V poslední době jsem téměř vůbec neposlouchal klasické hc/punkové desky. Staré jen vyjímečně a ty nové vlastně vůbec. Na mém gramci se točili hlavně Massive Attack, Karel Plíhal, Current 93, Morrissey, Nirvana, Helloween nebo Bonnie "Prince" Billy. Nesnažil jsem to nijak analizovat, protože mi to nepřijde zase až tak důležitý. Došlo mi to vlastně až poté, co jsem si mi dostala do ruky nová deska Direct Control, která tu nerovnováhu začala trochu vychylovat zpět a zpátky do hry mě naplno vrátili až tyhle dvě nahrávky: HUL - Den Danske Ungdom a Wasted Time - Futility.
Wasted Time je hc/punk kapela z Richmondu, která ma na svém kontě několik singlů, jež jsou sice dobré, ale v podstatě nijak nevybočují z průměru soušasné 80´s hard core retro vlny. Proto jsem ani od jejich velké desky neočekával nějakou zásadní událost. Pocity, které jsem popsal na začátku téhle recenze mají své kořeny v přesvědčení, že současné kapely jsou jen odvarem toho, co už tu bylo a je tedy lepší si pustit originál. Nicméně jak už jsem naznačil, minout nové lp Direct Control bych si nedovolil a jelikož v té době vyšlo i Futility, skončilo nakonec taky na gramofonu. No a pak se začali dít věci. S prvním tónem je naprosto jasné, že tahle nahrávka fakt do nějaké šedé zóny nepatří a je všechno možné, jen ne nějakým derivátem a pokusem o návrat o 25 let nazpátek. První a nejzásadnější rozdíl oproti zmíněným singlům je neočekávaná tvrdost. Přesně to, co miluju na Bring it Down od Judge hraje prim i na Futility a kdekoliv se tenhle element podaří reinkarnovat, je to vždycky zabijárna. Tady je to navíc nakombinováno s rychlostí první generace kapel z Bostonu, ze kterých si Wasted Time berou i dechberoucí razanci a nasranost. No a jestli má být výčet dokonalých inspirací kompletní, tak samozřejmě nesmí chybět první deska Agnostic Front a Citizens Arrest.Jo a poslední Withdrawal zní jak punkovější Slapshot, bez toho aby se ztratilo cokoliv s přísnosti bostonských hokejistů. Celé album je na několika místech oživenou parádní a extrémě chytlavou kytarovou vyhrávkou (pozor, ne sólem!), kde je zakódován odkaz na tu více melodičtější odnož původního hc/punku, hlavně pak na Poison Idea a ranné T.S.O.L. Ještě o kousek víc k dokonalosti pak výsledek posouvá totální nasraná nálada jakou můžete z nás desek Deathreat nebo Spazm 151. Vše je navíc poskládané dohromady přesně tak, aby to neskutečně šlapalo, takže při poslechu máte pocit, že se deska každou chvíli musí vznést z gramofonu a nadělat vám v bytě stejnou paseku jako kotouč z cirkulárky. S tím pak souvisí i obsahová stránka, rozhodně nečekejte žádný "positive youth", spíše přesně naopak - frustrace, odzicení, nasranost a marné hledání cesty ven. Možná namítnete, že to není rozhodně nic vyjímečného a já naprosto souhlasím. Jestli si ale tuhle desku poslechnete, zjistíte naprosto záhy, že pro chlapíky z Wasted Time je to životní realita, protože ať je to jak chce, něco se prostě nedá ojebat. Přes veškerou tu inspiraci kdesi v minulosti je Futility naprosto současný a kurevsky dobrý hardcore/punk, který má duši a když nic jiného, tak je to skvělej soundtrack k pogování po pokoji nebo prohánění prkna po ulicích.
