(Bridge 9 Records)
Bonnie ´Prince´ Billy, Elliott Smith, Woven Hand, Last Shadow Puppets...........tohle pro mě jsou soundtracky tohohle podzimu. Všechno zvláštní, hodně přemýšlivá muzika, která vás chytne do smyčky myšlenek a neustále vás udržuje ve zvláštním vakuu, které vás ničí a zachraňuje zároveň. Jinak se tomu myslím dá také říct "těžká melancholie". Prostě podzimní muzika se vším všudy.
A do tohohle pečlivě budovaného světa smutku a rozjímání najednou naprosto bez varování vtrhne parta mladejch fakanů v kraťasech a s kšiltovkama dozadu. Ve většině případů z poslední doby by to byl první důvod se jimi vůbec nezabývat, ale tentokráte je všechno jinak. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že Verse nahráli vyjímečnou desku, ještě před tím než jsem ji slyšel. Jakoby před sebou hnala nějaký proud energie, jako když přijíždí metro a než vjede do stanice, cítíte jak fouká z tunelu vítr. Myslím, že to bylo i tím, že přestože se mi jejich předchozí From Anger and Rage líbila, něco mi na ni chybělo. A já měl prostě pocit, že tentokrát by vše mohlo být dotaženo k dokonalosti.
Že se nic nezměnilo obsahově mi bylo jasné už z prvního pohledu na obal a názvy skladeb. Na přední straně je prostě jen fotka separační zdi, která rozděluje Izrael a Palestinu a songy se jmenují např. Old Guards, New Methods, Aggression nebo třeba úvodní The New Fury. Ta začíná lehkou vybrnkávačkou, pár vteřin pauza a najednou nastoupí celá kapela z takovou intenzitou a silou, že vám vyskočí husí kůže. Verse v sobě mají hned od začátku energii a atmosféru těsně před explozí, jakoby jejich skladby byly novodobé chorály, které vám mají dodat kuráž bojovat. O cokoliv, co za to stojí. Ale nejvíc o svůj vlastní život. Přesně takový mám pocit, když Aggression poslouchám, prostě to na mě funguje přesně tak, jak je zamýšleno, protože Verse mluví přímo a zcela jasně. A to i hudebně, přestože označit tuhle desku za "jednoduchou" by bylo hodně zavádějící. Víc než to, je naprosto dokonale sevřená,
postavená na středním tempu a neopakovatelné síle, která s vámi mává ze strany na stranu. Stejně jako další výborné kapely v tomto stylu jako Have Heart nebo Killing the Dream čerpají i Verse hodně z poloviny 90. let, tzn. hlavně z Unbroken, Undertow, nebo Inside Out. A stejně jako zmínění souputníci do toho rubou ze všech sil a v určitém ohledu zcela bez respektu ke svým vzorům, neboť jejich energie je mnohdy větší. A věřte mi, že jsem si nikdy nemyslel, že tohle napíšu. Všechno do sebe prostě dokonale zapadá, tvrdé bicí, které nekompromisně vymezují prostor, ale nijak neomezují skvělé kytarové nápady, které zvoní vespod, vynořují se a pak zase mizí, doplňují se a nepřestávají vám rezonovat v hlavě. Přitom jsou jakoby nenápadné, téměř nikdy na úkor celkového vyznění a právě proto působí Aggression tak kurevsky kompaktně. A pak je tu ten vokál. Od prvního slova absolutně nadoraz a naprosto přesvědčivě řve slova o nutnosti bojovat z touhle zasranou zkorumpovanou společností i sami se sebou. O tom, že naše vědění je naše zbraň. O lidské krutosti. O utrpení. O všem, co už jste od hard core kapel slyšeli milionkrát. Přesto to tady
vyznívá opravdově a bez patosu. A přestože přistupuji k těmhle mladým americkým
kapelám s velkou opatrností, jim to všechno věřím a nabíjí mě to energií. A to je to, o čem by hard core měl být, měl by vám dávat energii a motivovat vás. Už jsem na to skoro zapomněl, ale tahle deska mě na určité úrovni katapultovala o pár let zpátky.
Fakt síla..........
Verse
Více na old.czechcore.cz
|
