch i po koncertní pochvaly od kolegů z některých jiných účinkujících kapel.
Další Crashpoint hrají řemeslně velice dobře zvládnutý, DJ´em podporovaný, takový ten styl, který je u mnohých vyznavačů tvrdé hudby nesmírně oblíbený. No, představ si takový ten mix Korn a těhle podobných part, nářez, a tak. Pro některé lidi v sále důvod k frenetické kalbě, jiní tohle nemuseli a dávali to i hlasitě najevo. Kámoška Jituna (Jo, tady si dovolím malé odbočení a poklonu i dík téhle dámě. Dokážete si představit dočasně oslamovatělou ženu kámoše, která na pořádné HC akci nikdy nebyla, vy jí k ní přemluvíte a ona s vámi stráví (bez jakýchkoli výčitek, či náznaků nelibosti) celej ten čas až do rána a dokonce se ještě místy baví? Tak tohle byla Jitush, a takhle dokáže působit HC atmoška i na ty, co si jí před tím nikdy neužili :-). Takže kámoška Jituna zase těžce vydýchávala některé až zbytečné vulgarismy pána zpěváka mezi songy a i já, co mám někdy hubu jako dlaždič, si všim, že tohle mnohdy zavánělo samoúčelností.
The Disgrazia Legend přijeli z Itálie a jsou další ze zahraničních kapel, které k nám dotáhl neúnavný Jumper z John Ball (dříve Skream!). To co se strhlo při jejich koncertě bylo skutečně famózní. Taky tihle Italové sází především na emo. Na rozdíl od třeba více melodických Zuzanek ale ještě mnohem zběsilejší, rychlejší a uřvanější. Basák skoro pořád, zpěvák většinou a mnohdy i jeden z kytaristů, mezi lidmi dole a děcka to ocenili opravdu zběsilou kalbou. Nosilo se na rukách skákalo a radovalo po celý jejich set. Neodpustím si jen jednu poznámku. Basák mezi lidmi občas předvedl kousek, kdy pustil basu, roztočil jí kolem krku, zase chytil a hrál dále. Sice efektní, ale nedokáži si představit, kdyby takhle roztočený nástroj nabral třeba do držky někoho, kdo by si ve vší té vřavě nedával pozor. Naštěstí se tak nestalo, možná si to tenhle týpek dokázal ošéfovat, no, nevím.....
„Po tomhle nářezu to asi budou mít hodně těžké,“napadlo mne před setem následujících John Ball, ale naštěstí jsem se mýlil. To co přišlo s nimi mi osobně, přiznávám možná i nekriticky, způsobilo menší extázi. Kluci v téhle sestavě koncertují asi dva měsíce a mají nazkoušeno šest songů. Ale jakých! Když zase napíši emoce, tak myslím především to, co v klasické čtyř člence hrající kapela do svého koncertu dává. Naprosto zběsilá, uřvaná jízda a nářez, mající ovšem hlavu a patu. Neuchopitelný zpěvot Jumper pořád někde jinde, tu na pódiu, tu na rukou lidí, tu v chumlu, jinde zase házející krásnou držku, když zase běží k lidem na parketu. Neuvěřitelná energie a nasazení cákala i z obou strunotepců a bicmena a mi z toho v jednu chvíli přišel až pocit, který se dá jen těžko popsat. Promiňte, jsem osobní. Prostě bylo to tam a pan spisovatel Hrabal by to možná nazval svým krásným slovem krasosmutnění. Z neuchopitelnosti tohodle okamžiku a vědomí, že to vše zase za chvíli skončí. Ale co, tuhle emoidně hard core natřískanou jízdu jistě nevidím naposledy, s vědomím, že tady máme jedno z nejlepších hácéček, co nám tady ve Slezsku běhá :-). To, že kluci svému hraní i názoru upřímně věří pak dokládají i některé Jumperovy proslovy mezi songy.
Na finalisty večera, grind zběsilost i zábavu zároveň Disney od lidí z Sheeva Yoga a jestli se nemýlím i More Bad News, jsem po tomhle všem již neměl. Unaven hlukově i časem (přeci jen bylo před třetí ráno a tady menší výtka pořádajícím: při šesti kapelách by možná fakt nebylo příště špatné začít kapánek dříve) opouštím s Jitush klub Marley s pocitem krásně prožitého hard core večera.
Závěrem tedy ještě poděkování všem, kteří se na něm jakkoli podíleli, nesmírně parádním děckám, co dokázaly utvořit tu skvělou atmošku a v neposlední řadě i Tobě, který si tohle repo dočetl do konce, páč jsem se tentokrát trošku rozkecal.
Více na old.czechcore.cz
|
