Noisové lahůdkářství předvedli v neděli 24. října na strahovské 007 pražská Lyssa a Amíci Vaz. Obzvláště druze jmenovaní pak ukázali, že i když je člověk hudební virtuoz, může to své hrnout s až geniální jednoduchostí a ve výsledku je to prostě nářez, na který mnozí zúčastnění koukali s otevřenou pusou.
Zahájení večera patřilo mě „nejméně oblíbené“ (však oni ví :-) kapele od Silver Rocket, Lysse. Její hraní před Vazem bylo docela logickou volbou a Lyssa, chystající se na nahrávání nové desky, která má být hodně velkým překvapením, si jej taky myslím docela užila. Do již docela hustě zaplněného publika naprala svůj hutný noise, kde si ovšem pohrává i s melodiema, a pro mne osobně zkrásněla v posledních třech kouscích. Ty mě dostaly svou energií i zvukem, který se posouval až někam k industriální hutnosti. A ačkoli byla ten večer Lyssa za předkapelu, vytleskali si lidi i přídavek.
Kuuuurvaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa…..promiňte mi prosím tento projev, který spíše než primitivní, touží být primárním, protože takový dojem prostě běsnění Vaz vyvolávali a takhle nějak to tihle dva Američané do lidí perou. Soudobí umělci, kteří ve své hudbě dokáží obsáhnout chaos dnešních měst, ovšem jejich přednes má zároveň i jakýsi vnitřní řád. Jak jsem psal již v úvodu, oba pánové, tedy bicák Jeff a zpívající kytarista Paul, jsou především se svými nástroji velice dobře sžití a prostě UMÍ. To jim dává možnost vymýšlet místy až neuvěřitelný nářez, který ovšem drtí s jakousi lehkostí a nadhledem a mají v něm i dost místa na nejrůznjěší aranžérské fintičky a záseky. V jednoduchosti je síla, pánové jí ovšem hrnou s přednesem mistrů.
Je až neuvěřitelné, jak rychlý, úderný a zároveň přesný dokáže být Jeff za svými bicími a jak své mnohdy pekelné tempo dokáže bez chyby udržet po celý song. A ano „To jsem vážně nevěřila, že to dokáže zahrát jako z desky,“ sdělovala v jedné chvíli slečna stojící za mnou svému partnerovi a pokud jste myslela výkon kajtráka Paula, shodujem se, já tomu nevěřil taky. Ten chlápek má totiž své strunné nástroje nalazené tak, že dokáže hrát, jako by jste slyšeli ne jeden, ale dva najednou. A k tomu všemu ještě i docela dobře zpívá.
Výborná byla i atmosféra mezi publikem, kdy se Vaz nechtělo pustit z pódia a pokud mne pamě? neklame, přidávalo se dva krát. Při odchodu z pódia po posledním přídavku bylo zejména na bicmenovi vidět, že do koncertu dal skutečně vše a i síly hudebního virtuoza mají své hranice.
Po koncertě pak bylo kouzelné sledovat, jak si legendy tohoto typu (kluci hráli dřívě ve výborných Hamerhead) samy postávají za pultíkem se svými deskami a jejich vstřícnost byla i námětem k mnoha hovorům s lidmi kolem. Mně se docela líbila odpověď bicáka, který na otázku, zda jej při jeho hráčském umu někdy nenapadlo, dát se do služeb hudebního mainstreamu a vydělat spousty peněz lakonicky odpověděl ve smyslu. „Napadlo a peníze by samozřejmě nebyly špatné. Já mám ale rád Paula, a tak prostě dělám muziku s ním.“ Logické a vše vystihující. Support undergound a těšme se na další podobné zážitky.
richard
Více na old.czechcore.cz
|
